Udání

                        UDÁNÍ

    „Á, náš mladej.“ zabručel Lojzík, chlapík pozdně středních let, když slyšel zvuk odmykaných dveří. „Policajt.“ dodal k tomu.
    „Mohl bys toho už nechat?“ ozvala se jeho paní, „Kdykoliv přijde domů…“
    „Když mně je holt pořád divný, že mám doma policajta, no.“
     „Jo, to už všichni víme, tak tě s tím nemusíme pořád poslouchat. Budeš chtít něco jíst?“ zavolala na syna.
    „Teď ne, snad později, nevím.“
    „Co je ti?“
    „Hele, seš ňákej vykulenej, degradovali tě nebo co?“ přisolil si Lojzík.
    „Už ho nech! Co se děje?“
    „Tati, ježíšmarjá, já snad budu muset od těch policajtů pryč, já nevím, co mám dělat…“
    „Co blbneš? Jsi v půlce školy, přece toho nenecháš! Baví tě to, jde ti to…“
    „Najednou mu ňák fandíš!“ ozvalo se od plotny.
    „Tak si někdy rejpnu, no. Tak co je?“
    „Vždyť tě honili jako vraha, ty o ničem nevíš, ale my jsme tak šťourali ve starejch papírech a tohle jsem vyhrabal!“
    „Zas ňáká blbost, ne?“
    „Prosím tě, uklidni se a řekni nám, o co jde;“ ozvala se zase matka, „tatínek jistě nikoho nezabil, nic snad nebude tak horký.“
    „No není, ale co teď? Tati, jak jsi nám kolikrát povídal o těch hřebíkách, o tom fakirovi, víš?“
    „Jo, majstrštyk; jasně, že vím, aby taky ne!“

    V Lojzíkově minulosti totiž bylo údobí, kdy nežil zrovna řádným životem – mírně řečeno. Živil se drobnými krádežemi, sem tam si i něco v hospodě přisomroval a za mnohé své kousky se i tak trochu styděl. Na jiné zase byl docela hrdý, a tento byl jeden z nich:
    O nějaké pouti tu vystupoval mimo jiné i jakýsi fakir. Na plácku za maringotkami pak odpočíval, či spíše se cvičil ve svém umění tak, že ztuhle ležel na prkně s hřebíky. Lojzík využil podemletého břehu ve stráňce nad potokem, podhrabal se pod drnem a všechny hřebíky zdola vytahal. Ve sběrně pak za ně dostal dost, aby se v hospůdce najedl a napil.
    Vždyť i se svojí ženou se seznámil tak, že jí chtěl s komplicem Jeňou ukrást psa a pak ho za odměnu vrátit. Lojzík si s ní povídal, aby odvedl pozornost, Jeňa kradl a se psem v náručí se pak snažil rychle zmizet. Někdo však spustil poplach a Lojzík zachraňoval situaci: rozeběhl se za zlodějem, než ho chytne někdo jiný, psa mu sebral a vrátil okrádané dámě. Pro ni se stal obdivovaným hrdinou. Obdiv nezmizel ani po objasnění skutečnosti, vyústil v sňatek a završil se zplozením dvou synů, z nichž starší je právě naším začínajícím policistou.

    „Jasně, majstrštyk, ale ten fakir na tom ležel, víš? A když jsi vytahal dost hřebíků, tak ho těch pár zbylejch propíchalo, že byl jak cedník!“
    „To snad ne,“ vydechla matka.
    „Blbneš, člověče, vždyť jsem ho tam pak viděl!“
    „Jo, jenže napřed mysleli, že je mrtvej, víš? On byl v nějakým tranzu, celej ztuhlej, doktor tedy prohlásil některý ty rány za smrtelný a po tobě už se málem rozjíždělo normální pátrání jako po vrahovi, rozumíš? Až když ho ňák vzkřísili, tak usoudili na normální zlodějinu. Víš, jakou jsi měl kliku? Oni měli plno práce s nějakejma mnohem závažnějšíma případama, tak to odložili a pak už se k tomu nikdo nevrátil. Vždyť stačilo projít sběrny a měli tě!“
    „A v čem je problém, Jeníčku?“ zeptala se matka, „i kdyby něco, jistě je to dávno promlčený, s čím máš takový starosti?“
    „Ale vždyť je to pořád odložený, neuzavřený, a já vím, jak to bylo. Copak bych moh bejt u policie, kdybych zatlouk, že znám pachatele? A úplně od začátku, ani jsem vlastně ještě nezačal! A snad je jasný, že nemůžu prásknout tátu. Ani s tím promlčením.“
    „Ale vždyť se určitě dá najít nějaký řešení, Lojzo, co říkáš?“
    „Co bych říkal? Můžeš mě udat ty, když mladej nemůže; Honzo, že by to taky platilo?“
    „Ale vždyť je to stejný! Máma jako já.“
    „Počkej, Honzíku, já nemůžu, ty nemůžeš. Tatínek určitě něco vymyslí. Mně se na něm vždycky nejvíc zamlouvalo, jak si věděl se vším rady. Hned, jak jsem se s ním seznámila…“
    „Já vím, strejda Jeňa ti kradl psa a táta zazářil. I když to bylo jinak.“
    „Ať to bylo jakkoliv, rozhodl se a jednal. Lojzíku, že na něco přijdeš? Když my nemůžem…“
    „Tak nakonec abych se udal sám! Pudu tam…“
    „Tak tohle by mě snad ani nenapadlo,“ zazněl obdiv, „vždyť jsem říkala, že na něco přijdeš!“
    „Jasně, že by tě to nenapadlo, vůbec jsi mě k tomu nedokopala.“
    „Ale tati, to by taky bylo blbý, ne? To myslíš, že by ses nějak sám přihlásil?“
    „Samo, v pondělí a ve středu, že jo?“
    „Když ty si pořád děláš srandu. Tam jsou pořád, přece.“
    „No, budit bysme je nemuseli. Neboj, já zjistím, jak se sám prásknout, nebo to ňák vyšťourej, a hotovo, ať má dušička pokoj. A teď, rodino milá, uznejte, že mi vyprahlo, já si jdu dát dvě do šenku.“

    „Tak se jdu prásknout policajtům,“ mohl pak v hospodě oznámit zajímavou zprávu kamarádu Jeňovi u stolu štamgastů.
    „To brzo,“ ozvalo se polohlasem od některého z nich.
    „Všechno má svůj čas,“ odtušil Lojzík a upil piva.
    „Cos proved?“ zajímá se Jeňa, „Co já vím, tak seš jak lilie.“
    „Vraždu. Úkladnou. Za zvlášť trýznivých okolností.“
    „A hrome, tak to abys dal něco dokola. Koho jsi zabil?“
    „Fakira. Jak jsem mu tenkrát vytahal ty hřebíky z prkna. On na tom ležel, a když ho našli, tak byl jak řešeto.“
    „Jo ták! Ale on tam pak ještě pobíhal… že by přežil svou smrt?“
    „Přežil, ale za to už já nemůžu. Já jsem svý udělal a chci, co si zasloužím.“
    „Že tak najednou? Celý léta ti to nevadilo…“
    „Kluk tam někde vyhrabal neuzavřenej případ a chce, abych to ňák dal do pořádku. Stejně už je to dávno promlčený, budu tam jak blbec.“
    „Na druhou stranu můžeš bejt rád, že je kluk tak důslednej. Ty jsi taky nikdy nic neodflák.“
    „Tak zrovna tohle bych nejradši odflák, tomu věř. Jít se přiznat! Že já jsem vůbec kdy kradl.“
    „Zas bys neměl toho kluka, ty vole. Že ti tak vadí přiznat se.“
    „Tobě by to nevadilo? Přijdu tam, a: ,Pánové, když jste byli ještě malí kluci…‘ fuj tajxl.“
    „Ňákej ten pamětník tam snad ještě bude.“
    „To už je jedno. Víš, co potom zkusím tady od tý smečky?“
    „No, však už se těším,“ zahučel zase někdo z dalších hostů, „buď si jistej, že si smlsnem.“
    „Tak vidíš. Takový jsou stíny minulosti.“
    „Lojzo, já to pro tebe udělám.“
    „Co uděláš?“
    Jeňa si stoupnul, slavnostně položil Lojzíkovi ruku na rameno a prohlásil: „Abys viděl, že máš na světě kamaráda, tak tě těm policajtům normálně prásknu.“
    „Až takhle že by ses zachoval?“ nevěří Lojzík vlastním uším, „Víš, jak by ti takovou věc tahle banda mlátila o hubu?“
„Plivat po něm budem,“ oznámil zas někdo další, „udavač prašivej!“
    „Jidáš se taky obětoval a prásknul Kristapána,“ prohlásil Jeňa, „proti tomu jsem úplnej hadr.“
    „Pánové, raději zas ne tak moc honem!“ nechal se slyšet další dobrák u stolu. „Sotva třicet let starej případ, abyste to ňák neuspěchali!“
    „Hele Lojzo,“ ozval se někdo už docela vážně, „teda jestli nekecáš, proč si o tom nepromluvíš s tím starým policajtem, bejvalým, ten u toho asi byl, možná jedinej. A tvoje paní se s ním přece zná, ne?“
    „Nejlepší rady se nosej z hospody!“ zajásal Lojzík, „Jeňo, zatím brzdi, třeba budu mít zastání ve vyšších kruzích.“

    Na starého policajta, kapitána v důchodu, se obrátil nastávající policista Jeník osobně. Dozvěděl se, že je to pitomost, nicméně že pan kapitán se mrkne, co s tím, protože ho to tak trochu i zajímá. A že vzkáže.
    Po nějaké době se opravdu ozval. Jeník přijal pozvání k němu domů a vrátil se ve velmi dobré náladě.
    „Tak hotovo,“ oznámil, když se pohodlně posadil s rodiči ke stolu, „věc se má takhle: Nešlo ani tak o to, že je tam něco nedokončenýho, jako spíš o to, že tam ty papíry neměly už vůbec bejt. Taková prkotina měla bejt dávno stornovaná. V počítači je to jako vyřízený. Opravdu to hodili za hlavu, protože měli plno jiný práce, ale taky ten fakir na žádným vyšetření netrval. On se při tý příležitosti s kapitánem nějak skamarádil a teď nás všechny nechá pěkně pozdravovat. Tenkrát ty hřebíky v tý sběrně vyštrachal a koupil si je zpátky. Prej to byla nějaká specialita, ale lůžko na vystupování měl jiný, tohle si sám stloukl na ven. A že ho ta krádež aspoň přiměla udělat si nový, povídal; starý už bylo ňáký ohnilý. A hlavně si nechal vystavit úřední policejní potvrzení, že byl považovanej za mrtvýho, prej mu to pomohlo i najít angažmá.“
    „A hele, ještě mi z toho vyleze dobrej skutek!“ podotkl Lojzík.
    „Třeba jo, ale dál – řešili jsme úřední stránku věci. Kapitán si vzal ty papíry domů, pro-stu-do-va-li jsme je…“
    „Ježíšmarjá!“ zaúpěl Lojzík.
    „Klid. Já jsem tam pak napsal, že podle sdělení svého otce, s jeho svolením a na jeho pokyn oznamuji, že uvedeného trestného činu se dopustil on…“
    „Tak až takhle jste teda nemuseli.“
    „Komu čest, tomu čest. Dokument jsem pak vlastní rukou podepsal, kapitán ho vlastní rukou podepsal jako příjemce udání a pak ho prohnal skartovačkou.“
    „Cože!?“ zaznělo dvojhlasně.
    „Má takovou menší skartovačku, doma, a skrz tu to proběhlo i s těma hřebíkama.“
    Jeník se zvedl, odběhl do předsíně a vrátil se s průhlednou igelitovou taškou, plnou tenkých papírových proužků.
    „Tady ti to posílá. Až budeš v důchodu, tak si to máš složit, abys neměl dlouhou chvíli. A jestli ti můžu radit, poslechni ho, je to zajímavý čtení.“