NEBYLA TO CELÁ ŽENSKÁ

Pomalu dojíždím na parkoviště před supermarketem. Kabinou mého kamionu zní hymna řidičů o tom, že „řidič tvrdej chleba má“ a popravdě řečeno, měl jsem toho po dlouhé cestě z Německa zrovna „tak akorát“. Vypnul jsem rádio. Byla jasná zimní noc, krátce před Vánocemi, na zemi bílý poprašek čerstvě napadaného sněhu a na obloze jasně zářící hvězdy. Zaparkoval jsem. Mráz zalézal za nehty. Zkontroloval jsem přívěs a za sebou zabouchl dveře kabiny, kde díky klimatizaci bylo příjemné teplo. Zachumlal jsem se do tlusté vlněné přikrývky a krátce po té usnul. Probudilo mne klepání na okno.

„Pane, nechcete si tuhle noc prožít ve dvou?“.
Procitám a rozsvítím světla. Mladá, velmi upravená a hezká dívka, v bílém krátkém kožíšku se chlubí svýma dlouhýma, v černých vzorovaných punčochách oblečenýma nohama. Lodičky na vysokém podpatku.
„Že jí není zima“, přemítám, když rukou dělám zamítavé gesto a přesvědčuji se, zda je kabina dobře zamčená. Krásná neznámá se však nechce nechat jen tak odbýt.

„Hele, domluvíme se. Bude se ti to líbit! Za tisícovku – jestli chceš, poskytnu komfortní službu“, přechází do důvěrnějšího tónu.
„Koukej zmizet!“, křičím přes zavřené okno.
„Na takové jako ty vůbec nejsem zvědavej. A kazil bych zábavu. Vím, že dneska by to opravdu nemuselo být to pravý“, snažím se dívku přemluvit k odchodu. Ale nedá se.
„Podívej. Kde takovou najdeš?“.
Stoupá si čelem ke mně před kamion a rozepíná načechraný bílý kožíšek. Ani jsem neočekával, že by pod ním ještě něco na sobě měla. Tělo zdobila jen zářivě bílá tanga.
„Jak se jmenuješ?“, ptám se, abych si prodloužil alespoň trochu ten pro mne zajímavý pohled.
„Daniela. Ale jestli mne hned nepustíš dovnitř, tak tady zmrznu. Tak co. Otevřeš mi?“, naléhá.
„Tak pojď“, otevírám kabinu. Přece tam nenechám tu hezkou holku zmrznout. Daniela se okamžitě zachumlává do mojí ještě teplé pokrývky.
„A jak mám říkat tobě?“, sonduje a pod pokrývkou se snaží najít to,co ji v daném okamžiku na mojí osobě nejvíce zajímá.
„Richard“, poznamenám a uchopím ji za pátrající paži.
„Počkej. Nepospíchej tolik. Vyprávěj mi o sobě něco… Už dlouho jsem nepotkal tak krásnou holku. Proč šlapeš? K tvojí osobě mi to vůbec nesedí. A navíc, jak už jsem ti naznačil, dnes bych opravdu tu správnou zábavu mohl zkazit, nezlob se. Ale povídat si můžeme. Třeba až do rána…“.
„Ale když já … já potřebuju prachy!“, pronesla tiše, s přivřenýma očima a já zaregistroval dlouhé bohaté řasy. Odmlčela se, jako by se za svůj požadavek styděla. Její ruce začaly být opět mimořádně aktivní a v okamžiku načechraný kožíšek odlétl do zadní části kamionu. Za ním následovaly i kalhotky.
Políbil jsem ji. Něčím mne okouzlila, i když jsem nedokázal definovat, čím. Možná to byla její přirozená krása a nepopiratelná inteligence. Její nenechavou ruku jsem zase odsunul.
„Počkej. Na něco jsem se tě ptal. Proč šlapeš?“.
Znovu se na mne zadívala tím zadumaným pohledem, který mne pohlcoval, ale zatím jsem v něm nedokázal tak docela číst. Protože dlouho mlčela, znovu jsem pokračoval otázkou.
„Opravdu je to pro peníze? Dočkám se nějaké odpovědi, nebo na mne budeš stále jenom zírat?“.
Konečně začala mluvit.
„Jsi můj první zákazník“, reagovala na moje otázky oklikou.
„Víš Ríšo“, (tohle důvěrné oslovení mě moc hřálo na duši), „svůj příběh jsem ještě nikomu nevyprávěla. A vlastně jsem si jen tak pro sebe přísahala, že to ani nikdy neudělám. Vydělávat si peníze takhle je pro mě potupa, ale také jediné nalezené řešení. Budeš první a doufám, že i poslední můj klient, který bude moji smutnou story znát. Ani nevím, proč právě tobě chci všechno vyprávět, když se skoro vůbec neznáme…“.

Zase jsem zaregistroval její zkoumavý pohled, jakoby zjišťující, co s jejími informacemi podniknu. Přitulila se ke mně pod vlněnou deku a začala své vyprávění.

„Žila jsem s manželem Viktorem ve vilce v malé vesnici. Měla jsem všechno, na co jsem si jen pomyslela. Viky, jak jsem ho oslovovala v důvěrných a krásných chvilkách, mne opravdu miloval. Ostatně – já jeho také. Podnikal ve stavebnictví. Zprvu se mu opravdu dařilo. Dnešní doba jen nahrává stavebním firmám“.

„Máš pravdu“, přerušil jsem ji.
„I mně by se líbil vlastní domeček. Ale pokračuj. Začíná mne to opravdu zajímat“.

„Nakupoval a prodával stavební materiály. Mohli jsme si proto dovolit před pěti lety postavit naše společné bydlení. Zařídili jsme si velký bazén s výřivkou, saunu, tělocvičnu, dílnu garáž, prostě všechno, na co si pomyslíš. Naše dvě dcerky, kterým je dneska dvanáct a deset let, prožívaly opravdu nádherné a spokojené dětství. Viktor mě chtěl mít stále doma. Proto jsem na jeho naléhání zanechala magistrování v lékárně. Zůstala jsem s holkama doma. Uvítaly to. Jejich dětství zase získalo „červenou hvězdičku“, jak s oblibou zejména starší dcera říkávala. Nemusely do družiny. Však to znáš. Maminka napekla, uvařila, vyprala, uklidila, prostě normální a spokojená rodinka.

Až přišel listopad loňského roku. Kdyby to šlo, tak bych tenhle měsíc vymazala z kalendáře. Bohužel to nejde. Na to úterní ráno do smrti nezapomenu. Seděla jsem s Vikym u snídaně, když zazvonil zvonek. Viky se zvedl a s povzdechem „kdo to zase ráno tady otravuje“ vyšel na zahradu ve starém hubertusu. Viděla jsem ho oknem u naší branky. Živě diskutoval s dvěma muži, pro mne zcela neznámými, více jak hodinu. Diskuse to byla vášnivá a podle Viktorových gest i hodně vzrušená. Ale slovům jsem nerozuměla. Když se Viky vrátil, byl bledý.
„Co je? Děje se něco?“, ptám se.
„Ale nic. Jen nějaké pracovní starosti“, usmál se.
„S tím si nezatěžuj hlavu miláčku. To si vyřeším sám, víš?“.
Objal mne a dlouze políbil. Tenkrát, aniž jsem věděla proč, mi to připadalo jako loučení. Netušila jsem, jak hluboká to bude za pár hodin pravda.
„Jdu nakoupit“, oznámila jsem Viktorovi.
„Máš nějaké zvláštní přání?“, obrátila jsem se na něho. Zavrtěl hlavou.
„A odvézt bys mě tam nechtěl?“.
„Promiň, ale dnes ne. Musím za chvilku do banky. Znáš to. Přesnost je výsada králů“. Jeho tvář pomalu získávala svoji barvu a to mne uklidnilo. Nastartovala jsem svého malého fiátka, odvezla obě dcerky ke škole a krátce na to zaparkovala před supermarketem.

Když jsem se zhruba po dvou hodinách vracela domů, již z dálky jsem viděla, že něco není v pořádku. Přidala jsem plyn. Nemýlila jsem se. Před domem sanitka a policie. Zastavila jsem a vběhla do zahrady. Odemykat jsem nemusela, dveře byly vyražené.
„Pro boha, to nás vykradli?“, napadlo mne jako první.
„Viky, jsi tady?“, volám a vbíhám do haly. Zastaví mne vysoký muž v dlouhém kabátě.
„Paní Petrovičová?“, zeptá se s profesionalitou čišící do dálky.
Přisvědčím.
„Co se to tady stalo?“, tážu se.
„Ani nechoďte dál. Není to hezký pohled…“, neznámý mne bere za loket a odvádí do kuchyně. To už si připadám jako loutka a tuším, že se stalo něco hrozného.
„Co je s mým manželem?“, sedím u stolu a kriminalista přede mne staví sklenici vody.
„Musím vám sdělit smutnou zprávu. Váš manžel se před hodinou zastřelil. Nás přivolala sousedka, když slyšela z domu střelbu. Ale bohužel už bylo pozdě… Je mi to moc líto“.

Poslouchal jsem beze slova. Neměl jsem odvahu Danielino vyprávění rušit. V jejích očích se zaleskly slzy. Po chvíli pokračovala.

„Zprvu jsem tomu nemohla uvěřit. Myslela jsem si, že to je nějaký omyl, nebo špatný sen. Ale nebyl. Všimla jsem si čistě bílé obálky. Ležela na stole. Bylo na ní moje jméno, napsané Viktorovou rukou.
„Zřejmě dopis na rozloučenou“, suše poznamenal policista. Otevřela jsem ho. Hned první slova mně vehnala příval slz do dosud nevěřících očí. Začínal tak, jak mne Viky oslovoval v intimních chvilkách. „MÁ DRAHÁ…“. Dál jsem byla schopná číst až za hodně dlouhou chvíli. Dozvěděla jsem se, že Viktorova firma je už rok na pokraji krachu, zadlužená až „po uši“. Dluhy není z čeho splácet. Ti dva neznámí po ránu byli najatí vymahači jednoho z věřitelů a manželovi vyhrožovali násilím, pokud do měsíce nezaplatí osmicifernou dlužnou částku… „Nemůžu už dál, banka mi nedala úvěr“. Viktor to prostě psychicky neunesl…
A to je podstatná část mého příběhu. Na úhradu jeho dluhů jsem použila peníze, získané prodejem naší společné vily. S dcerkami, které dodnes počínání svého táty nepochopily, jsem se nastěhovala k mojí mamince, kde společně bydlíme ve třech malých místnostech. Ten pád až ke dnu mě hodně bolel. To mi věř. Teď je to více než rok a pořád se mi o všem špatně mluví“.

Povzdechla si.

„A nejhorší je to s prací. Nemám odvahu se vrátit do lékárny. Nesnesu pohledy lidí, kteří mne znají a někteří ze soucitu, někteří s posměchem si na mne ukazují prstem. Mýt nádobí se mi s vysokou školou opravdu nechce. A navíc, je to stejné jako s lékárnou. Na malé vesnici prostě nic neutajíš. A proto tady, padesát kilometrů od domova, se pokouším získat nějaké peníze tímhle pro mne ponižujícím způsobem. Nechci se i s dcerami nechat vyživovat svojí matkou. Sociální dávky a její důchod opravdu vystačí jen na to nejzákladnější. No, a teď, když už všechno víš, tak můžeme jít konečně na věc, ne?“.

Tón jejího hlasu se změnil. Vyprávění skončilo a vzápětí jsem měl zase co dělat, abych její ruku odsunul z mého, pro ni tak zajímavého místečka.
„Co je?“, reagovala tentokrát podrážděně.
„Cos chtěl vědět, už víš! A abych tu na tebe koukala, tak proto tady nejsem!“. Její ruka se zase posunula směrem do mého klína.
„Nech mě!“.
Moje hlasitá odmítavá reakce Danielu rozčílila.
„Mám jít? Pudu, když chceš. Ale vyhodit jsi mě mohl hned a ne až po hodině mého vyprávění. Pohráváš si se mnou jako kocour s myší. Mohla jsem za tu dobu chytit nějaký kšeft jinde! Měla jsem o tobě docela jiné mínění“.
Obratně natáhla svá bílá tanga a krásné štíhlé tělo zahalila do svého kožíšku.
„Alespoň jsem se tu ohřála, když už nic. Pustíš mne ven?“, zkoumavě hleděla na zamčené dveře a v jejích očích bylo možné číst, že tohle bez mojí pomoci nezvládne.
„Počkej“, objal jsem ji kolem ramen.
¨Důvěra za důvěru. Ani ty si o mě nesmíš myslet, že jsem nějaký úchyl či co. Tohle je tvoje…“.
Vytáhl jsem z peněženky tisícovku.
„Na tom jsme se domluvili, nebo ne?“.
Schovala bankovku do kapsy beze slova v očekávání, co ještě se ode mne dozví.
„Nemohu si s tebou nic začít ze dvou důvodů, víš? Před časem na jedné ze svých cest jsem nedokázal zkrotit svoje vášně. Nabídku prostitutky, která zdaleka nebyla tak krásná, jako ty, jsem přijal. Krátce na to jsem se od kolegů dozvěděl, že měla AIDS a vůbec jí nevadilo, že tuhle nevyléčitelnou nemoc šíří dál. Já ještě neznám výsledky svých testů. Nechtěl bych ti zkazit život. Co kdyby náhodou…“.
Nedomluvil jsem. Daniela pochopila.
„A ten druhý důvod?“, zeptala se.
„Ten je prostší a pro tebe možná i zvláštní. Nezlob se. Moc se mi líbíš, ale pro mne prostě nejsi celá ženská!“.
„Jak celá ženská? To vůbec nechápu!“.
Otazník v jejích očích byl nepřehlédnutelný.
„Co mi chybí? Tak mluv konečně!“.
Najednou jsem nevěděl, jak to říci.
„No, prostě – pro mě nejsi celá ženská, když seš všude vyholená… A s takovou, byť by byla sebekrásnější, já prostě nemůžu, promiň.“.
Zadívala se na mne soucitným pohledem. Usmála se, ale mlčela.

Svítalo, když jsem otevřel dveře kabiny kamionu a Daniela zmizela do mrazivého rána. I když jsem na stejném místě od té doby parkoval mnohokrát, nikdy už jsem ji nepotkal. Na to, že jí sdělím, že mé testy byly negativní a druhý důvod, bránící našemu sblížení snad časem může odstranit sama, jsem se těšil marně. Jo, řidič. Ten tvrdej chleba má ….