Host do domu, hůl do ruky

Když si na ten týden vzpomenu, nevěřím, že je to již před patnácti lety. Tak zvláštní ty dny byly.
Žila jsem s maminkou v chalupě u lesa. Žít na takovém místě byl náš sen od té doby, co se rodiče rozešli. Táta odjel do centra Berlína a já jsem se s maminkou usadila poblíž Mnichova.
Chatu jako z pohádky si maminka zamilovala na první pohled. Z venku se chata nejevila nijak speciálně. Uvnitř však byla. Na oknech visely svítivě žluté záclonky a pod nimi podzimní řetěz, který jsem vyrobila ve škole. Celkově si naše dvojka potrpěla na ručním vyrábění dekorací. V rohu jednopokojové chatky ležela dýně s vyřezaným psím obličejem, další dvě stěny obklopovaly knihovny narvané klasickou literaturou. Na dřevěné komodě po babičce se tyčila hromádka knih, které mi maminka každý večer před spaním předčítala.
Mou hlavní náplní dne, kromě školy, bylo běhání po horách a psaní poezie. Žily jsme takový normální život. Až do dne, kdy nabraly naše životy jiné otáčky. Nebo alespoň ten můj.
Podzimní vítr zesiloval a proháněl chatičkou meluzínu. Maminka seděla u kamen a pomaličku začínala klimbat. Položila jsem přes ni deku a vrátila se k psacímu stolu. Na stole leželo pero a papír. Že jsem měla tvůrčí krizi bylo vidět na celé chaloupce. Místo plného koše papírů, se většina podlahy stala košem. Mačkala jsem jeden papír za druhým a házela ho na zem. Venku se schylovalo k další bouřce. Meluzína prolétala domem sem a tam a hukot z venku mě děsil každou minutou víc a víc. Z ničeho nic, jako bych něco zaslechla. „Asi jen vítr přeskládává kusy přírody,“ řekla jsem si tehdy. „Ťuk ťuk,“ ozvalo se už zřetelněji. Ani nevím proč, ale v klidu jsem vstala od stolu a rozešla se směrem ke dveřím. Natáhnula jsem ruku ke klice a stiskla ji. Dveře zaskřípaly. V pozadí se ozval velký hrom a meluzína tiše proklouzla dveřmi ven. Ve dveřích se zjevil malý chlapec.
„Jeminkote, co tady děláš?“ vysypala jsem ze sebe okamžitě. „Ahoj, já jsem Jirka,“ bezstarostně zaštěbetal chlapec. V dálce se ozval další hrom. „Kde máš rodiče, Jirko?“ zeptala jsem se chlapce, který vypadal zhruba na čtrnáct let. Jirka neodpověděl a vesele vhopsal do chaloupky. „Počkej chvíli, přinesu ti ručník,“ řekla jsem a hned se vydala do koupelny. Když jsem se vrátila, mateřsky jsem chtěla přehodit ručník přes chlapce a zahřát ho. Přeci jen přišel během deště a v okolí kilometru nežil nikdo jiný než my, tak jsem předpokládala, že bude celý promáčený. Automaticky jsem hodila ručník na chlapcova ramena. Ručník šel k zemi stejně rychle, jako se řítily blesky za okny do úpatí hor. Projel mnou šok. Nemohla jsem uvěřit tomu, co se stalo. Podívala jsem se znovu na chlapce. Ten už držel mé pero v ruce a zkoušel si nakreslit mráček na ruku. Sehnula jsem se pro ručník a pokusila se ho přehodit chlapci přes ramena. „Totálně jsem se pomátla,“ vydechla jsem polohlasem. „Jak že se jmenuješ, chlapče?“ zeptala jsem se. „Jsem Jirka,“ odpověděl, jakoby nic. „Jirka, super, tak to vysvětluje, proč tím klukem už podruhé propadnul ručník skrz,“ pomyslela jsem si. Zatím co jsem se sžívala s událostmi posledních minut, chlapec zasedl za psací stůl a naškrábal na papír nadpis Host do domu a pokračoval v novém řádku. Koukala jsem tomu přízraku přes rameno a sledovala jak píše další slova. „Jéé, ty znáš Jiřího Wolkera?“ vyjekla jsem nadšeně, když jsem si všimla, že přepisuje jeho báseň. Zadíval se na mě s nechápavým výrazem. Zopakovala jsem svou otázku. Protočil oči a věnoval se dál škrábání. „Hele, Jirko, čí ty jsi?“ zeptala jsem se ledabyle, abych mohla vzbudit maminku a zavést s ní chlapce domů za rodiči. „Já jsem Wolker, Jiřík Wolkerů,“ odpověděl chlapec. „No jasně a já jsem Marie Terezie osobně“ odvětila jsem pobaveně. Chlapec na mě opět vrhnul pohled, který říkal víc, než by dokázal slovy. „No moment, ty jsi jako fakt Jiří Wolker? Kdy ses narodil?“ vyhrkla jsem. Jako by najednou incident s ručníkem dával smysl. „1900. A neruš, soustředím se!“ odvětil už podrážděně. Najednou se zvednul a beze slova odešel pryč z chaloupky. Vyběhla jsem ze dveří, ale chlapec už nebyl na dohled. Vrátila jsem se a šla spát. „Byl to jen sen a já se probudila ve snu. To se přeci děje občas všem,“ pomyslela jsem si.
Ráno jsem se vzbudila až kolem poledne. Maminka byla v práci. To byl ale hloupoučký sen. Uvařila jsem si čaj a sedla si ke stolu. Ucucnula jsem si čaje a položila hrnek zpět na stůl. Byla jsem rozhozená ze včerejšího snu natolik, že jsem si nevšimla, kam hrnek pokládám. Pořád jsem na tu noc myslela. Vyschlo mi v hrdle, když mi došlo, že jsem hovořila s duchem a natáhla jsem se po hrnečku. S úlekem jsem trochu vypískla, jelikož pod hrnečkem ležel papír s básní psanou rukopisem toho malého chlapce. Čekala jsem na maminku, abych jí všechno pověděla, ale než přišla, usnula jsem.
Vzbudilo mě až tiché klepání na dveře. Otevřela jsem oči. Okolo mě byla tma. Takto prospat celý den. Nechápu, proč mě maminka nevzbudila. „Ťuk ťuk,“ ozvalo se ode dveří. „A dost,“ zasupěla jsem. Nevím, jestli jsem byla víc zmatená nebo nazlobená. Vstala jsem a šla ke dveřím. „Co je?!“ zasupěla jsem při otevírání dveří. Zamrazilo mě. Byl to opět Jirka. V klidu vhopsal do chaloupky a hned se začal shánět po peru a papíru ze včera. „Už vím, jak pokračovat!“ vyštěkl mým směrem. Zasedl ke stolu a psal. Den se opakoval totožně jako ten předchozí.
V klidu jsem seděla na židli a pozorovala mistra, jak tvoří své dílo. „Máš prosím další papír?“ zeptal se. „Ano,“ odvětila jsem a šla najít další list papíru. „Děkuji,“ vychovaně poděkoval. Všimla jsem si, že má hlubší hlas. Když jsem si ho lépe prohlížela, bylo vidět, že se na něm dost změnilo od minule. „Jirko? Kolik ti je let?“ zeptala jsem se. „Čerstvě 18,“ pochlubil se a opět se zahloubal do psaní. Měl naspěch. Den proběhnul jako ten minulý. Dopsal báseň, odešel, usnula jsem.
Vzbudila jsem se dopoledne. Maminka byla opět pryč. Dny jako by se opakovali ve smyčce. Naštěstí pro mě byla sobota, nemusela jsem vysvětlovat, proč nejsem ve škole. Noční výjev se mi neustále točil v hlavě jako káča. Toužila jsem říct o všem mamince, ale na druhou stranu jsem měla strach. Co kdyby se už Jirka nikdy neobjevil? Myšlenky mě ukolébaly ke spánku.
„Ťuk, ťuk, ťuk,“ vytrhlo mě ze spánku. Nadšeně jsem vyskočila a běžela ke dveřím. Ať je to reálné nebo ne, je to to nejzajímavější, co se mi za poslední dobu stalo. A co když je to opravdu duch Jiřího Wolkera? Mám na něj tolik otázek. Obavy a nedůvěru vystřídalo obrovské nadšení. „Pojď dál, prosím,“ vypískla jsem nadšeně. Do pokoje se vpotácel mladý muž. Ztěžka dýchal. Nakláněl se ze strany na stranu. Poznávala jsem ho, byl to Jirka, ale vypadal jinak. Propadlé líce, smutek ve tváři. „Posaď se,“ vydechla jsem potichu. Přistrčila jsem k němu židli, aby nemusel dělat už další kroky navíc. Sedla jsem si naproti. Předchozí dny hned začal psát a ani si pomalu nevšiml, že jsou v místnosti další lidé. Tentokrát se však zahleděl do dálky a pravil: „Přišel jsem se rozloučit.“ Moji radost a nadšení vystřídal hluboký smutek. Věděla jsem, co je za den. Kolikátého je. „Přišel jsem poděkovat, rozloučit se a napsat poslední své dílo,“ oznámil mi. „Podej mi, prosím, kousek papíru,“ řekl směrem ke mně. V hlase měl těžkost celého světa. Seděla jsem vedle něj a koukala mu přes rameno, co škrábe na papír. Zde leží básník.., začínala věta. Do očí se mi vlily slzy. Bylo mi jasné, jak věta pokračuje. „Neplač,“ řekl mi. Dopsal a vtisknul mi papír do ruky a začal odcházet směrem ke dveřím. Zavrávoral. Šla jsem ke dveřím a vzala dědečkovu hůl. Mlčky, se slzami v očích, jsem mu ji podala. Vzal hůl do ruky a opřel se o ni. Otevřel dveře a odešel. Jen co dveře zaklaply, propukla jsem v pláč. Za chvíli odbijí hodiny půl noc a s dalším dnem zemře.
A tak přišel můj host do domu a odešel s dědečkovou holí. Do dnes nevím, jak mohla maminka všechno tohle prospat, ale asi to bylo stejné kouzlo, které dovedlo Jirku Wolkera do naší chaloupky.