Rohy

Hrobař brouzdá ve tmě dlouhé doby,
Za soumraku pochoval druhý život,
Proti usnutí počítá nahlas hroby,
Náhle pocit, jako by jej u srdce bod.

Pod vrbou na konci hřbitova,
Ustanula silueta, záda jak luk oblá
Dlouhé rohy přímí se jako budova,
Bytost nejeví v sobě špetku dobra.

Rudé oči do nichž pálí pohledět,
Společně s mocným jeho dychem,
Sráží muži víru v tento svět,
Cesta k vrbě je cítit hříchem.

I pohleděl on tvoru přímo do oka,
Dusot kopyt podlamuje mu nohy
Hruď hroutí se mu do hluboka,
S jiskrami vidí on přibližovat rohy.

Okamžitě pustí rýč i kahan,
Strachem bere nohy na ramena,
Cítí se k tvorovi stále blíže tahán,
Avšak hřbitovní brána je zavřená.

Kličkovat snaží se mezi pomníky,
Rohatec zdá se v dáli ztrácet,
Únavou necítí již své kotníky,
Zastaví se, začne se kymácet.

Oddych cítí, v klidu však není,
Úkaz nechce brát na lehkou váhu,
Uvažuje možnost, že šlo jen o snění,
Rozhoduje sebrat poslední odvahu.

Vychází hrobař zpět pro světlo,
V každém kroku je nejistota,
Už sahá pro něj, náhle zří peklo,
Před ním lpí sama ta temnota.

Jedním zadutím rohatého hlasu,
Muž v jiskry a rudý popel se mění,
Mocným prásknutím dlouhého ocasu,
Památky po tomto činu již není.

Spravedlivý soud v rozích jeho se skrýval,
Důvod hrobník lidem za soumraku tajil,
Byl to syn a manželka, jenž on pohřbíval,
Sám kvůli vzteku on neštěstím je zabil.