co mám teď dělat s tím, že umím přečíst azbuku?

Nejsme spřízněné duše,
nejsme ani přátelé,
nejsme husí kůže, co vytvoří se po těle,
nejsme pro sebe.
Ty nejsi po mě
a já nejsem pro tebe.
Nebudeme šťastný,
nebudeme spolu.
Nebudeme spát ve stejném domě
ani snídat u jednoho stolu.
Je se mnou problém?
Nejsem uražená,
jenom asi cítím hodně,
ale přitom mlčím jako pěna,
zamilovaný toho prý moc neřeknou.

Pořád tě vnímám bez chyb,
ale nějaké chyby musíš mít
(kdybych v to tak věřila)
Nic hrozného, jenom to bolí.
Měla jsem tolik představ
a tolik jsem se mýlila.
Představ
ukvapených
přehnaných
hloupých
zamilovaných,
představ, které mě udržovaly při životě
(pořád ještě trochu udržují).
Jsi to TY nebo představy co se mnou tak hýbe?
Ani popravdě nevím.
Asi cítím smutek,
protože mám pocit,
že jsem toho udělala hrozně moc
a ty mě v tom nezastavovala.
Měla jsem pocit že všechno víš.
Přemýšlela o tě celou noc,
zatímco ty v klidu spíš,
cítím se hrozně hloupě a
hrozně bych si přála,
abych se té odpovědi nemusela doprošovat.
Kdy jsi mi to plánovala říct?
Nemáš na mě čas.
Asi tě nesnáším čím dál víc,
chci tě nesnášet,
nepřeju ti nic.
Tak dlouho se to táhne
a potom se mnou ještě dýl.
Koneckonců,
třeba to tak být mělo.
Chci už zapomenout, Danielo