Uvítání do stroje

Očista zkažené duše Viktorovy


Věnováno lepitlapce


I.

Viktor si sedl mezi čtyři stěny. Na jedné z nich našel připevněný portrét svého bratra. Viktor nic nedbal, portrét strhl a na místo portrétu začal malovat kradeným rťutovým fixem sprosté nápisy. To už ale bylo pozdě. Venku vyzváněly policejní klaksony.

Vzdejte se a vyjděte s rukama nad hlavou ze svého pokoje.

Ale což. Magnetofon vypadal tak lákavě. Vlastně to nebyl magnetofon, jen hrací strojek z osmnáctého století. Viktor do něj hodil zlatou minci a mašina začala vyluzovat jeho oblíbenou melodii Shoot od Sonic Youth, kterou si prozpěvoval, když se náhle tóny změnily ve svázané vzlyky páry a ozval se hlas z nové, dosud nepopsané stěny.

Welcome, welcome to the machine.

Komisař se po konzultaci s přivolaným psychologem rozhodl nabídku teroristy přijmout. Celé policejní komando vstoupilo, a když prošlo kilometry chodeb, Viktor už stál u okna se složenýma rukama. Otočil se a vše zamlčel, ucvakávaje špičku doutníku.

Už zase vše zamlčel. Viktore, jste shledán vinným ve zločinu pohodlného života. Nejlehčeji jste žil, a nejšpatněji se choval. Proto dostáváte toto zvláštní vyznamenání udělované každoročně vědeckou obcí pro nejzlejší muže planety. Vše utvrzují kilometry chodeb, které jsme museli při cestě za vámi zdolat.

Viktor přivřel rolety a vypíchl si oko jehlou určenou na zabíjení much. To druhé si ovázal pirátskou páskou, a dlouze a zkoumavě se zahleděl na policejního komisaře. Byl to jeho bývalý kolega. Přesně věděl, co se od něho dá čekat. Věděl o něm vše, i to, že on samotný ví, že o něm ví vše. S výrazem nejvyššího pohrdání přistoupil ke komisaři, vypjal prsa, odplivl si, vyskočil a zachytiv se mříže větrací šachty, počal utíkat.

Příslušníci komanda zahájili palbu. Dle paragrafu osmdesát budete pro pokus o útěk zastřelen.

Viktor věděl, že právě v paragrafu osmdesát se skrývá jeho poslední justiční naděje. Střílí se za pokus o útěk, nikoli za úspěšný útěk. Proto lezl vzhůru jako o život, neboť šlo o vše. Nebylo lehké se soukat nahoru úzkou větrací šachtou, zvláště když pod ním byla bezedná vzdálenost. Nevnímal to ale, jen se držel snaživě čtyř lesklých stěn.

Ve chvíli, kdy dosáhl vrcholu, zjistil, že chodba, již považoval za kolmou větrací šachtu, byla ve skutečnosti odpadní jímkou vedoucí dolů. Zeshora, z počátku jímky, se ozval šelestivý smích a pak bylo slyšet, jak cosi těžkého letí dolů.

Viktor byl zabit.

II.

Venku se na obloze drželo rudé slunce. Ze svého značně výsadního postavení si mohlo dovolit zalévat skomírající žlutobleděmodrou nebeskou prázdnotu svou růžovou plodovou vodou. Chladné nebe jen s obtížemi přijímalo ten sladký dar, nakonec se ale muselo zapřít, u vědomí toho, že vše již za chvíli skončí a půjde se spát. A naprosto se teď nehodí připomínat fakt, že za pár hodin slunce zase vyjde a celá estráda se bude opakovat, dokonce v mnohem žhavějším a více spalujícím provedení.

Tyto myšlenky však málo zaměstnávaly poněkud z míry vyvedenou Helenu. Těžko mohla pochopit, že vůbec takové věci jako je souboj nebe a slunce existují. Na mysli jí ležel jedině Viktor, na jehož lože nedávno zavítala při jedné nevydařené narozeninové oslavě. Držela se ledničky, trýzněna svou myslí. Ach, co bude muset ještě podstoupit. Všude se roznese, že spala s takovým nevycválaným donchuanem. S tím prostopášným, licoměrným parchantem. Jistěže. Ale co jí zbylo. Na večírku byla taková nuda. A krom toho byla opita, zmámena, Viktor jí podstrčil jakousi Pomstu za cosi. Nyní by se měla mstít spíš ona.

V zoufalství vydechla, shledajíc, že jedinou možnou cestou z kolotoče výčitek je změna činnosti. Pustila tedy ledničku a chopila se madel nějakého velkého, dnes naštěstí již nefunkčního stroje. Prozpěvovala si nějakou veselou písničku oslavující vojenskou porážku Německé říše. Anebo padlé britské vojáky. Se zpěvem se jí postupně zmocnila melancholie, a protože jednou z mnoha součástí dnes již nefukčního stroje bylo rozbité zrcadlo, všimla si svých ulepených a roztrhaných vlasů.

Bylo to od Viktora sprosté, jak se k ní zachoval. Nechť stihne ho spravedlivý trest.

III.

Jistý nedůležitý muž číslo jedna, držící volant jakéhosi podivného černého vozu a mající v koutku úst cigaretu, oslovil jistého nedůležitého muže číslo dva, sedícího s neklidně těkajícíma rukama v klíně a drtícího mezi zuby sprostá slova.

Třetí tuhej tendle tejden, šichta ouplně morová, kurva.

V zadní části jejich vozu převalovala se Viktorova mrtvola. Občas něco zašeptala zlostným hlasem, kousajíc vše, k čemu se jen mohla dostat. Nedůležitý muž číslo dva na ni upřel kárný pohled skrze mříže, které dělily dva nedůležité muže a Viktorovu mrtvolu.

Hele, klid, mladej. Na tohle už tady nejsme zvědavý. Takovejch bylo. A každej si to udělal jen horší. Lež spokojeně a nic se ti nestane.

Mrtvola nervle zamlaskala.

IV.

Když přišla Heleně zpráva o Viktorově smrti, byla nadšením celá bez sebe. Ten den si dokonce v práci zrušila volno, aby svým všeobecně prospěšným úsilím oslavila tuto výtečnou novinu. Nadšené kolegyně jí blahopřály a pojídaly chlebíčky. Když přišel šéf, otevřelo se i šampanské, neboť až s ním se zábava patřičně hnilobně rozproudila, jak se to tak už stává, když k oslavujícím ženám dorazí muži.

Ve chvíli bujarého veselí se však projevil skutečný věkový rozdíl mezi účastníky. Helena roztržitě kousala hrdlo dudlíku a šéf, jemuž visející cáry kůže sahaly až k zemi, jí s ječivým smíchem provážel v kočárku kolem dokola kanceláře za všeobecného souhlasu a potlesku a smíchu. Ve vzduchu létaly barevné fáborky a zátky růžových, zelených a šedých vín. Úsměv jedné z kolegyň se skřivil do šklebu, jaký lze nalézt jen u vysošených chrličů. Ano, i tentokrát hniloba rozproudila dění.

V.

Nedůležitý muž držel v ruce lopatu, sleduje druhého nedůležitého muže, jak se lopotí s tělem zločincovým. Ech, to mi ani trochu nepomůžeš? Hulit ty své doutníky, držet lopaty, na to tě užije! Uf, ale tahat náklady, to ne, což? Kurva!

Lopatu držící nedůležitý muž seskočil z podstavce a se samolibostí si pomyslel, jak nicotný ten jeho společník je. Chtěli již hodit tělo do vyhloubené jámy, když v tom se začalo otřásat a oni ho upustili na zem, kousek před hrobem.

Viktor vstal, podivil se, že má na sobě jen rubáš; údiv však trval jen vteřinu, pak ihned nasadil svůj obvykle bohapustý, pohrdlivý výraz. Kde to jsem? Kdo mě to zatáhnul do takovéhle škampy? Kde jsou tady gramofony? Kde jsou tady stroje?

Slyše jeho slova, přispěchal třetí nedůležitý muž, který však přišel jen proto, aby donesl malý, pitoreskní strojek a hned zase zmizel. Viktor se podivil nad tou opovážlivostí. S anglickou grácií strojek uvedl do chodu. Ozvala se známá melodie, drtící svou silou nevzdělané posluchače, jako byli například neznámí muži jedna a dva, zatímco posluchačům vzdělaným, jako byl - třebaže velmi zhýralý - i kníže Viktor, dodávala nové duševní svěžesti. Toť kapky rosy ze zčernalých potrubí parních továren, kolečka, západy, klíče.

Welcome, welcome to the machine.

Až s poslechem té geniální písně si Viktor uvědomil, že je mrtvý. Tento neopominutelný fakt počal ho hryzat a usídlil se v jeho neexistujícím, vystřeleném mozku. Jak si v této chvíli mohl vzpomenout na Helenu, zůstalo záhadou i všem pozdějším vědcům a badatelům. Zjevila se mu však v celé své nahotě, přivedena na mol opilými kolegy z práce přímo před jeho oči. Cupitala po mokré hřbitovní cestičce, pak sešla na trávu a zabořila do ní prsty svých útlých nohou. Sedla si na kraj hrobu, kde jí udělali místo téměř zapomenutí nedůležití muži číslo jedna a dva z radosti, že nebyli zapomenuti. Pohlédla na Viktora rozkošným, mileneckým výrazem, pak se ale začala bláznivě smát a nebyla by byla k zastavení, kdyby Viktor nepohrozil vypnutím malého strojku. Nakonec začala, těžce se přemáhajíc ke každému slovu, trylkovat Viktorovým směrem.

Bandito, bídáku, zpupný bakchante. Zhýralý šlechtici, jenž zdědil miliony. Amorální existence. Nepovedený společníku. Viktore, ty jeden nemožný cype.

Viktor byl postaven před pranýř. Jako francouzský král za slavné revoluce, ani on neměl žádné prostředky k obraně, a stejně jako Ludvík i on trpěl rozčarováním z toho, jak pomíjivá byla jeho moc, i když se dříve jevilo nemožným, že by se snad něco takého mohlo stát. Skutečnost však byla taková. Helena odsekávala jedno slovo za druhým, a chtěje si objasnit, jak může mluvit tak jistě a rychle, shledal Viktor, že Helena čte rozsudek z dlouhého papyru, který jí odmotávali nedůležití muži číslo jedna a dva. Ostatní přítomní, v černých pláštích, s kutnami přes hlavy (s vyříznutými otvory jen pro oči) ho obklopili v kruhu a přihlíželi obřadu. V té chvíli už bylo všechno jasné. Zemřelý Viktor se odsuzuje k smrti. Z dálky zazněly zvuky trumpet a dudů, oznamujíce příchod popravčí čety. Viktora zaplavil neodolatelný a jediný pravý pocit štěstí. Pocit lásky ke smrti.

Nemohl se vynadívat tupých seker a vroucí vody. Kochal se každým zatnutím kovu do jeho shnilého masa, každou sekundou rozkladu strávenou v kotli. Již navěky se bude nacházet ve stavu nirvány. Prohlédl, poznal koloběh života a smrti. Bylo mu souzeno věčně umírat. Byl uvítán do stroje.

Viktor byl konečně přijat.