Představa o platonické lásce

zkusme si všechno představit živě
jako kdybychom seděli v čajovně
jen tak mezi řečí ležérně říct jak to vidíme
ale přesto jinak
já první nadbíhám

vidím se
stát v tunelu jako němý soused šmouhy vlaku
v něm lidé s marnotratnou duší
s oparem a s trhlinkami na tváři
límečkem ušpiněným od potu
ňadry od snídaně
a vlasy jak se patří za uši
nikdo z nich neví kdy kolej přeteče do řeky
kdy kaňka zvítězí nad linkami
kdy nějaká čarodějnice nechá myslí položit výhybku nízko
a nikdo nepojede už nikdy nikam

musím vždy tisknout záda na graffiti v tunelu
abych se znovu lekla života
abych viděla uprostřed noci vlak
a ve tmě tunelu stříbrného smrtihlava blíž než blízko
a jestli ne k blouznění a poezii
k čemu jinému má platonická láska být?
-

oči jak lucerny vejdou se mi do obzoru černé kočky
schoulené u krbu
vůně hřebíčku, skořice, rozmarýnu ováže jak šálou do krku domov
vůně sychravých rán mě rozkolísá už s prvním tahem hřebenu
až se chutí po teplu zkácím na podlahu
to není déšť jen nevím co vzít za trable do podpaží
a které nechat doma ať si pro mě za mě na hlad uhynou
to není sníh jen ještě nevím
kdy nebát se a kdy bez výčitek zapomenout doma hlavu

-
sednu před tebe do koženého křesla zbrkle a rychle
švitořím jak kosice které přistřihly křídla ale ráda se ještě směje
hypnotizuji dva tlusté prsteny
jdou s módou, nebo je v tom nějaká jiná
vlasatá a životem zkoušená ona?
obléká se lépe, chodí prosit Boha v lodičkách a saku?
zatímco já v ošuntělých kalhotách a tričku s dírou podpírám zdi?
mám si pobrečet u Vltavy nebo sníst rohlík - zbytek zahodit a říct si na tom přece nezáleží?
jestli je úděl dělat mi vrbu tak se vážně snažíš jenže slovo nestačí
potřebuji plátno, špachtli nůž- tekutý život kam ponořím prsty
bláto které mi zhojí nohu
malíře který si prsty namočí do chuti pekla Hieronyma Boshe
- olízne měd
zachytí šmouhy letícího vlaku který mi sfoukne slzu před nosem
zkusmo nás vidím v Paříži dotýkat se kouřové clony
leť napřed
já se nemohu zatím dotknout oblohy