Jako by umřel

Jdu, kam mě nohy nesou, nechávám to na nich. Sami si vyberou nejlepší cestu a zavedou mě nevědomky na místa, kam jsem chodila s Tebou. Jsem chodící snílek s otevřenýma očima. Sedím na schodech na našich hradbách a sním. Všechny věci, které jsem dříve dělala s Tebou, se teď učím dělat sama. Nejsem tak silná, jak si o mně ostatní myslí, takže si raději pláč nechávám na chvíle, kdy jsem sama. Nemůžu je přeci zklamat a dovolit jim, aby mě viděli opuštěnou a zlomenou. A já se tak cítím.
Zamyšleně sedím s rukou pod bradou opřená o kované zábradlí, které mě tlačí do ramene, ale okolí moc nevnímám. Hlavně myslím na Tebe a vzpomínám. Je na tom něco zvláštního? Mně to tak nepřipadá.
Jen asi šest schodů pode mnou jsem tě před půl rokem fotila. Přestože u sebe teď tu fotografii nemám, úplně to vidím před očima. Když se procházím městem, jako by mi někdo pouštěl úryvky filmu, ve kterém my dva hrajeme hlavní role. Tady se stalo to, tam zase ono. Támhle jsme se hádali a jinde zase usmiřovali. Tady jsme prožili kus našich životů společně. Tady jsem našla svoje srdce a svěřila ti ho. Objevila jsem štěstí a opustila samotu.

A teď jsem tu znovu sama.

Ještě jsem nedošla k místu, kde jsme spolu začali chodit a kde jsi mě poprvé chytil za ruku. Ještě na to asi nemám sílu, odvahu. Je to špatné? Na jiná místa chodím s nepatrným úsměvem na rtech, ale tam se bojím, že se rozpláču, jak malé dítko, kterému sebrali nejoblíbenějšího plyšového medvídka. Čím to je? Strachuji se, že mi to rozerve srdce?

A není už dost rozervané?

Spadnul list. Já jsem to viděla, ale ty jsi to viděl nemohl.

Už ne.

Přesvědčuji se, abych šla na místo naší první schůzky. Ale co když se definitivně rozplyne můj sen? O tobě? O nás?
Tam jsme sedávali spolu na lavičce a sledovali řeku, občas kachny. Zapadající slunce. Naše spojené ruce...
Chce se mi křičet. Proč MY?

Je to jako by umřel...

Místo křiku se zvedám a jdu. Neumřel jsi v mém srdci. Tam zabíráš pořád stejně velké místo. To největší.

Kdy se znovu setkáme?

Tak jo. Tak jsem to zvládla. Tady to před rokem a čtvrt začalo. Ne na téhle lavičce, ale na té vlevo vedle. Tam už ale sedí jiný pár. Jsem ráda, že ještě je láska.
Prošla jsem růžovou zahradou. Byl jsi tam někdy? Růže krásně voněly a lákaly mě k sobě, ale nemohla jsem si ani jedno poupě utrhnout, bylo by to ode mě sobecké. Cítilo by se pak stejně osamocené jako já.
Připadám si hloupě, když sedím s papírem a tužkou v ruce sama na celé lavičce na tom nejromantičtějším místě ve městě. Měli by dělat i lavičky pro jednotlivce v parku.
Jedna reklama na MHD hlásá: „Nechte si víc než vzpomínky.“ Možná neměli na mysli lásku, a asi nemluvili ke mně, ale já to vztáhnu na sebe. Vzpomínky zachycené na nehybných fotografiích, dárky k narozeninám, k výročí, jen tak pro radost. To všechno si schovávám a nechávám, ale nemohla jsem si nechat Tebe. Tady vedle sebe. A předměty tě nenahradí.
Cítím se osaměle a přitom šťastně. Věřím, že ty mi rozumíš.

Krásně tu zapadá slunce a od řeky fouká chladnější vítr. Vidíš to před očima? Vlasy mi létají do obličeje a já je strkám za ucho. Výjimečně nemám studené ruce. Nic se tu nezměnilo. Pořád na mostě projíždějí auta a je to slyšet až sem, ptáci štěbetají, a přitom je tu svým způsobem ticho a klid. To správné místo pro lásku.
Asi už bych měla jít, ale najednou se mi nechce. Líbí se mi tu, jsem ti tu blíž. Ráda ti aspoň takhle píšu něco jako dopis, který si stejně nikdy nepřečteš. Budu psát v příštích dnech pokračování, když budu cítit, že musím, jinak prasknu těmi všemi pocity, co mnou zmítají. Jsem teď sama, ale to neznamená, že tě nemiluji. Buď a neb(e)o napořád.

Strašně moc mi chybíš.

PS: Pro mě jsi neumřel. Miluji Tě

moje fotka