ODEŠEL MI KAMARÁD

Tak mi odešel kamarád. Kamarád můj nejvěrnější. Umřel mi Set top box.
Dále již jen STB. Pro ty, kdož počali číst až od této věty oznamuji, že STB v tomto případě neznamená Státní bezpečnost, leč obyčejný přístroj pro dekódování numericky rozložených televizních programů zpět na obrázky.
Vše to začalo velmi plíživě tím, že znenadání přestaly fungovat některé programy. Původně jsem to přičítal na vrub chybě někde na trase. Po dvou až třech dnech, již v hlavě začínal hlodat červík pochybnosti. Má dutá hlava si uvědomila, že v pokoji mých dětí se nachází jeho kamarád. Už při letmém pohledu jsem zjistil, světe div se, že tam programová nabídka funguje normálně. Zamrzelo mě to, ale řekl jsem si, že těch pár programů prostě oželím. Stejně to byly kanály, které mne po celou dobu nijak neoslovily.
Jednoho rána jsem se však probudil a STB na mne spiklenecky pokukoval svým rozsvíceným zeleným okem. V tu chvíli jsem to ještě přičetl počínající stařecké demenci a sklerotické hlavě, která zřejmě po vypnutí televize opomněla to samé udělat i s STB. Když se pak toto opakovalo i další dny, počal jsem mít podezření na můj „somnambulismus“ neboli náměsíčnost a mou neskonalou touhu sledovat noční programy. V minulém životě jsem byl totiž asi sovou, neboť ožívám kolem půlnoci. Možná jsem byl také strašidlem, jelikož má choť mne pak pokaždé napomene slovy: „Co tady zase strašíš!“
Nicméně somnambulismus byl posléze vyloučen, když jsem se jednoho dne vrátil z práce a se svým STB jsme si opět koukali do očí. Lišácky, a jako by s výsměchem na mě pokukoval od pnoucího se potosu. Toho dne jsem ho ráno kontroloval a vím, že byl vypnutý. Vše bylo jasné. Někdo chodí tajně do mého bytu a zapíná ho!
Vyměnil jsem proto pod tíhou stihomamu zámky na dveřích a raději i ve sklepě. Ovšem, jak jsem se jen mýlil. Tajemné „návštěvy“ jen tak neustaly.
Nastalo dokonce nelehké období, kdy trucoval a naopak jsem ho musel k zapnutí svým dálkovým ovladačem značně pobízet opakovaným stisknutí tlačítka PLAY, abych z něj vůbec vydoloval nějaký ten pohyblivý obrázek. Když potom přišel na řadu okamžik, že se stal vzdorovitým a odmítal se naopak zase vůbec vypnout, obklopilo mne zvláštní podivno. Dokonce po vytažení a opětovném zasunutí do sítě se samovolně dral k životu. To už jsem věděl, že jeho agónie pokračuje. Netrvalo dlouho a jeho oko počalo se záškuby pomrkávat (to už nefungovalo nic) a bylo naprosto evidentní, že konec se neodvratně přiblížil a bude nemilosrdný. S těžkým srdcem jsem svolal rodinu a oznámil jim tuto smutnou skutečnost. Po dohodě se všemi členy jsem vmáčkl slzu do oka a „odpojil ho od přístrojů“ - vytáhl jsem z něj čipovou kartu...
Druhý den jsem ho chtěl cestou do práce vyhodit do kontejneru na elektroniku jako správný občan hledící na ekologii. Nakonec jsem se ale rozhodl jinak. Po všech těch letech jeho přízně a našeho kamarádství, po těch stovkách hodin společně strávených, kdy jsme se spolu smáli i plakali, mu vzdám svůj poslední hold tím, že ho osobně odnesu na sběrný dvůr. Tam ho předám do rukou odborníků a se záškuby v ramenou se zdrceně vzdálím.
Nechť je k němu křemíkové nebe laskavé!