Radikální řez IX. (2/2)

Lumír Valivý si ve svém domku dopřával půlnoční svačinku. Jeho šedobílá fena ležela na podlaze. Poslušná vlčice ve středních letech. Drvoštěp se zakousl do krajíce chleba a po očku sledoval fenku, která sebou trhala ze spaní. „Co se děje, Barčo? Divoké sny?“ Vlčice vstala na všechny čtyři, otočila se a doběhla ke dveřím, do kterých začala divoce škrábat. „Co blázníš? Já tě teď asi nemůžu pustit ven.“ Začala vrčet a hodila po svém majiteli zlostným pohledem. „No dobře, dobře, ale jen na chvilku.“ Fena vyběhla. Míjela domky drvoštěpů, radní budovu a šikovně podlezla vrata před pilou. Škrábání přinutilo Lignuma otevřít dveře. „Barča? Co tu hledáš?“ Zakousla se do jeho nohavice. Škubala hlavou a tlapami zapřenými o podlahu ho táhla ven. Lignum fence pohlédl přímo do očí. Došlo mu to okamžitě. Hodil přes sebe košili, sundal ze stěny obouruční sekyru a s povelem „Veď mě!“ vyrazili společně ven.

Tomáš klečel na podlaze. Košile na jeho zádech se pod pohybem boulí a dalších tělesných deformací různě napínala. Z prstů mu vyjely drápy. Černé čočky v zelených očích získaly podobu tenkého svislého oválu. Ruce vlivem rostoucí svaloviny nabývaly na objemu. Trhání látky doprovázely bolestné skřeky. Praskot kroutících se kostí. Hukot ve skráních byl příslibem blížícího se krveprolití. To, co zbylo z Tomáše, se prohnulo v zádech a hluboce zavylo. Rostoucí čumák napínal kůži v obličeji k prasknutí. Trsy šedočerných chlupů pronikaly pokožkou jako armáda krtků deroucích se na povrch terénu. Vlkodlak vstal. Byl otočený zády ke svým hostům. V divokém obratu probodl očima svou kořist, otevřel tlamu plnou ostrých zubů a hlasitě zařval. „Na co ještě čekáte fořte! Tak střílejte přeci!“ Ruměj Blatný, omámený šokem, zvedl hlaveň pušky a od boku vystřelil. Rozžhavený kus železa pronikl změtí chlupů pod klíční kostí a ve spršce krve se zavrtal do dřevěné stěny.

Vlkodlak hrozivě zařval a vzápětí učinil bleskově rychlý výpad. Ve vteřině stál u fořta. Vzduch zaplnila ozvěna rychlého seknutí. Z otevřené rány na břiše začaly vylézat střeva, připomínající klubko propletených šedivých hadů. Fořt padl na kolena. Vlkodlak sevřel jeho hlavu do dlaní a začal vyvíjet tlak. Jan stál u dveří. Bušil do nich pěstmi a snažil se lomcovat zámkem. Praskání kostí mu pronikalo do uší jako červotoč do stromu. Hlava fořta pukla. Vlkodlačí dlaně se spojily pod nánosem šedé mozkové hmoty a úlomků lebečních kostí. Jan na zádech ucítil spalující pohled dravce.

Fena uháněla kupředu. Kličkovala mezi domky, hromadami dřeva a dalšími překážkami. Lignum ji ztrácel z dohledu. I při běhu zvládl volnou rukou vylovit z kapsy u kalhot smotek bylin. Zhluboka si k nim přičichl. Proud energie začal okamžitě okysličovat jeho nohy. Palčivá bolest prostoupila tělem. Rázem byl schopen vyvinout dvojnásobnou rychlost. Před ním se zjevil domek. Neuhnul. Uchopil násadu sekyry obouruč a zvedl ji před sebe. Improvizované beranidlo proniklo tenkými smrkovými dveřmi, jako nůž máslem. Drvoštěp Petr Borovec, se zděšeně posadil ve své posteli a koutkem oka zahlédl siluetu Lignuma, který přeběhl světnici, proskočil oknem a kotoulem dopadl na venkovní zem. Lignum a vlčice Barča teď běželi vedle sebe.

Nadvládu černé tmy prořízlo rudé světlo vycházející ze střešního okna. Dům Tomáše Kalouse se hrdinné dvojici zjevil na obzoru. Fenka zamířila rovnou k hromadě vyskládaného dřeva u pravé strany domu.

Jan se přikrčil a vzápětí uskočil před mohutným výpadem ostrých pařátů. Dopadl na podlahu vedle stolu. Před ním bylo sklepní víko. Mohl by se schovat uvnitř a zamknout za sebou. Nadzvedl jej a hrůzou celý zcepeněl. Na dně ležely ohlodané zbytky lidských kostí. Zvlčil? Čas jakoby se zastavil. Nadzvednutí víka, nález kostry, čpící mrtvolný puch. To vše se odehrálo ve dvou vteřinách, během kterých se dravec opět dostal do zad své kořisti. Sevření kolem pasu připomínalo stisk svěráku. Vlkodlak zvedl Jana nad hlavu a odhodil ho jako hadrovou panenku. Police vedle krbu se pod nánosem dopadající živé váhy začaly bortit. Ostrá bolest projížděla Janovi levou paží. Ležel na podlaze a všude kolem něj se povalovaly zbytky rozlámaných polic a Tomášovi osobní věci. Vlkodlak stanul nad ním, připraven vykonat zakončující úder.

Hlasité řinčení skla. Déšť tvořený ostrými střepy se snášel k podlaze. Vlčice dopadla rovnou na huňatá záda vlkodlačího monstra. Uprostřed jedné světnice obklopené temnými lesy právě započal krvavý tanec. Vlkodlak se točil dokola, zatímco Barča jej hryzala do zadní části krku. Chuchvalce chlupů poletovaly prostorem. Proud krve z otevřené rány barvil čumák feny do ruda. Řev vlkodlaka a zlostné vrčení feny tvořilo dohromady pekelnou symfonii. Mohutná pracka jí po několika marných pokusech zachytila za krk. Strhl ji ze zad a mrštil s ní o podlahu. Bolestně zakňučela a okamžitě vyrazila k dalšímu útoku. Vyskočila, ale ztratila moment překvapení. Vlkodlak její skok přerušil shora vedenou ranou, po které ji přirazil k zemi jako kladivo hřebík.
Jan seděl na podlaze, držel se za zraněnou ruku a jeho pohled spočinul na rozbité matné truhličce z ebenového dřeva. Tomášův švestkový destilát byl zničen, ale vedle rozbité flašky leželo něco, co muselo být ukryto ve dvojitém dně truhličky. Měsíční svit se odrážel od naleštěného ostří krátké stříbrné dýky. Jan ji sebral a vyškrábal se na nohy. V záplavě zvířecích výkřiků zaslechl opakující se duté rány. Ostří sekyry v pravidelném rytmu pronikalo pevnými dubovými dveřmi. Ještě pár okamžiků a Lignum bude uvnitř.

Barča ležela na boku a z otevřené rány na hlavě ji vytékala krev. Kladivový útok byl natolik silný, že si při tvrdém dopadu zlomila obě přední končetiny. Vlkodlak ji jednou nohou šlápl na hrudník. Vlčice se okamžitě zakousla do kotníku monstra, ale sílící tlak byl mocný. Praskání žeber, jejichž ostré výčnělky začaly pronikat do plic, vyvolalo zoufalé vytí plné strachu a bolesti. Sliny z otevřené vlkodlačí mordy kapaly dolů na poraženou bojovnici, ze které pomalu vyprchávala životní energie. „Dárek pro tebe, kamaráde!“ Tentokrát to byl Jan, kdo útočil zezadu. Ostří dýky zajelo hluboko do krku. Vlkodlak hrozivě zavřískal. Jeho prudké otočení bylo rychlé stejně jako doprovodný sek, který Janovi uštědřil.

Vlkodlak řádil jako smyslů zbavený. Z rány na krku začal vyvěrat proud teplé krve, doprovázený obláčky ucházející šedé páry. Vzduch zaplnilo syčení vyvolávající dojem jako když kovář kalí ocel. Vlkodlak stále běsnil. Malátně chodil po krví zbrocené světnici, vrážel do nábytku a z každé otevřené rány mu kromě rudých pramínků vycházel i bílý kouř. Nakonec si vysílením klekl a sledoval ležícího Jana. Pohled v jeho očích byl stejnou měrou hladový, jako láskyplný. Vlkodlak sklopil špičaté slechy dozadu a začal přerývaně funět. V ten okamžik se ozvala pronikavá rána. Závora dopadla na podlahu. Silný kop vyrazil dveře z pantů. Lignum bez zaváhání přistoupil ke klečícímu vlkodlakovi a jediným úderem obouruční sekyry mu uťal hlavu. Barča naposledy vydechla a zůstala nehybně ležet. Ramada otevřela oči. Byla zase zpět ve svém těle. Její tichý pláč nesouvisel s nohou, kterou stále svíral stisk železa, ale se skutečností, že nedokázala být v boji efektivnější.

„To je zvláštní.“ Lignum přešel k ležícímu Janovi, přes jehož hruď se táhly tři pruhy hlubokých škrábanců. „Co je zvláštní, Jane Patrychu?“ „Vždy jsem si myslel, že vlkodlak se po smrti vrátí zpět do své lidské podoby. Jak vidím, jsou mé domněnky mylné.“ Lignum si mladíka prohlížel a tvářil se u toho starostlivě. Postavil jednu z převrácených židlí, sedl si na ni a sekyru opřel o stůl. „Musím najít Ramadu. Předpokládám, že tělo Barči neovládla jen tak pro nic za nic. Pak vzbudím správce. Oznámím mu, co se zde odehrálo a také mu doporučím, aby si začal shánět nového fořta.“ Po krátké odmlce dodal. „I když konec této osady je stejně na spadnutí.“ Při těch slovech Lignum pohlédl na zmasakrované tělo Ruměje Blatného, kterého poznal jen na základě mechově zeleného kabátce. „Pokud jde o tebe Jane Patrychu, pak musím vzdát úctu tvé odvaze.“ Zvedl ze země horký špičatý předmět. „Kde jsi přišel ke stříbrné dýce a jak tě vůbec napadlo, že vlkodlakem je Tomáš Kalous?“

„Na to druhé vám dá odpověď Ramada. Vyřiďte jí poděkování za ten nápoj, co umí přivést k životu dávno ztracené vzpomínky. Tomáš celý život popíral svou osobnost. Vraždil z lásky, nenávisti a také proto, že ho zabíjení přitahovalo. Řekl bych, že získání vlkodlačího prokletí u něj odstranilo poslední zábrany. Stopy, jak k němu přišel, hledejte kdesi za Bludnými skalami.“ Jan začal kašlat. Jeho košile byla nasáklá krví. „Dýka patřila jemu. Nevím, odkud ji Tomáš měl, ale znamená to, že pomýšlel na sebevraždu. Chtěl to prokletí zlomit, ale nikdy nenalezl dostatek sil.“ Jan pohlédl do očí Lignuma. „Já sílu mám. Nechci dopadnout jako on. Takhle jsem si však svůj konec nepředstavoval“ Lignum uviděl v noční tmě houf zapálených loučí. První zvědavci se pomalu blíží. Stoupl si, popadl sekyru a přešel k Janovi. „Hrdinný konec není nikdy zbytečný Jane Patrychu. Navždy zůstaneš tím největším drvoštěpem, jakého jsem potkal. Připraven?“

Noční vítr přitáhl černá mračna, jež zakryla výhled kulatému měsíci. Z domku, kde bydlel drvoštěp Tomáš Kalous, vyšel zvuk rychlého máchnutí.

Konec.

Poznámka autora: Děkuji všem, pro než nebyl problém investovat svůj drahocenný čas do četby mé povídky, která vznikla víceméně náhodou. Cítím, že kontinenty Calculus a Viridis mají jistý potenciál. Možná se do tohoto fikčního světa po nějakém čase opět vrátím a rozvinu jeho mytologii další povídkou. J.Rose.