Hmoty

Umlčíš-li svoje emoce
Umučíš-li svoje milé
Lítost mě pohltí
Lítost mě strhne

Přes den jsi smíškem
V noci mučedníkem
Proč otvírám tvé srdce?
Proč již neotevřeli ho v chlapci malém?

Přišla jsem k vyprahlé pustině
Přišla a zasela polní kvítí
Teď se o ně starám, pečuji
Abych je, jako matka slepice, mohla nechat jíti

A až odejdeš
Padneš do rukou krásné ženy
A budeš to Ty, to kvítí
Co zasela, zalévala a trhala jsem pro ni

A teď se ptám
Miluji tebe, nebo ji?

Pro lásku k tobě jsem semínka sbírala
Pro lásku k ní obětuji dary
Pro lásku k tobě jsem hřbet ohýbala
Pro lásku k ní, shýbám se tady

A teď, a teď dovol mi milovat ji
Prostřednictvím tebe
Protože já jsem dřela na poli
Aby mohla milovat sebe skrz tebe

Byl jsi hmota a já umělec
Byl jsi nehybný a chtěl se hýbat
Pomocí rydla dala jsem tvary
Pomocí srdce schopnost líbat

A teď jsem umělec, opuštěný
Lidé mi nosí své hmoty
Říkají „Tu máš, rozhýbej ji“
A já proto nevidím důvody

Umělec – zahradník,
má spasit svět
Není to k pláči?
Je to urputný řev.

Když jsem tě předala
Do rukou krásné ženy
Začal si vadnou
Začal jsi ztrácet vzhled kýžený

Uvadl jsi
Stejně jako Dorian
A asi víš proč
Nebo i na to má zahradník odpovědi dát?