S vesmírem po stopách snění

mám tolik jasnou mysl
že slyším lampiony k Jupiteru plout
a lidé hledají
fantaskní mozoly v mé tváři
aby pak přes mříži z kouře
řekli že se spletli
že jsem si vše vymyslela pro lepší barvu svědomí
že vlastně jen vesluji
moje podstata nežije tak
aby se po ní lidé ptali
že barvy zastíním
když obzor pro letmou chvilku nevidím
že se bojí
když se v ohňostroji cvičím a cucám bonbon spolu s fantazií
ničeho se nelekám
a před deštěm ve mně barvy žijí
to když se bojím v blátě zout
a tak chodím a chodím a někdy je to po kolejích

-

vylekali mě vlastní oponou
zastřeli a zavrhli
v samotě svět ku samotné duši - je dovoleno všechno
zauzlit
vidět
nevidět
odbýt
polechtat
obejmout
zvenčí jsem mdlá a uzarděná
upozadil mě můj vlastní příběh o ptáčku z pozdně opuštěného hnízda
maminka na něj ještě stihla
nahňácat svůj vlastní strach a tužby
nesplní je
tak půjde mi láskyplně čepel po krku

mám tolik jasnou mysl
až vetkla vážka křídla ke mně do těla
slova mnou třou o temný prostor mezi strachem a volným bděním
málem jsem hlavu půjčila míčovým hrám
dala by gól a pak už nezvedla víčka pro věčné zakutálení
bonbóny sdílí nadoblačno s poezií
nalepí na sebe bahno prach i dětský strach
zvenčí jsem poddajná a těžká
rozpustí se sladkost a někdy i mdlá realita
stačí ochutnat co si vyprosíš
sám nikdy nezískáš

mám tolik jasnou jasnou mysl
že tou myslí hnuté lampiony skutečně k Jupiteru doplují
shoří tam v zástěře zběsilé komety
ukula pro mne tajně vášeň pro kterou mi narostou vlasy jako jí
sama doma s vinnou sklenkou budu slavit

a tak si půjdu v zaprášených teniskách
a někdy to bude i mihotavě v alejích
ve tmě se malé velké nic říká snadněji
bonbóny vyskáčou mi z kapsy na mravenčích nožičkách
nakrmím jimi pražce kterékoli cesty
aby mi do krve rozdíralo paty něco sladkého a malého
dušička z dětství se zatřese při každé prapodivné chvilce
a prosím tíhu aby odplula s posledním lampionem
a dotkla se kabátu vlasaté hvězdy
spadla by mi pod nohy
odkoukala bych její pohyby
chci žít ladněji s příchutí stracciatelly oblohy
-
je noc
v nic nevěřím tolik jako v naději
schoulená v klubíčku tahá za poslední nitky
mává na mě z posledních sil
nic neví jen tuší růžovou stopu daleko v červáncích
poslední lampion vidí jak zbloudilou tečku nad obzorem
kam jít?
lampion zasyčí v kontaktu s dalším životem
vůbec mi nevadí že si to všechno vymýšlím a sním
-
jsem jako člověk
řekla hvězda
jsem jako člověk než se narodím