Radikální řez IX. (1/2)

IX.

Měli čerstvých sedmnáct let a patřil jim celý Calculus. Alespoň tedy pohledem nevycválaného mladí, jehož ego přiživoval přísun kvasnicového ležáku. Zanedlouho nechají skalnatý domov za sebou a vyplují na Viridis, vstříc zářné budoucnosti. ‚Plamínek u dvou kameníků‘ byla malou hospůdkou na okraji Křemíkova. Právě zde si Jan a Tomáš dali jedno z posledních dostavení. Banální tlachání dvou mladíků překypovalo vzletnými frázemi o nejlepších drvoštěpech, jaké kdy Veltrudský les spatří. S půlnocí opustili hospodu a posadili se na kamennou lavičku. Hlahol veselé společnosti jim dopadal na záda. Mluvili dál, i když se jim jazyky už značně motaly. Pak přišla ona příznačná opilecká pauza. Ticho, kdy oba tupě hleděli na špičky svých bot. Ten pohyb byl nečekaný. Tomáš zajel rukou do rozkroku svého kamaráda, který mu byl prakticky bratrem, a pokusil se ho políbit. Jan si okamžitě stoupl a uštědřil Tomášovi ránu pěstí. Nebyla v tom síla. Šlo spíše o náhlou obrannou reakci vyvolanou překvapivostí toho zvláštního okamžiku. Nepříjemná událost našla skrýš hluboko v podvědomí, kde si ještě postavila pevnou zeď zhotovenou z alkoholového opojení.



***

Jan Patrych si od té doby matně pamatoval jen tu ránu, ale příčina sporu mu proklouzla mezi prsty. Tomáš vždy tvrdil, že prý šlo o nejapnou poznámku na vzhled Janovi matky, za což se mu hned další ráno omluvil. Lhal. Lhal mu celá ta léta. Všechny ty časté návštěvy lázní a nenápadné pokukování na zpocená těla drvoštěpů. Mrzačení zvířat v dětství a skoro hypnotické postávání u zabijaček v dospělosti. Může tohle skončit vraždami a posmrtným zohavováním genitálií? Jednotlivé střípky minulosti tvořily součást velké mozaiky. Vše do sebe začalo zapadat, ale řada dalších otazníků vysela ve vzduchu. Možná se plete. Potřebuje jistotu. Kde je k čertu Ramada? Venku je tma a měsíc se houpe nad mraky. Jan sepsal krátký vzkaz, nechal ho ležet na stole a vyběhl do venkovní temnoty. K pile, kde bydlel Lignum, to byl kus cesty, ale u hájovny fořta může být za pár chvil. Běžel černým lesem a neohlížel se. S prvními světly loučí dorazil na okraj Třískovic. Sotva popadal dech, ale teď nemohl zastavit. Ruměj Blatný akorát vycházel ven na další pravidelnou obchůzku, když spatřil uříceného mladíka s vyděšeným výrazem, který se k němu přibližoval a mával rukou.

„Co tu teď, skoro dvě hodiny po zákazu vycházení, pohledáváš, Jane?“ Drvoštěp se rukama zastavil o stěnu hájovny. Divoce oddychoval, pak se otočil, položil dlaň na rameno fořta a spustil. „Pane Blatný, já vím, kdo za těmi vraždami stojí. Musíte jít okamžitě se mnou, protože máte zbraň a zbývá jen pár minut do půlnoci. Obávám se, že s příchodem úplňku vyrazí vrah na lov, pokud už se tedy dávno neprochází lesem.“ Fořt na něj hleděl, jako na blázna. „Proboha, co to povídáš? O kom to vůbec mluvíš?“ Jan musel na okamžik zavřít oči, aby to jméno mohl konečně vyslovit nahlas. „Tomáš Kalous.“ Údiv fořta nemohl být větší. „Tvůj kamarád Tomáš Kalous? Ten neškodný mladý muž? Jaké máš pro takový závěr důkazy Jane Patrychu? Nemůžeme přeci jen tak někomu vpadnout do domu a obvinit ho z tak závažných skutků.“ Jan začal být krajně netrpělivý. „Nesmíme ztrácet čas! Musíte mi zkrátka věřit. Potřebuji mu koukat do očí, potřebuji to slyšet z jeho úst. Vás tam chci mít jako svědka, zákon a člověka s palnou zbraní.“ Fořt si urovnal límec svého mechově zeleného kabátce a s vážným výrazem ve tváři řekl. „Pak tedy neztrácejme čas.“

Položila košík s čerstvými bylinkami na stůl a hned si všimla smrduté louže na podlaze. Nabídla Janovi vlastní lože, ale ten dal přednost zemi. Zkoušela ho marně probudit už ráno. Zamířila tedy na pilu, omluvila Jana u Lignuma a pak vyrazila směrem k modlitebně. Ani večer však mladý drvoštěp nehodlal vstát. Vzala tedy košík a odešla do vzdálených částí lesa. Byla si jistá tím, že po návratu Jana přemluví, aby dnešní noc pro jistotu strávil v její chýši. Jenže teď byl pryč. Přešla ke stolu a přečetla si krátký vzkaz: ‚Vrahem je Tomáš Kalous. Omlouvám se za ten nepořádek, ale tlačil mě čas. Jan Patrych.‘ Vyběhla ven a zamířila rovnou k osadě. Odbočila z cesty. Zkratka, kterou měsíce nepoužívala, bude rychlejší. Minula varovnou cedulku a pak se ozvalo cvaknutí želez. Past na rypatce sevřela její kotník a pronikla hluboko do masa. Ramada spadla. Ostrá bolest jí úplně ochromila. Musí se z toho za každou cenu dostat, protože tuší, že mladý drvoštěp je ve velkém nebezpečí.

Šli svižnou chůzí, rovnou na jižní stranu Třískovic. Minuli modlitebnu, od níž to k domu Tomáše Kalouse bylo co by kamenem dohodil. Jan si po celý čas připravoval argumenty. Musel mít toulec plný šípů s ostrými hroty. Opuštěný dům vystoupil ze tmy jako zapomenutá chatrč uprostřed prokletých bažin. Všechny okenice byly zavřené, jen skrze střešní okno pronikala mihotavá záře tančících plamenů v krbu. Tomáš je uvnitř. Přede dveřmi zastavili. „Nechte mě mluvit pane Blatný a mějte zbraň připravenou. Nezapomeňte, že může jít o člověka, který zabil minimálně tři lidi.“ „Vlkodlaka tedy můžeme definitivně zavrhnout,“ zajímal se fořt. „Ano, tím jsem si jistý,“ poznamenal Jan a bez zaklepání otevřel bytelné dubové dveře.
Ramada se snažila rozevřít železné čelisti pasti, ale neměla dostatek sil. Teplá krev jí protékala mezi prsty. Vzdala to. Sáhla pod plášť a vytáhla skleněnou ampulku. Učinila letmé gesto, po kterém se kapalina uvnitř ampulky rozzářila modrým světlem. Vypila celý obsah, lehla si na záda a obrátila oči v sloup. Šeptem pronášela zvláštní monolog v cizí řeči. Tep jejího srdce zrychlil tempo.

„Zdravím tě, kamaráde.“ Tomáš seděl za stolem a na tvář mu skrze střešní okno dopadal bělavý pruh měsíčního světla. „I já tě zdravím Tomáši,“ řekl Jan pevným hlasem, zatímco fořt za nimi zavřel dveře. „Možná víš, proč jsme tady.“ Tomáš se usmíval, ale jinak nereagoval. „Vím o tvých zakázaných tužbách,“ pokračoval Jan. „O tvé lásce vůči krvi i mužům, která v sobě snoubí pokušení s nenávistí. Nenávistí vůči sobě samému. Jsi nemocný Tomáši. Léta jsi si sexuální frustraci vybíjel na zvířatech a házel jejich mršiny do propasti v Bludných skalách, ale pak přišel Kleret. Vím, jak Kleret a všechno co představuje nenávidíš. Tvá pokřivená mysl tě přivedla na sestavení ďábelského plánu. Vraždit pod stínem tvora z dávné minulosti. Rozhodl jsi se učinit radikální řez. Zabíjet muže, které miluješ a zároveň nenávidíš. Celá léta jsi to v sobě dusil. Lhal jsi mi o té noci. O té hádce mezi námi, ale já si vzpomněl Tomáši. Pověz, co za tím vším krvavým běsněním stojí? Pohrdáš tím, čím jsi a stydíš se za to? Odtud pramení ta nenávist, anebo jsi nikdy nedokázal přenést přes srdce skutečnost, že jsem tě odmítl?“ Tomáš se postavil, načež fořt instinktivně sundal pušku z ramene.

„Náš velký detektiv.“ začal Tomáš. „Vždycky jsi byl chytrý Jane, ale tvá teorie postrádá jeden důležitý detail. Ano, tvé odmítnutí mou mladou duši ranilo, ale příliš si o sobě zase nemysli. Na rozpoutání pekla prosté odmítnutí lásky nestačí. Já zkrátka vždy věděl, že někoho zabiju, akorát mi k tomu scházelo odhodlání. To jsem nakonec nalezl až v lese. Víš, dlouho se to ve mně pralo. Několikrát mě vábila myšlenka na skoncování s vlastním životem. Možná jsem podvědomě chtěl, abych byl dopaden. Asi proto jsem první oběť zanechal ve tvém kurníku. Věděl jsem, že ty na to dříve či později přijdeš. Jenže mé druhé já si nemohlo pomoci. Nejde s tím přestat. Dávná návštěva vzdálených míst za Bludnými skalami mi přinesla setkání s tvorem, který obrátil můj život naruby. Měl jsi přijít jindy Jane. Každý úplněk ztrácím veškeré zábrany. Chci říct, proč ne? Vždyť oni nás chtějí připravit o vše!“ Fořt nemohl uvěřit svým uším. „Tedy se přiznáváš?“ Jan mu vstoupil do řeči. „Co to blábolíš Tomáši? Jaký detail? Mám uvěřit tomu, že jsi vlkodlak? Václav Pěnička zemřel noc před úplňkem a Vojtěch Zvlčil ke Kleretu přeci nepatřil.“ Tomáš se zlomil v pase a začal zvracet na podlahu. Fořt začínal být nervózní.

Bledý drvoštěp si rukávem utřel ústa. Jeho oči získaly zelený odstín a animální divokost. „Václava Pěničku jsem viděl nahého v lázních. Nic proti vám fořte, na chlapa vašeho věku jste celkem zachovalý, ale mladé tělo Václava Pěničky mi nešlo dostat z hlavy. Nedokázal jsem si ten večer pomoci. Touha po krvi byla mocnější. A Zvlčil? Tu noc, co ukradl slepice, mě zahlédl v okně. Byl jsem zhruba v polovině mého zvířecího já, abych tak řekl. Občas s tím dokáži bojovat a zamykám se do sklepa pod podlahou, kde přečkávám hladové noci. Mé velké pracky si se zámkem nedokáží poradit.“ Uchechtl se. „Sledoval jsem tě ten večer, co jsi ode mne odešel k Ramadě. Oknem se k mým uším doneslo, že Vojtěch na ten zážitek nezapomněl, a proto jsem ho musel odstranit.“ Tomáš zaúpěl bolestí, zarazil prsty do desky stolu a začal je stahovat k sobě. Po ostrých nehtech zůstaly v dřevě hluboké rýhy. Jan s fořtem ustoupili o krok. Tomáš se zády opřel o zadní stěnu domu, zvedl ruku nad hlavu a zatáhl za skrytý provázek. Mechanismus uvedl závoru přidělanou na vchodové dveře do chodu. Ozvalo se zaklapnutí zámku. „Snad mě teď nechcete opustit pánové?“