Blouznění čtvrtečního dne

maluješ mi děti tenkým perem
černým inkoustem
zatajím bledý střed osamělého kruhu
děti nemám
jenom se tu snažím postavit
jenom se tu snažím v drsné zimě svítit

-

nezachytila jsem jedinou střelu z otcova břicha
neošetřila jedinou ránu
hlína je pro mě čistá
a voní trochu jarem
trochu chvilkou bez dechu
už se nemáme kde sejít na palubě země
asi vím, kde tě dnes přes smrtelnost potkám

-

bude to sen
a čajovnu mi nezavřou před obzorem
chvíli se zamotáme v chodbu
pak budeme zírat do děr
vyhladovělých z uzarděné fantazie
a nikdo nás tam nenajde

-

naposledy jsem tě objala v létě
dala ti letmou pusu na tvář a zněla jak výstřel do koruny třešně
veverky louskaly svůj vlastní život
narozdíl ode mě ho asi pochopily
a nikdy nezaplakaly
jejich růžové chtivé ručky zůstaly roztomilé
-

a sklep dodnes nese pána z cementu a igelitu
stačila tyč pytel a sádra
aby strašil děti mojí pohádkou
místo kam jsem tajně brala kluky zažít můj strach
pavouk na niti mi vysvětlí
jakým bludištěm všichni nazí jdou
a taky kudy přišli
-

ztratila jsem vás příliš mnoho
aniž bych si pobrečela tak jak se má
z bolesti jsem vždycky usnula

a vy
spíte všude po republice
řeka jsou vlasy zatím nesplněných přání
hnědé a větví se, šupinatí
vzhlížím k nim i k ní
a leccos mi ve spaní splnili bahnité pupeny
věřím
na průvod utopených luceren kam jdeme v rovině
s tmou a ruku v ruce s mrtvými
už se netetelím
hodně mi vzali ze ctižádosti
z jasu na duhovce
přesto cítím kam všude mě mrtvý hlásky veršů zvou
někam kde bych všechno zaspala
do lesa kde houby pro krásu ukradli můj dětský slamák
kde do šnečí ulity zaklely zeleň a hnis
kde mě vymačkali jako citron a stejně jsem pořád naivně malá
důvěřivá
-
už na potkání kolemjdoucím nemávám
mnozí se ztratili
někomu v myšlenkách cucám stříbrný vlas místo palce
abych se uklidnila

někomu schoulím se do kapsy a pojdu jenom tak
vidíš mě všude?
sem tam se mihnu a okolo mě
pole les i vlčí mák

sem tam mě napříč celým rokem jedí
nechám se
moji milovaní