STRÝČEK VĚREK - JABLKA (část druhá)

Jednoho dne, při běžné cestě ze školy, stála u trnky podivná postava. Tyčila se do dálky a nehnutě se opírala o vysokou hůl. Výjev téměř biblický. Jako ze svatých obrázku. Když naši výtečníci přišli na dohled, nestačili se divit. Byl to pan farář. Díval se na chlapce přísně, nikoliv však zlověstně. I skřivan vysoko na nebi přestal cvrlikat a s otevřeným zobákem sledoval napjatou situaci. „Pozdrav, Bůh, pane faráři“ „ I dejž to, chlapci“. Až teď si všimli, co se vlastně stalo. Pan farář držel v ruce jejich napichovadlo až u hřebíků a palcem pomalu přejížděl přes hroty. Tu pánové pochopili, že je asi zle. Jelikož před panem farářem se neutíká, sklopili jen zraky a po dlouhé době se zase upřímně modlili k Bohu, ve snaze vyprosit si u něj odpuštění a vroucně ho poňoukali, aby pan farář nějakým zázrakem okamžitě ztratil paměť.
Jelikož cestička do vzdálené školy vedla kolem rybníka a fary, byli často pod bedlivým dohledem božího zástupce. Když poprvé zahlédl vykutálenou skupinku, jak u sklípku ve stráni změnila směr, myslel si, že to znenadání na chlapce přišlo a byli si jen odskočit. Po týdnu je ale zahlédl zase, a když se tato situace opakovala častěji, pojal podezření na něco nekalého. I vydal se tedy kolem políčka a počal pomalu stoupat do kopečka a tam s detektivním instinktem a možná veden i božím vnuknutím, prohledával okolí. Nejdříve se zaměřil jen na různé skrýše, kde by se daly očekávat poschovávané například cigaretky. Nic však nenašel a tak s rukama v bok obhlížel okolní boží svět a přemýšlel, co by tak ty hochy mohlo pravidelně odkloňovat z cesty. Přivřeným zrakem procházel důkladně okolí, vylučoval nepodstatné body a vzpomínal na své dětství a různé tajné skrýše. Až náhle spatřil v trnce něco lesklého, něco co by do trnky patřit nemělo. Byla to dvojice hrotů na tyči. Některý z „loupežníků“, zřejmě ve spěchu, nebyl zcela důsledný a nezastrčil nástroj správně do keře a část s hroty vyčnívala ven. Došlo mu to hned.
Musel se začít smát, co je to za čímany, tihle kluci. Nahlédl do okénka, tam spatřil jablka, a když ucítil jejich sladkou vůni, bylo mu vše jasné. Měl nutkání důmyslný napichovač okamžitě vyzkoušet. Samozřejmě jen zkušebně. Jak se s ním pracuje a se souhlasem nejvyššího. Ovšem nebylo třeba, neboť ulepané hroty prozradily jasně, s kým má tu čest a jaké to má vlastně skvělé vynálezce ve své farnosti. Musel uznale pokývat hlavou. Měl však dilema. Jak teď přistoupit k problému. Kluci mu zainteresovali tak, že jim nechtěl ublížit, ale přejít to zas úplně nemohl, přeci jen to byla krádež. A sedlák Straka, ačkoliv na korunu opatrný, přeci jen do farnosti nějakou tou korunou pravidelně přispíval. Dotáhnout je k němu za uši a požalovat mu na ně, by bylo přeci jen stejně kruté jako je předhodit lvům. Určitě by si to nenechal jen tak pro sebe a byla by toho hned plná vesnice a kluci by získali nálepku zlodějů, a kdo ví čeho ještě. Předvést zlotřilce před rodiče a žalovat na ně se mu už vůbec nechtělo. Měli v té době dost svých starostí jak přežít a ještě jim přidávat další za takovou klukovinu, to by si neodpustil. Ovšem nějakou lekci dostat musí. No, počká si na ně a uvidí, jak se k tomu chlapci sami postaví.
Teď, když viděl jejich kajícné postoje, sklopené zraky a pokleslá ramena, dal raději přednost trestu prospěšnému pro obě strany. Nechal je nejdřív rozebrat své napichovadlo, hřebíky pečlivě uschoval k sobě a postupně je odváděl k rodinám. Celou cestu jim dával kázání o desateru, o krádežích a trestu, ale ani slůvkem se nezmínil, co bude dál. Byly to pro nebožáky perné chvíle. Jejich obrazotvornost je mučila. Srdíčka běžela kvapík a hrdla se pomalu svírala. Tatínek s Věroslavem měli největší obavy z tatínka, který jim vždy dlóóuze promlouval do duše, což bylo horší, než chytnout jednu zleva hned mezi dveřma a druhou zprava o futro. Když přivedl své „procesí“ k babičce, ustaraně se na něj podívala.
„Pozdrav pán Bůh, pane faráři.“
„Dej nám Pán Bůh štěstí" odpověděl a usmál se. „Chtěl bych se vás dovolit, matičko, zda bych si nemohl vypůjčit tady chlapce na sobotní úklid po hřbitově. Byli by k ruce pana správce, který si namohl nohu a teď se mu špatně chodí a že by mu tady chlapci odnášeli posbíraný nepořádek dozadu za zeď. Bude tam s nimi ještě Jarek a Toník od vedle, protože je tam práce, nachvilku se zarazil, „však víte, jak na kostele.“
Hoši pookřáli. Ta rána z té spadlé tíhy byla slyšet snad až za Strakovým sklípkem. Tohle už vypadalo mnohem lépe.
„A já už myslila, že něco provedli, uličníci.“ propichovala oba nezdárníky pohledem a myslela si svoje, neboť ve vzduchu cítila jistou míru provinění, ale na chlapce nijak nenaléhala. Panu faráři totiž zcela důvěřovala.
Zatímco Jarek s Tondou v sobotu zametali v kostele a utírali prach z lavic, naši bratři se mohli strhat, jak poletovali mezi hroby, jen aby se zavděčili farářovi i správci. A pan farář je občas přišel povzbudit dobrým slovem a u toho se usmíval a říkal, jak že jim ta práce sluší a kluci to věděli a tak nepřestávali, ani když k nim pan farář promlouval. Byli rádi, že to takhle dobře dopadlo a z práce měli dokonce i radost. I místní, kteří je tam viděli, je chválili, jak že se to hoši pěkně činí a počali si o mládeži naivně vytvářet lepší představu, než doposud měli. Ani samotný hřbitov už teď těmhle rošťákům nepřišel tak ponurý a tajemný. Jen nahoře, když znenadání z vykopaného starého hrobu vyletěla dlouhá kost a přistála na hromádce hlíny, se trochu sourozenci lekli, až vyjekli.
„Pardon“ ozvalo se zahuhňaně z hrobu.
Zkoprněli. Nohy jim ztuhly a zírali na tu žlutou kost, která vůbec nevypadala jako ty bílé kosti, co měli ve škole. Pak se vynořil hrobník a v ruce držel zachovalou žlutohnědou lebku. Původně myslel, že kolem jdou nějaké tetky s konví pro vodu, ale když uviděl kluky, pohnul lebkou na ruce tak, jako by se na ně zadívala a pomalu pronesl, “Tak zase konečně na božím světle…“ a kluci se prudce otočili na patách a rozeběhli se dolů ke kostelu.
„Jareček, co hloupnete“ káral ho správce. „Dyť to jsou ještě malí kluci.“ A hrobník Jareček se smál, až mu tekly slzy a pak se tou lebkou „podíval“ na pana správce a hlubokým hrdelním hlasem dodal: „Konečně si můžu ohřát svý starý kosti.“
Správce jen mávl rukou a pomalu pokulhával ke kostelu, aby chlapce propustil, neboť hřbitůvek byl již vyčištěný a vypadal jako rozkvetlá zahrádka a byla na něj radost pohledět. Poděkoval jim a důkladně za nimi zavřel železnou bránu s tepanými kříži, aby sem nevnikli někteří z vesnických psů a nebyli tak náhodou Jarečkovi „k ruce“ při třídění kostí. Nebožtíci tak mohli zase v klidu spát.
... Hřbitove, hřbitove, zahrádko zelená ...