Báseň

Báseň by podle jakýchsi pravidel měla mít rytmus. Měla by mít určitou formu, nějaké verše. Měla by něco vyjadřovat. Měla by být mnohoznačná, aby v ní každý našel, co hledá. Měla by čtenáře oslovit a dotknout se jeho srdce.
Jestliže ale básník píše, jak mu srdce káže, občas je ten rytmus skrytý pro ostatní srdce, protože bijí jinak. Totéž se stává s verši.
Jak ji tedy může pochopit odlišná duše? Jinak? Naprosto.
Což by moc nevadilo, když by všichni básnící, ať už mladí či staří, žena či muž, nestáli jen o to jedno jediné – být pochopeni. Nebo ne?
A tak mě napadá, proč lidé vlastně svoje básně zveřejňují? Co od toho očekávají? Popravdě, nevím, co čekají. Ani já sama nevím, proč se vlastně svěřuji internetovým stránkám. Snad možná i ve mně je nějaký ten kousek, který chce být pochopen, ale bojí se být veřejně odhalen.