Útěk mistra Peciny

                    ÚTĚK MISTRA PECINY

    Mistr Pecina zapřahal své dva koně do povozu, na kterém měl vše, co potřeboval k výkonu svého řemesla. Jezdil tak zamlada, může tak jezdit i teď, jen být pryč odtud, hlavně od ženy. Dlouho se rozhodoval, dlouho se chystal a teď už je připraven. Bude jezdit světem jako dřív, někde vydělá víc, jinde málo. Na tom není až tak moc závislý, má s sebou dost peněz, aby se nějakou dobu uživil i bez výdělku.
    Horší bylo oznámit ženě, že ji opouští. Čekal pláč a výčitky, ale vyčítavý byl jen její pohled. A pak: „Co tomu řeknou děti?“
    Pravda, co tomu řeknou děti. Dva dospělí synové; už si žijí po svém ve městě. Vystudovali a teď pracují v úřadě s pány. A prý z nich také budou páni, povídal to pan farář, občas jezdí do města, vyřizuje vzkazy a po chlapcích se ptal. Že prý už je jinak, než bývalo, teď může být pán z každého, kdo něco umí. I toto! Kde by u nás mohli vyrůst páni z našich kluků? Ale pan farář se jen směje: „Vždyť jsou po vás, obou, přičinlivost se neztratí!“
    Děti. To je právě to. Jen vylétly z hnízda, žena se celá změnila. Chodí po domě, pořád něco upravuje a jak vidí manžela, hned spustí nějakou výtku. Mistr raději zůstává v dílně i když má hotovo a není tam nic na práci. Raději by byl v bytě, natáhnout se třeba, ale stále poslouchat nějaké litanie? Přitom ho to táhne do světa, je tolik míst, kde ještě nebyl, a ještě není tak starý. Může je projet než opravdu zestárne, a vedle té hádavé ženské by zestárnul co by dup. A co mu bude chybět. No – upřímně řečeno, něco ano. Přece jen si na manželku zvykl, a když se ráno přitulí… Jenže potom spustí a je pohoda pryč. A její jídlo bude chybět. A oblečení vždy připravené. Všechno ale pan Pecina oželí, představa volnosti je příliš lákavá.
    Vždyť i s ženou se seznámili, když jezdil krajem. Jak se mu líbilo to děvčátko! Okatá rozesmátá slečinka si vždycky vyskočila k němu a jela s ním daleko za ves, pak seskočila, zamávala a běžela domů. On si pak do jejich vsi zajížděl i když tam neměl cestu. Pak se dohodli, ona řekla doma, a rodiče nebyli ani tak moc překvapeni. Udělali jí křížek na čelo – nebudem ti, děvenko, bránit ve štěstí. S dvěma ohromnými ranci pak naskočila na vůz a jezdili spolu. Jak hltala krásu krajiny, oči jí zářily a mladý Pecina sotva dýchal dojetím. Přes dva roky tak cestovali, až se rozhodli, že je čas se vzít. Budou se ovšem muset usadit, s dětmi na voze – to nejde. Místo už měl Pecina vyhlídnuté, usadili se v obci, kde se řemeslu vedlo a dvě děti jim tam vyrostly před očima.
    Teď je už ale všechno jinak. Mistr Pecina se chystá k odjezdu a hádá se se svým svědomím. Člověk nevydrží všechno, a když to žena přijala docela klidně…
    Není pravda, že Pecinová neplakala. Plakala, a moc, ale až osamotě. Co ho to napadlo? Co je mi platné, že mám z čeho pohodlně žít? Napřed synové a teď i manžel! Co to prázdno vedle mne, jak budu ráno vstávat? A co si počne on? Nebude o sebe dbát, já to vím! Na mladém klukovi se snesla až k pasu rozhalená košile, koho by napadlo, že to není frajeřinou, ale chybějícími knoflíky! A šňůrky u haleny že měly původně jinou barvu, jakož i halena sama! Ale starý chlap bude každému pro smích, a kdo bude mít ostudu? Mám já to zapotřebí? A má to zapotřebí on, blázen starý?
    V skrytu duše však Pecinová uznává svůj díl. Ví také, jak silně muže táhne touha cestovat, ty dva roky na voze v ní zanechaly stopy, jaké se nedají přehlédnout. Sama přece tolik prahla sednout si k němu a jet někam daleko, to se nedá zapomenout.
                        * * *

    Pecina měl hotovo. Vyrazí hned, ještě před svítáním, aby za světla byl už co nejdál. Plachtu ani natahovat nebude, to až večer, až se bude chystat k spánku. Vyjel před vrata, zavřel je za sebou a když mířil ke kozlíku, vyšla ze stínu domu postava s rancem. Ten hodila na vůz, pak ještě jeden a sama se pak usadila mezi ně. Pecina mlčky sledoval svou ženu a náhle cítil ohromnou úlevu. Co všechno se tím naráz vyřeší! A výčet věcí, které mu budou chybět, se zcela smrskl. A svědomí dá pokoj.
    „Sousedi nás budou shánět.“
    „Řekla jsem panu faráři.“
    „Co říkal?“
    „,Ze světa přišli, do světa půjdete,‘ a že nechá dohlídnout na náš dům.“
    Pecina pokývl hlavou, vyhoupl se na kozlík a pobídl koně. Z obce vyjížděli za prvního rozbřesku, dál už jdou koně sami a Pecina si chvílemi trochu zdříml.
    Pak, již za svítání, se podíval po své ženě, jak spí a je-li dobře přikryta. Ale ona nespí. Sedí a dychtivýma očima pozoruje krajinu. Pecina zase cítí, jak se mu stahuje hruď i hrdlo. Kdy naposled ji viděl tak zářit, nad kolíbkou?
    Za obzorem již zmizelo vše, co patří k obci, v níž prožili pětadvacet spokojených let.
    Mistr Pecina prchá od své ženy; a aby nebyl v světě sám, veze si ji s sebou.