Z povídkové úvahy: "Zpověď věřícího ateisty"
20.08.2008 1014(5) 0 |
V. – Červený hrádek
25.7. 2008 – Pátek, Červený hrádek
Značně spocení stoupáme do kopce, abychom dorazili na Červený hrádek. Červený hrádek je obec u Jirkova, kam jsme si zvykli chodit stanovat. Jdu několik metrů před Honzou a Petrem, kterého jsme vyzvedli u Jirkovského Tesca, kde jsme si nakoupili potřebné věci. Není snad nutné říkat jaké. Po zdlouhavé a namáhavé cestě konečně dorážíme na místo. Naše oblíbené útočiště je volné. V podstatě není ani divu. Stanování a kempování je tu oficiálně zakázáno kastelánkou místního zámku, ale co není označeno žádnou značkou prostě neplatí. Kvůli naprostému propocení jsme si všichni tři sundali svršky svého šatstva a otevřeli jsme první plechovku. Přestávám pít, ale žízeň je momentálně silnější. Holky by měly dorazit za malou chvíli. Alespoň v to pevně doufáme.
Zase hrádek. Opět stanování. Jak jsem se na to těšil. Po konci střední jsem si říkal, že už se sem jenom tak nedostaneme a povedlo se to. Není nic příjemněšjího, zábavnějšího, a také trochu romantičtějšího, než posezení u ohně s přáteli, opečení vuřta a příjemného popovídání. Kéž by bylo možno uchovat tuhle chvíli nekonečnou. Kéž by nepřišel zítřek a my nemuseli zase jet domů. Ale kdyby to šlo, přestala by tato chvíle a všechny podobné ztrácet na skutečné síle. Staly by se samozřejmostí a tou rozhodně nejsou. Není samozřejmostí, že daní lidé přijdou. Dostaví se z vlastní vůle. Dostaví se proto, že nás mají rádi a jsou s námi rádi. Což pak je něco více? Je něco důležitějšího? Ano, zdraví, jak by řekl každý kritik mých myšlenek. Ale s čistým vědomím mohu říct, že kdybych si měl vybrat mezi jedním dnem s přáteli, a pak smrt, nebo celý život ve zdraví, ale bez přátel, neváhal bych.
Martina s Petrou dorazily před chvílí. Honza se iniciativně pustil do stavění stanů. Není to vůbec špatný nápad. Pořád se stan staví lépe za světla než za tmy. Bohužel s sebou nemáme kladívko, ale na to už jsme zvyklí. Používáme náš oblíbený montážní kámen. Obyčejná cihla z ohniště. Petřin stan je jednoduché postavit, ale stan, který jsme přinesli s sebou, to bude oříšek. Je vypůjčen od Báry, té dívky, co byla včera v Alibabě s námi. Rozebírat její povahu jsem vzdal už dávno, a tudíž se o to nebudu pokoušet ani nyní. Více starostí mi dělá ten stan. Je to jeden z těch větších made in china, kde je návod přehledný asi jako ty malé papírky, co vám vypadnou z kinder vajíčka. Ale je nás tu pět, z toho tři kluci a navíc máme všichni stavební průmyslovku. Postavit stan pro nás nesmí být problémem a jestli ano, asi bychom měli vrátit maturitu. Proti tomu se rázně postavil Honza, který odmítá vracet maturitu s vyznamenáním, co mu tak krásně spadlo do kapsy, aniž by měl pocit vlastního většího přičinění. Pouštímě se do stavění. Holky si povídají u ohniště. Určitě se připravují na posměšky, kterými nás počastují, až se nám nebude dařit. Moc dobře vědí, že taková chvíle přijde. Vždy se napřed potřebujeme trochu rozkoukat. Ani puzzle nezačnete stavět dřív než si prohlédnete obrázek. Horší je, že mi nemáme k dispozici obrázek.
Víte, co je na přátelství to krásné? Že se můžete navzájem dráždit a škádlit a přitom vědět, že to vždycky dobře dopadne. S Martinou bychom byli celkem dobrá dvojka pro nějakou divadelní inscenaci, kde se máme hádat a navzájem si vjíždět do vlasů. Dříve nám to šlo opravdu znamenitě. Poslední dobou jsme se oba umírnili. Já jsem si začal ještě více vážit našeho přátelství, Martiny jako osoby, která je mi blízká, a k tomu všemu jsem v ní začal vidět svého Boha. Lépe řečeno. On na mě skrze Martinu začal hledět. Nemohu vědomě škádlit Boha. Něco uvnitř mi v tom brání. V tuto chvíli jsem si uvědomil zvláštní paradox. Má největší síla je zároveň mou největší slabinou. Přátelství, rodina. Dodává mi sílu v dobách, kdy ji potřebuji. Díky svému Bohu zvládám posledních několik dnů s jakýmsi nadhledem. Ale nedovedu si představit, že by někdo, byť jen výhružkou, ohrozil mého Boha. Můj nadhled by se rázem změnil v krvelačný pohled a projevil by se ve mně zvířecí pud bránit si své. Musím se naučit zvládat kritické situace. Naštěstí jich není moc, spíše nejsou poslední dobou žádné, ale i přesto. Vím o své slabině. Snad už to je úspěchem. Ale napadá mě myšlenka. Týká se mé víry. Je kontroverzní? Je skutečná? Proč by ne? Vždyť nese všechny znaky skutečné víry. Myslím skutečnou víru v podobě světově uznávaných náboženství. Proč se vedou náboženské války? Hlavně proto, že se jedno náboženství cítí ohrožené druhým. A co jim dodává největší sílu ve válce? Bůh. A proč bojují? Protože mají o svého Boha strach. Stejně tak jako já. Strach, kde se bere? Strach přichází s láskou. Láska bez strachu z její ztráty není láska. Bez strachu si člověk nemůže uvědomit co má dokud to neztratí. Člověk bez strachu postrádá duši a smysl. Je to jen tělo, jen robot. Ne hrdina, jak se praví v pohádkách. Hrdinství není nemít strach, hrdinství je mít strach a udělat co je třeba. Ovšem hrdinství má velice tenkou hranici s hloupostí. Proto pro mě nejsou válečníci v náboženských válkách hrdinové, ale hlupáci. I já bych byl hlupák, kdybych se dopustil hříchu, ač při obraně svého Boha. Ptáte se, co to vykládám? Je to jednoduché. Je to tak prosté. Někdo zaútočí, ohrozí mou kamarádku, kteroukoliv, mou povinností je ji bránit, je to samozřejmostí. Ale dokud ji bráním jsem hrdinou. A nezáleží jestli zvítěžím nebo ne. Nejde o výsledek, jde o čin. Ale pokud bych při obraně někoho snad zabil, byl bych jen hlupák. Nic víc. Jen hlupák.
Stan už téměř stojí a během toho přijíždí na kole Nikola. To trhlé, ale příjemné děvče. Jsem mile překvapen, že za námi dorazila. Pomalu, ale jistě se tu začínáme všichni scházet. Všechno je tak bezchybné, až to snad nemůže být pravda.
______________________________________________________________
Opět se milý čtenáři přesuneme v ději o několik hodin dopředu, kdy už jsme společně u ohně všichni, co tam máme být. Jako v předešlé kapitole, i nyní je zcela zbytečné, abych si unavoval prsty a tobě, milý čtenáři, oči nic neříkajícími řádky o tom, kdo co dělá a co kdo komu řekl. Musí ti postačit mé ujištění, že nikdo neřekl nikomu nic ošklivého, ba naopak. Mám po dlouhé době pocit, že nás všechny poutá něco velice silného. Bude to klišé, ale je to tak. Víš co? Přátelství, čtenáři. Přátelství. Ale vraťme se do příběhu a do mých myšlenek, které mají v mém mozku přímo hody.
______________________________________________________________
Setmělo se a my jsme i přes prvotní zákaz zdejšího hajného, který se tedy ani jako hajný nelegimitoval, rozdělali oheň. Nutno říci, že ten samý hajný nám po další návštěvě oheň dovolil. Přesněji řečeno Honzovi to dovolil. Zřejmě ho uchvátilo, když se mu Honza představil jako rotmistr české armády. Co na tom, že do výcviku teprve nastoupí. Hodnost už má oficiálně přidělenou. Takže i s ohněm jsme vlastně z obliga. Máme to dovolené. Nakonec dorazila také Jana a Bára. Báře se velice intenzivně věnuje Petr. Nebo by se také dalo říct, že se ona věnuje jemu. Za chvíli by měla přijít Káťa. Snad pro představu postačí když řeknu, že je to průměrně vysoká blondýnka, která od svých čtyř let dělá balet. Ale i přesto není žádnou barbie namyšlenou slečinkou. Spíše bych řekl, že je opakem barbie. Ne že by byla Ken, to ne, je jen tím, čím bych si přál aby bylo více dívek v jejím věku. Rozumnou a hodnou bytostí. Ale aby se vše nezdálo tak růžové, je tu i malá skvrna. Jak je tu zvykem, k vedlejšímu ohništi přišla parta mladých jirkovských teenagerů. Nevím proč, ale jakoby s nimi přišel i závan konopí. Naštěstí je druhé ohniště od toho našeho vzdáleno dost daleko na to, abychom je neslyšeli, takže nás alespoň v tomto neruší. Honza má dojem, že už tuhle partu jednou viděl. Prý jim dříve pomáhal stavět stan. Další důkaz, že jejich přítomnost není nijak neobvyklá. Jen mi přijde směšné, když si uvědomím, že zákaz kempování i otevřeného ohně platí. Pochopitelně, my již od samého začátku zastáváme názor, že kde není značka s upozorněním, můžeme se hájit. Navíc k nám vždy nějakou divnou náhodou někdo přišel. Dnes to byl ten zvlášní hajný, minule to byl stejně podivný příslušník hradní stráže. Oba dva nás pouze upozornili na domnělý zákaz a po několika minutách nám vše dovolili. Paradoxní je, že oba dva nám vždy řekli, že za námi přišli právě kvůli té druhé partě, která se teď zakempila naproti nám. Aby bylo lehčí představit si co je naproti nám. Je to asi sto metrů. Jak jsem říkal. Poměrně dost daleko. Honza mi dává posunky najevo, že bychom už měli jít. Kátě naproti. Zvedám se a dávám se Honzovi v ústrety.
Je už poměrně tma a ani náhodou bychom nenechali jít nikoho tím lesem samotného. Natož pak holku. Káťa by měla čekat na zastávce u Tesca. Není to zrovna nejblíže, ale co bychom pro sebe navzájem neudělali. Musíme sejít ten táhlý a poměrně značně nepohodlný kopec, pak chvíli přes město, a nakonec tu samou cestu zpět. Ještě na střední škole jsme takto chodívali s Honzou často naproti některé z dívek. Nejčastěji tedy Petře, ale ta většinou přijela na zastávku Červenohrádeckou, a tak to bylo o něco blíže. Už jsme téměř v polovině kopce. Jde se hodně zvláštně, dovoluji si říct, že až pitomě. Cesta je samý kámen. Něco jako pokus o štěrkovou cestu, akorát místo štěrku a jemných zrn jsou použity kameny o průměru deset centimetrů a větší. Normálně schůdná je cesta pouze na krajnicích, ale ani tam to není žádný med, jelikož po obou dvou krajích jsou mírné svahy a velice často se do cesty plete větev stromu či křoví. Proto raději jdeme středem, i když je každý krok téměř o vyvrtnutí kotníku. Do této obtížné chůze začal Honzovi zvonit telefon. Prý je to Káťa. Honza mě ihned zastavil paží. Je mi to jasné. Plán se změnil. Počkám co mi Honza řekne. Pokládá telefon.
„Tak můžeme nahoru, Káťa jela nakonec autem a je na parkovišti.“
Vracíme se tedy opět nahoru. Kupodivu nahoru se jde o něco lépe než dolů, poněvadž dolů jste taženi vlastní vahou a gravitací. Proto si člověk při chůzi z kopce přijde jako gumídek. Do kopce je sice zapotřebí vyvinout o něco více fyzické síly, ale aspoň při tom člověk vypadá normálně a ne jako neandrtálec, co se učí chodit. Měli jsme štěstí, že jsme nesešli až dolů. To už by byla cesta zpět obtížnější. Už vidíme Káťu. Jde nám naproti a na tváři má velice jasně omluvný úsměv. Nejde dělat nic jiného než se na ni jen usmát. První ji objímám já a dávám ji pusu na tvář. Po mě hned Honza.
„Omlouvám se, ale…“
„To je v pohodě, jdeme,“ vybídl Honza a všichni se dáváme směrem ke stanům.
Zbytečná cesta, dalo by se říct. Také by jsme se s Honzou mohli naštvat. Být nepříjemní. Vyčítat Kátě, že nám nedala vědět dříve. Mohli bychom být zlí a navíc po právu. Ale proč? Nebo spíše, jak? I když mě napadlo, že by se mnozí spíše naštvali kvůli tak zbytečné cestě, mě to nejde. A na Honzovi vidím, že také ne. Toho to spíše ani nenapadlo. Člověk nemůže být naštvaný na svoji kamarádku, zvláště je-li naprosto očividné, že jednala správně, jako v tomto případě. A zvláště pak, kdybych tím urazil svého Boha. To jednoduše nejde. Neexistuje. Hodilo by se říct, že je vše odpuštěno, ale ani to se nedá říct, neboť není co odpouštět. Nerozumíte? Nevadí, já také ne. Nerozumím, ale chápu to. Chápu a za to jsem vděčný. Že alespoň dokáži chápat pocity, které cítím, i když jim někdy nerozumím. Ale kdybych se měl pozastavovat nad vším, čemu nerozumím, pak bych nedělal nic jiného. V tomto případě jednoduše chápu, že nemohu být naštván. Naopak. Mou povinností je být šťasten, že vše dobře dopadlo. Tak to cítím, aniž bych nad tím dlouze uvažoval. A to je to krásné. Dříve jsem musel přemýšlet co kdy a jak udělat, ale od té doby co mám svého Boha je to mnohem snažší. Jednám bez toho, aniž bych dlouze uvažoval a vím, že jednám správně. Stejně tak jako teď. Dříve bych Kátě řekl, že je hloupá a až pak bych ji obejmul, teď nemám zapotřebí, ba dokonce nemohu ani ji říct, že je hloupá. Nikdo z těch u ohně není hloupý. Jsou mi Bohem a kdyby někdo chtěl, abych mu ukázal Boha, nemohl bych dělat nic jiného a jednoduššího, než dát všechny k sobě a vyfotografovat je. Vyvolaná fotka by však byla stejná, jako první sms, co jsem dostal od Martiny ještě v Praze. Pro nezaujatého by to byla jen fotografie, ale pro mě Bůh. Bůh živý. Žádná fatamorgána, ani iluze, nebo snad přání. Ale skutečnost. Pravda.
______________________________________________________________
Ptáš se, čtenáři, co se u ohně děje? Odpovím ti mile rád. Neděje se tam nic zvláštního. Nic neskutečného. Nic, co by se nedělo u ohně s tvými přáteli. Pouze si povídáme, sníme a vzpomínáme. Pijeme a jíme. A jsme rádi za tyto chvíle. Naprosto obyčejné stanování s obyčejnými smrtelníky. Akorát se mnou je tam Bůh, ale na to jsi si jistě zvykl. Celou dobu se nedělo nic extra. Až do chvíle, kdy k nám přišli tři z toho vedlejšího stanu. Jeden značně pod vlivem alkoholu. Já, Honza, ani Petr samozřejmě nejsme nadšeni z jejich přítomnosti a kdybychom chtěli, nebo spíše mohli, tak bychom s nimi udělali rychlý proces. Ale holky nás moc dobře znají a nechtějí problémy. Přeci je lepší vše vyřešit po dobrém. Nakonec se situace vyvinula tak, že ten pod vlivem alkoholu si sedl k ohni a jen do něj kouká. S ostatními dvěma jsme s Honzou odešli k jejich stanu, neboť chtěli prozvonit jedno číslo. A právě do této chvíle se v příběhu vracíme.
______________________________________________________________
„Jo, už ho máme. Díky, dobrý.“
„V pohodě, ale mohl by jít jeden z vás s náma, abyste si odvedli i toho třetího?“ ptám se jednoho z těch nedospělých červů, kterého bych nejraději zadupal do země, a který mi nestojí ani za to, abych ho tu osloval jinak, než ten jeden.
„Jakýho třetího?“ diví se, jakoby nevěděl.
„Toho, co tam přišel s váma, jakýho asi?“ nerozumímu Honza a svým tónem v hlase mu jasně dává najevo, že jestli si z něj chce dělat srandu, tak přestřelil. To by pochopil i mentálně zaostalý člověk, tak doufám, že pro něj to bude zvládnutelné.
„Jo toho, ale ten nepatří k nám. Ten se tam jenom tak připlet, ale jestli chcete, tak mu rozbiju tlamu.“
Jak vtipné sledovat nedochůdče, které si o sobě myslí, že je strašně drsné.
„To je dobrý, my to zvládneme sami,“ odsekl Honza a otočil se zády. Než jsem se otočil já, byl Honza už dobrých deset kroků ode mě. Dal jsem se tedy za ním, ale až k ohni jsem ho nedohonil. Konečně se zastavil. Už také nemůže jít nikam dále. Ten (omlouvám se za to oslovení) opilej pazneht stále sedí u ohně a civí do něj. Petr sedí naproti němu a i na jeho očích je vidět, že už mu leze na nervy. Ale Petr neví, co jsme se dozvěděli my.
„Máš pět vteřin abys vypadnul,“ vyštěkl na něj Honza. Nevím jestli je hluchý, nebo tam k zemi nedošly zvukové vlny od Honzovo úst, ale ani se neotočil. Honza se po něm vrhl a silou ho zvedl na nohy. Hodně rychlý manévr, ale ještě rychlejší byl Petr, který s pozice vleže už stojí u nás. Buď mám pomalé vnímání, nebo jsou tu všichni supermani. Jedno však vím jistě. Vetřelec musí zmizet. Honza mu zopakoval svou větu, ale doprovodil ji strčením. Přidal se i Petr, který do vetřelce strčil tak, že se dostal přímo přede mě. Jenom po něm vystartovat. Jak mě se uleví. Ale najednou přede mě předstoupila Martina a ujala se vetřelce. Odstrkává ho teď mimo, ale ten to nějak odmítá pochopit. Už mám dost. Přistupuji k němu a chytám ho pod límcem. Odstrkuji ho pryč od Martiny a oklikou kolem stanů, aby nezakopl o žádnou šňůru. Pro jeho štěstí už se asi trochu vzpamatoval a zjistil, že tu o něj nikdo nestojí. Dal čelem vzad a dal se naodchod, i když nešel po cestě, ale zmizel v lese. Důležité je, že je pryč.
„Ty vole, co je? Takhle mě lekat,“ diví se Petr.
„To neřeš,“ mává Honza rukou.
„Dáme víno?“ ukončuji napjatou chvíli tím nejlepším a osvědčeným způsobem. Vůbec mě nepřekvapuje, že všichni přitakají.
A to byla přesně ta situace o níž jsem již dumal. Rozdíl mezi hrdinou a hlupákem. Tady bych se nestal hlupákem až ve chvíli, kdybych vetřelce zabil. To bylo hodně s nadsázkou, ale už tehdy, kdybych mu dal třeba jen pěstí. Vše se dalo a také vyřešilo v podstatě po dobrém a bez hrubého násilí, ale měl jsem opravdu co dělat, abych se udržel. Vím, že kdyby tu postával ještě chvíli, stal by se ze mě hlupák. U přátel bych jen potvrdil pověst cholerika a výbušného člověka, i když nevím, jak na to přišli. Myslím si, že mě ještě neviděli být opravdu agresivní. Ale na tom nezáleží. Se štěstím jsem dokázal vydržet na straně hrdinství. I když tohle bylo hrdinství s povinnosti. S povinnosti, která je samozřejmostí. Co mě zaráží nejvíce. A co mě zároveň těší, je pocit, který jsem měl. Pocit ochránce. Pocit nutnosti postavit se čelem nepříteli. Když člověk začne pociťovat něco jako povinnost, jako otázku cti. Opustí ho ten prvotní strach a váhání. Strach se neztratí úplně, ale neovládne tělo tak, aby se stalo paralizované. Já nikdy neměl rád násilí a když to šlo, vždy jsem se mu vyhýbal, ale nyní? Jistě by šlo se vyhnout i strkání a nadávkám, které jsem před čtenářem zamlčel. Ale já nechci. Udělal bych to znova. Těžko vysvětlit slovy ten pocit, ale přesto se pokusím. Je to jako když si dítě na pískovišti postaví první bábovičku a je na ni tak pyšné, má ji tak rádo, že je v tu chvíli odhodlané ji ochránit před kýmkoli a čímkoli. Nebo když voják stojí před jasnou přesilou, ale ani na chvíli ho nenapadne, že by ustoupil. Můj Bůh mi pomáhá a já ho musím chránit. Před kýmkoli a čímkoli.
Jak čas plynul, musela domů Jana, pro kterou přijel její přítel. Samotnou bychom ji nikdy nenechali odejít. Nakonec odešla také Bára a Nikola odjela domů. Ta se vracela ještě za šera, ale stejně jsme ji doprovodili s Petrem až k silnici, aby nemusela sama lesem. Takže teď jsme u ohně jen já, Petr, Honza, Martina, Petra a Káťa. Ta si šla lehnout do stanu. Je za den unavená a není se jí co divit. Osobně bych si šel také lehnout, ale shodli jsme se, že v lese stále slyšíme nějaké kroky. S Petrem proto jdeme na prohlídku. I když je ve tmě sotva vidět, jsme natolik organizovaní a zkušení, aby nám postačil pouze sluch. Zkušenosti z nočních her airsoftu se prostě hodí. Člověk má bystřejší sluch a ví, co druhý udělá, aniž by se s ním musel nějak dlouho domlouvat. Honza zůstal u ohně. Opět se tam vrátil jeden z těch z vedlejšího stanu. i Martina s Petrou si šli nakonec lehnout, tak ten pazneht Honzovi poslouží přinejmenším jako společnost. Petr jde lesem přibližně osm metrů přede mnou a jeden vlevo. Přesně tak, abych ho vizuálně viděl a zároveň aby mi nepřekážel ve výhledu na žádnou stranu. Šance, že bychom na někoho narazili je nulová. Alespoň já bych se od nás nenechal chytit. Je taková tma, že bychom daného viděli, jen pokud by sebou trhaně pohyboval, nebo až ve chvíli, kdy do něj prostě narazíme. Ale je naší povinností zajistit holkám bezpečné spaní. Les není moc velký, a tak naše kolečko také není zrovna dvakrát obrovské. Jsme zase na cestě k ohni. Zvuky co slyšíme nemusí být kroky od člověka. Po lese chodí hodně divokých koček, pod kterými občas praskne nějaká větvička. Vrátili jsme se k ohni, kde Honza na zádech leží na zemi, na karimatce a nemístně poslouchá nějaké divné povídání toho zjevu, co z nějakého důvodu nechce být u svého stanu a stále dolézá k nám a tvrdí nám, že jsme strašně přátelský. Na druhou karimatku si lehá i Petr. Mě se zrovna nechce vůbec spát, zůstávám tedy stát. Navíc někdo z nás přeci musí být vzhůru. Budu to tedy já.
______________________________________________________________
Přeskočím dlouhou bezesnou noc, kterou jsem strávil hlídáním stanu za společnosti paznehta, ke kterému se po rozednění, tedy někdy kolem páté hodiny, připojili i další. Nevím, ale nakonec jich se mnou u ohně bylo asi osm. Osm paznehtů, které jsem neustále upozorňoval ať jsou zticha, aby moji přátelé mohli spát. Ano, právě tak se odehrávala celá má noc. Vracím se však ke svým myšlenkách. A to ve chvíli, kdy už je ráno. U ohně už jsem jen já, protože se mi podařilo paznehty vyhnat. Koukám teď na spícího Petra a Honzu.
______________________________________________________________
Sotva stojím na nohách, víčka se mi zavírají. Bolí mě hlava. Cítím se špinavý. Ale i přesto je mi dobře. Je mi blaze. Uhlídal jsem stany, postaral jsem se o to, aby moji přátelé mohli v klidu spát. Teď si možná řeknete, že jsem asi blázen, ale já si tak nepřijdu. Jsem rád, že jsem mohl zůstat celou noc vzhůru, aby moji přátelé mohli spát. A kdyby to bylo třeba, zůstal bych vzhůru i další noc. Dělám to pro přátelé a tedy pro svého Boha. Je to má oběť. Má nicotná oběť. Každý by měl odvádět oběti svému Bohu. Je sobecké chtít jen brát. A jsou rouhači ti, kteří tvrdí, že kdyby Bůh byl, tak by měli to a to, prostě by měli a ten by zase neměl. Ale Bůh vám nic nedá. Bůh vám to jen poskytne, ale poskytne vám to, když ho najdete. A naoplátku je slušnost něco poskytnout jemu. Já mu dopřál alespoň spánek. Jsem šťastný, že jsem mohl. Jsem opravdu šťastný.
Petr se vzbudil jako první. Prý jsem blb, že jsem ho nevzbudil a nevystřídal se s ním, abych se mohl chvíli vyspat. Ale on neví, že já jsem byl vzhůru rád. Postupně se začínají probouzet ostatní. Vlastně snad nikdo z nich nespal úplně tvrdě. Ani holky ve stanu ne. Ty v poslední době už vykřikly na ty paznehty. Tedy na poslední tři, co zbývali, aby už vypadli. Možná to byl ten impuls, který je opravdu přiměl k odchodu, ale já si zůstanu v domnění, že jsem je vypudil já sám svou značně vzrůstající hostilitou, kterou museli pociťovat, pokud nebyli úplně vygumovaní, i když o tom bych také silně pochyboval. Přejeme si navzájem dobré ráno a chystáme se do nového společného dne. Díky Bohu!
O několik hodin později
Jsem doma, ležím na posteli a přemýšlím. V hlavě se mi honí příliš mnoho otázek. Mnoho otazníků, které si žádájí odpověď. Musím se nad nimi zamyslet a rozumně si odpovědět. Jsem asi blázen, když se snažím najít racionálním způsobem odpovědi na něco, co je čistě emotivní záležitostí. Ale já už jsem takový. Čeká mě má vlastní duchovní zpověď. Má víra obstála ve zkouškách, ve kterých měla. Měl bych mít odpovědi. Mám odpovědi!
25.7. 2008 – Pátek, Červený hrádek
Značně spocení stoupáme do kopce, abychom dorazili na Červený hrádek. Červený hrádek je obec u Jirkova, kam jsme si zvykli chodit stanovat. Jdu několik metrů před Honzou a Petrem, kterého jsme vyzvedli u Jirkovského Tesca, kde jsme si nakoupili potřebné věci. Není snad nutné říkat jaké. Po zdlouhavé a namáhavé cestě konečně dorážíme na místo. Naše oblíbené útočiště je volné. V podstatě není ani divu. Stanování a kempování je tu oficiálně zakázáno kastelánkou místního zámku, ale co není označeno žádnou značkou prostě neplatí. Kvůli naprostému propocení jsme si všichni tři sundali svršky svého šatstva a otevřeli jsme první plechovku. Přestávám pít, ale žízeň je momentálně silnější. Holky by měly dorazit za malou chvíli. Alespoň v to pevně doufáme.
Zase hrádek. Opět stanování. Jak jsem se na to těšil. Po konci střední jsem si říkal, že už se sem jenom tak nedostaneme a povedlo se to. Není nic příjemněšjího, zábavnějšího, a také trochu romantičtějšího, než posezení u ohně s přáteli, opečení vuřta a příjemného popovídání. Kéž by bylo možno uchovat tuhle chvíli nekonečnou. Kéž by nepřišel zítřek a my nemuseli zase jet domů. Ale kdyby to šlo, přestala by tato chvíle a všechny podobné ztrácet na skutečné síle. Staly by se samozřejmostí a tou rozhodně nejsou. Není samozřejmostí, že daní lidé přijdou. Dostaví se z vlastní vůle. Dostaví se proto, že nás mají rádi a jsou s námi rádi. Což pak je něco více? Je něco důležitějšího? Ano, zdraví, jak by řekl každý kritik mých myšlenek. Ale s čistým vědomím mohu říct, že kdybych si měl vybrat mezi jedním dnem s přáteli, a pak smrt, nebo celý život ve zdraví, ale bez přátel, neváhal bych.
Martina s Petrou dorazily před chvílí. Honza se iniciativně pustil do stavění stanů. Není to vůbec špatný nápad. Pořád se stan staví lépe za světla než za tmy. Bohužel s sebou nemáme kladívko, ale na to už jsme zvyklí. Používáme náš oblíbený montážní kámen. Obyčejná cihla z ohniště. Petřin stan je jednoduché postavit, ale stan, který jsme přinesli s sebou, to bude oříšek. Je vypůjčen od Báry, té dívky, co byla včera v Alibabě s námi. Rozebírat její povahu jsem vzdal už dávno, a tudíž se o to nebudu pokoušet ani nyní. Více starostí mi dělá ten stan. Je to jeden z těch větších made in china, kde je návod přehledný asi jako ty malé papírky, co vám vypadnou z kinder vajíčka. Ale je nás tu pět, z toho tři kluci a navíc máme všichni stavební průmyslovku. Postavit stan pro nás nesmí být problémem a jestli ano, asi bychom měli vrátit maturitu. Proti tomu se rázně postavil Honza, který odmítá vracet maturitu s vyznamenáním, co mu tak krásně spadlo do kapsy, aniž by měl pocit vlastního většího přičinění. Pouštímě se do stavění. Holky si povídají u ohniště. Určitě se připravují na posměšky, kterými nás počastují, až se nám nebude dařit. Moc dobře vědí, že taková chvíle přijde. Vždy se napřed potřebujeme trochu rozkoukat. Ani puzzle nezačnete stavět dřív než si prohlédnete obrázek. Horší je, že mi nemáme k dispozici obrázek.
Víte, co je na přátelství to krásné? Že se můžete navzájem dráždit a škádlit a přitom vědět, že to vždycky dobře dopadne. S Martinou bychom byli celkem dobrá dvojka pro nějakou divadelní inscenaci, kde se máme hádat a navzájem si vjíždět do vlasů. Dříve nám to šlo opravdu znamenitě. Poslední dobou jsme se oba umírnili. Já jsem si začal ještě více vážit našeho přátelství, Martiny jako osoby, která je mi blízká, a k tomu všemu jsem v ní začal vidět svého Boha. Lépe řečeno. On na mě skrze Martinu začal hledět. Nemohu vědomě škádlit Boha. Něco uvnitř mi v tom brání. V tuto chvíli jsem si uvědomil zvláštní paradox. Má největší síla je zároveň mou největší slabinou. Přátelství, rodina. Dodává mi sílu v dobách, kdy ji potřebuji. Díky svému Bohu zvládám posledních několik dnů s jakýmsi nadhledem. Ale nedovedu si představit, že by někdo, byť jen výhružkou, ohrozil mého Boha. Můj nadhled by se rázem změnil v krvelačný pohled a projevil by se ve mně zvířecí pud bránit si své. Musím se naučit zvládat kritické situace. Naštěstí jich není moc, spíše nejsou poslední dobou žádné, ale i přesto. Vím o své slabině. Snad už to je úspěchem. Ale napadá mě myšlenka. Týká se mé víry. Je kontroverzní? Je skutečná? Proč by ne? Vždyť nese všechny znaky skutečné víry. Myslím skutečnou víru v podobě světově uznávaných náboženství. Proč se vedou náboženské války? Hlavně proto, že se jedno náboženství cítí ohrožené druhým. A co jim dodává největší sílu ve válce? Bůh. A proč bojují? Protože mají o svého Boha strach. Stejně tak jako já. Strach, kde se bere? Strach přichází s láskou. Láska bez strachu z její ztráty není láska. Bez strachu si člověk nemůže uvědomit co má dokud to neztratí. Člověk bez strachu postrádá duši a smysl. Je to jen tělo, jen robot. Ne hrdina, jak se praví v pohádkách. Hrdinství není nemít strach, hrdinství je mít strach a udělat co je třeba. Ovšem hrdinství má velice tenkou hranici s hloupostí. Proto pro mě nejsou válečníci v náboženských válkách hrdinové, ale hlupáci. I já bych byl hlupák, kdybych se dopustil hříchu, ač při obraně svého Boha. Ptáte se, co to vykládám? Je to jednoduché. Je to tak prosté. Někdo zaútočí, ohrozí mou kamarádku, kteroukoliv, mou povinností je ji bránit, je to samozřejmostí. Ale dokud ji bráním jsem hrdinou. A nezáleží jestli zvítěžím nebo ne. Nejde o výsledek, jde o čin. Ale pokud bych při obraně někoho snad zabil, byl bych jen hlupák. Nic víc. Jen hlupák.
Stan už téměř stojí a během toho přijíždí na kole Nikola. To trhlé, ale příjemné děvče. Jsem mile překvapen, že za námi dorazila. Pomalu, ale jistě se tu začínáme všichni scházet. Všechno je tak bezchybné, až to snad nemůže být pravda.
______________________________________________________________
Opět se milý čtenáři přesuneme v ději o několik hodin dopředu, kdy už jsme společně u ohně všichni, co tam máme být. Jako v předešlé kapitole, i nyní je zcela zbytečné, abych si unavoval prsty a tobě, milý čtenáři, oči nic neříkajícími řádky o tom, kdo co dělá a co kdo komu řekl. Musí ti postačit mé ujištění, že nikdo neřekl nikomu nic ošklivého, ba naopak. Mám po dlouhé době pocit, že nás všechny poutá něco velice silného. Bude to klišé, ale je to tak. Víš co? Přátelství, čtenáři. Přátelství. Ale vraťme se do příběhu a do mých myšlenek, které mají v mém mozku přímo hody.
______________________________________________________________
Setmělo se a my jsme i přes prvotní zákaz zdejšího hajného, který se tedy ani jako hajný nelegimitoval, rozdělali oheň. Nutno říci, že ten samý hajný nám po další návštěvě oheň dovolil. Přesněji řečeno Honzovi to dovolil. Zřejmě ho uchvátilo, když se mu Honza představil jako rotmistr české armády. Co na tom, že do výcviku teprve nastoupí. Hodnost už má oficiálně přidělenou. Takže i s ohněm jsme vlastně z obliga. Máme to dovolené. Nakonec dorazila také Jana a Bára. Báře se velice intenzivně věnuje Petr. Nebo by se také dalo říct, že se ona věnuje jemu. Za chvíli by měla přijít Káťa. Snad pro představu postačí když řeknu, že je to průměrně vysoká blondýnka, která od svých čtyř let dělá balet. Ale i přesto není žádnou barbie namyšlenou slečinkou. Spíše bych řekl, že je opakem barbie. Ne že by byla Ken, to ne, je jen tím, čím bych si přál aby bylo více dívek v jejím věku. Rozumnou a hodnou bytostí. Ale aby se vše nezdálo tak růžové, je tu i malá skvrna. Jak je tu zvykem, k vedlejšímu ohništi přišla parta mladých jirkovských teenagerů. Nevím proč, ale jakoby s nimi přišel i závan konopí. Naštěstí je druhé ohniště od toho našeho vzdáleno dost daleko na to, abychom je neslyšeli, takže nás alespoň v tomto neruší. Honza má dojem, že už tuhle partu jednou viděl. Prý jim dříve pomáhal stavět stan. Další důkaz, že jejich přítomnost není nijak neobvyklá. Jen mi přijde směšné, když si uvědomím, že zákaz kempování i otevřeného ohně platí. Pochopitelně, my již od samého začátku zastáváme názor, že kde není značka s upozorněním, můžeme se hájit. Navíc k nám vždy nějakou divnou náhodou někdo přišel. Dnes to byl ten zvlášní hajný, minule to byl stejně podivný příslušník hradní stráže. Oba dva nás pouze upozornili na domnělý zákaz a po několika minutách nám vše dovolili. Paradoxní je, že oba dva nám vždy řekli, že za námi přišli právě kvůli té druhé partě, která se teď zakempila naproti nám. Aby bylo lehčí představit si co je naproti nám. Je to asi sto metrů. Jak jsem říkal. Poměrně dost daleko. Honza mi dává posunky najevo, že bychom už měli jít. Kátě naproti. Zvedám se a dávám se Honzovi v ústrety.
Je už poměrně tma a ani náhodou bychom nenechali jít nikoho tím lesem samotného. Natož pak holku. Káťa by měla čekat na zastávce u Tesca. Není to zrovna nejblíže, ale co bychom pro sebe navzájem neudělali. Musíme sejít ten táhlý a poměrně značně nepohodlný kopec, pak chvíli přes město, a nakonec tu samou cestu zpět. Ještě na střední škole jsme takto chodívali s Honzou často naproti některé z dívek. Nejčastěji tedy Petře, ale ta většinou přijela na zastávku Červenohrádeckou, a tak to bylo o něco blíže. Už jsme téměř v polovině kopce. Jde se hodně zvláštně, dovoluji si říct, že až pitomě. Cesta je samý kámen. Něco jako pokus o štěrkovou cestu, akorát místo štěrku a jemných zrn jsou použity kameny o průměru deset centimetrů a větší. Normálně schůdná je cesta pouze na krajnicích, ale ani tam to není žádný med, jelikož po obou dvou krajích jsou mírné svahy a velice často se do cesty plete větev stromu či křoví. Proto raději jdeme středem, i když je každý krok téměř o vyvrtnutí kotníku. Do této obtížné chůze začal Honzovi zvonit telefon. Prý je to Káťa. Honza mě ihned zastavil paží. Je mi to jasné. Plán se změnil. Počkám co mi Honza řekne. Pokládá telefon.
„Tak můžeme nahoru, Káťa jela nakonec autem a je na parkovišti.“
Vracíme se tedy opět nahoru. Kupodivu nahoru se jde o něco lépe než dolů, poněvadž dolů jste taženi vlastní vahou a gravitací. Proto si člověk při chůzi z kopce přijde jako gumídek. Do kopce je sice zapotřebí vyvinout o něco více fyzické síly, ale aspoň při tom člověk vypadá normálně a ne jako neandrtálec, co se učí chodit. Měli jsme štěstí, že jsme nesešli až dolů. To už by byla cesta zpět obtížnější. Už vidíme Káťu. Jde nám naproti a na tváři má velice jasně omluvný úsměv. Nejde dělat nic jiného než se na ni jen usmát. První ji objímám já a dávám ji pusu na tvář. Po mě hned Honza.
„Omlouvám se, ale…“
„To je v pohodě, jdeme,“ vybídl Honza a všichni se dáváme směrem ke stanům.
Zbytečná cesta, dalo by se říct. Také by jsme se s Honzou mohli naštvat. Být nepříjemní. Vyčítat Kátě, že nám nedala vědět dříve. Mohli bychom být zlí a navíc po právu. Ale proč? Nebo spíše, jak? I když mě napadlo, že by se mnozí spíše naštvali kvůli tak zbytečné cestě, mě to nejde. A na Honzovi vidím, že také ne. Toho to spíše ani nenapadlo. Člověk nemůže být naštvaný na svoji kamarádku, zvláště je-li naprosto očividné, že jednala správně, jako v tomto případě. A zvláště pak, kdybych tím urazil svého Boha. To jednoduše nejde. Neexistuje. Hodilo by se říct, že je vše odpuštěno, ale ani to se nedá říct, neboť není co odpouštět. Nerozumíte? Nevadí, já také ne. Nerozumím, ale chápu to. Chápu a za to jsem vděčný. Že alespoň dokáži chápat pocity, které cítím, i když jim někdy nerozumím. Ale kdybych se měl pozastavovat nad vším, čemu nerozumím, pak bych nedělal nic jiného. V tomto případě jednoduše chápu, že nemohu být naštván. Naopak. Mou povinností je být šťasten, že vše dobře dopadlo. Tak to cítím, aniž bych nad tím dlouze uvažoval. A to je to krásné. Dříve jsem musel přemýšlet co kdy a jak udělat, ale od té doby co mám svého Boha je to mnohem snažší. Jednám bez toho, aniž bych dlouze uvažoval a vím, že jednám správně. Stejně tak jako teď. Dříve bych Kátě řekl, že je hloupá a až pak bych ji obejmul, teď nemám zapotřebí, ba dokonce nemohu ani ji říct, že je hloupá. Nikdo z těch u ohně není hloupý. Jsou mi Bohem a kdyby někdo chtěl, abych mu ukázal Boha, nemohl bych dělat nic jiného a jednoduššího, než dát všechny k sobě a vyfotografovat je. Vyvolaná fotka by však byla stejná, jako první sms, co jsem dostal od Martiny ještě v Praze. Pro nezaujatého by to byla jen fotografie, ale pro mě Bůh. Bůh živý. Žádná fatamorgána, ani iluze, nebo snad přání. Ale skutečnost. Pravda.
______________________________________________________________
Ptáš se, čtenáři, co se u ohně děje? Odpovím ti mile rád. Neděje se tam nic zvláštního. Nic neskutečného. Nic, co by se nedělo u ohně s tvými přáteli. Pouze si povídáme, sníme a vzpomínáme. Pijeme a jíme. A jsme rádi za tyto chvíle. Naprosto obyčejné stanování s obyčejnými smrtelníky. Akorát se mnou je tam Bůh, ale na to jsi si jistě zvykl. Celou dobu se nedělo nic extra. Až do chvíle, kdy k nám přišli tři z toho vedlejšího stanu. Jeden značně pod vlivem alkoholu. Já, Honza, ani Petr samozřejmě nejsme nadšeni z jejich přítomnosti a kdybychom chtěli, nebo spíše mohli, tak bychom s nimi udělali rychlý proces. Ale holky nás moc dobře znají a nechtějí problémy. Přeci je lepší vše vyřešit po dobrém. Nakonec se situace vyvinula tak, že ten pod vlivem alkoholu si sedl k ohni a jen do něj kouká. S ostatními dvěma jsme s Honzou odešli k jejich stanu, neboť chtěli prozvonit jedno číslo. A právě do této chvíle se v příběhu vracíme.
______________________________________________________________
„Jo, už ho máme. Díky, dobrý.“
„V pohodě, ale mohl by jít jeden z vás s náma, abyste si odvedli i toho třetího?“ ptám se jednoho z těch nedospělých červů, kterého bych nejraději zadupal do země, a který mi nestojí ani za to, abych ho tu osloval jinak, než ten jeden.
„Jakýho třetího?“ diví se, jakoby nevěděl.
„Toho, co tam přišel s váma, jakýho asi?“ nerozumímu Honza a svým tónem v hlase mu jasně dává najevo, že jestli si z něj chce dělat srandu, tak přestřelil. To by pochopil i mentálně zaostalý člověk, tak doufám, že pro něj to bude zvládnutelné.
„Jo toho, ale ten nepatří k nám. Ten se tam jenom tak připlet, ale jestli chcete, tak mu rozbiju tlamu.“
Jak vtipné sledovat nedochůdče, které si o sobě myslí, že je strašně drsné.
„To je dobrý, my to zvládneme sami,“ odsekl Honza a otočil se zády. Než jsem se otočil já, byl Honza už dobrých deset kroků ode mě. Dal jsem se tedy za ním, ale až k ohni jsem ho nedohonil. Konečně se zastavil. Už také nemůže jít nikam dále. Ten (omlouvám se za to oslovení) opilej pazneht stále sedí u ohně a civí do něj. Petr sedí naproti němu a i na jeho očích je vidět, že už mu leze na nervy. Ale Petr neví, co jsme se dozvěděli my.
„Máš pět vteřin abys vypadnul,“ vyštěkl na něj Honza. Nevím jestli je hluchý, nebo tam k zemi nedošly zvukové vlny od Honzovo úst, ale ani se neotočil. Honza se po něm vrhl a silou ho zvedl na nohy. Hodně rychlý manévr, ale ještě rychlejší byl Petr, který s pozice vleže už stojí u nás. Buď mám pomalé vnímání, nebo jsou tu všichni supermani. Jedno však vím jistě. Vetřelec musí zmizet. Honza mu zopakoval svou větu, ale doprovodil ji strčením. Přidal se i Petr, který do vetřelce strčil tak, že se dostal přímo přede mě. Jenom po něm vystartovat. Jak mě se uleví. Ale najednou přede mě předstoupila Martina a ujala se vetřelce. Odstrkává ho teď mimo, ale ten to nějak odmítá pochopit. Už mám dost. Přistupuji k němu a chytám ho pod límcem. Odstrkuji ho pryč od Martiny a oklikou kolem stanů, aby nezakopl o žádnou šňůru. Pro jeho štěstí už se asi trochu vzpamatoval a zjistil, že tu o něj nikdo nestojí. Dal čelem vzad a dal se naodchod, i když nešel po cestě, ale zmizel v lese. Důležité je, že je pryč.
„Ty vole, co je? Takhle mě lekat,“ diví se Petr.
„To neřeš,“ mává Honza rukou.
„Dáme víno?“ ukončuji napjatou chvíli tím nejlepším a osvědčeným způsobem. Vůbec mě nepřekvapuje, že všichni přitakají.
A to byla přesně ta situace o níž jsem již dumal. Rozdíl mezi hrdinou a hlupákem. Tady bych se nestal hlupákem až ve chvíli, kdybych vetřelce zabil. To bylo hodně s nadsázkou, ale už tehdy, kdybych mu dal třeba jen pěstí. Vše se dalo a také vyřešilo v podstatě po dobrém a bez hrubého násilí, ale měl jsem opravdu co dělat, abych se udržel. Vím, že kdyby tu postával ještě chvíli, stal by se ze mě hlupák. U přátel bych jen potvrdil pověst cholerika a výbušného člověka, i když nevím, jak na to přišli. Myslím si, že mě ještě neviděli být opravdu agresivní. Ale na tom nezáleží. Se štěstím jsem dokázal vydržet na straně hrdinství. I když tohle bylo hrdinství s povinnosti. S povinnosti, která je samozřejmostí. Co mě zaráží nejvíce. A co mě zároveň těší, je pocit, který jsem měl. Pocit ochránce. Pocit nutnosti postavit se čelem nepříteli. Když člověk začne pociťovat něco jako povinnost, jako otázku cti. Opustí ho ten prvotní strach a váhání. Strach se neztratí úplně, ale neovládne tělo tak, aby se stalo paralizované. Já nikdy neměl rád násilí a když to šlo, vždy jsem se mu vyhýbal, ale nyní? Jistě by šlo se vyhnout i strkání a nadávkám, které jsem před čtenářem zamlčel. Ale já nechci. Udělal bych to znova. Těžko vysvětlit slovy ten pocit, ale přesto se pokusím. Je to jako když si dítě na pískovišti postaví první bábovičku a je na ni tak pyšné, má ji tak rádo, že je v tu chvíli odhodlané ji ochránit před kýmkoli a čímkoli. Nebo když voják stojí před jasnou přesilou, ale ani na chvíli ho nenapadne, že by ustoupil. Můj Bůh mi pomáhá a já ho musím chránit. Před kýmkoli a čímkoli.
Jak čas plynul, musela domů Jana, pro kterou přijel její přítel. Samotnou bychom ji nikdy nenechali odejít. Nakonec odešla také Bára a Nikola odjela domů. Ta se vracela ještě za šera, ale stejně jsme ji doprovodili s Petrem až k silnici, aby nemusela sama lesem. Takže teď jsme u ohně jen já, Petr, Honza, Martina, Petra a Káťa. Ta si šla lehnout do stanu. Je za den unavená a není se jí co divit. Osobně bych si šel také lehnout, ale shodli jsme se, že v lese stále slyšíme nějaké kroky. S Petrem proto jdeme na prohlídku. I když je ve tmě sotva vidět, jsme natolik organizovaní a zkušení, aby nám postačil pouze sluch. Zkušenosti z nočních her airsoftu se prostě hodí. Člověk má bystřejší sluch a ví, co druhý udělá, aniž by se s ním musel nějak dlouho domlouvat. Honza zůstal u ohně. Opět se tam vrátil jeden z těch z vedlejšího stanu. i Martina s Petrou si šli nakonec lehnout, tak ten pazneht Honzovi poslouží přinejmenším jako společnost. Petr jde lesem přibližně osm metrů přede mnou a jeden vlevo. Přesně tak, abych ho vizuálně viděl a zároveň aby mi nepřekážel ve výhledu na žádnou stranu. Šance, že bychom na někoho narazili je nulová. Alespoň já bych se od nás nenechal chytit. Je taková tma, že bychom daného viděli, jen pokud by sebou trhaně pohyboval, nebo až ve chvíli, kdy do něj prostě narazíme. Ale je naší povinností zajistit holkám bezpečné spaní. Les není moc velký, a tak naše kolečko také není zrovna dvakrát obrovské. Jsme zase na cestě k ohni. Zvuky co slyšíme nemusí být kroky od člověka. Po lese chodí hodně divokých koček, pod kterými občas praskne nějaká větvička. Vrátili jsme se k ohni, kde Honza na zádech leží na zemi, na karimatce a nemístně poslouchá nějaké divné povídání toho zjevu, co z nějakého důvodu nechce být u svého stanu a stále dolézá k nám a tvrdí nám, že jsme strašně přátelský. Na druhou karimatku si lehá i Petr. Mě se zrovna nechce vůbec spát, zůstávám tedy stát. Navíc někdo z nás přeci musí být vzhůru. Budu to tedy já.
______________________________________________________________
Přeskočím dlouhou bezesnou noc, kterou jsem strávil hlídáním stanu za společnosti paznehta, ke kterému se po rozednění, tedy někdy kolem páté hodiny, připojili i další. Nevím, ale nakonec jich se mnou u ohně bylo asi osm. Osm paznehtů, které jsem neustále upozorňoval ať jsou zticha, aby moji přátelé mohli spát. Ano, právě tak se odehrávala celá má noc. Vracím se však ke svým myšlenkách. A to ve chvíli, kdy už je ráno. U ohně už jsem jen já, protože se mi podařilo paznehty vyhnat. Koukám teď na spícího Petra a Honzu.
______________________________________________________________
Sotva stojím na nohách, víčka se mi zavírají. Bolí mě hlava. Cítím se špinavý. Ale i přesto je mi dobře. Je mi blaze. Uhlídal jsem stany, postaral jsem se o to, aby moji přátelé mohli v klidu spát. Teď si možná řeknete, že jsem asi blázen, ale já si tak nepřijdu. Jsem rád, že jsem mohl zůstat celou noc vzhůru, aby moji přátelé mohli spát. A kdyby to bylo třeba, zůstal bych vzhůru i další noc. Dělám to pro přátelé a tedy pro svého Boha. Je to má oběť. Má nicotná oběť. Každý by měl odvádět oběti svému Bohu. Je sobecké chtít jen brát. A jsou rouhači ti, kteří tvrdí, že kdyby Bůh byl, tak by měli to a to, prostě by měli a ten by zase neměl. Ale Bůh vám nic nedá. Bůh vám to jen poskytne, ale poskytne vám to, když ho najdete. A naoplátku je slušnost něco poskytnout jemu. Já mu dopřál alespoň spánek. Jsem šťastný, že jsem mohl. Jsem opravdu šťastný.
Petr se vzbudil jako první. Prý jsem blb, že jsem ho nevzbudil a nevystřídal se s ním, abych se mohl chvíli vyspat. Ale on neví, že já jsem byl vzhůru rád. Postupně se začínají probouzet ostatní. Vlastně snad nikdo z nich nespal úplně tvrdě. Ani holky ve stanu ne. Ty v poslední době už vykřikly na ty paznehty. Tedy na poslední tři, co zbývali, aby už vypadli. Možná to byl ten impuls, který je opravdu přiměl k odchodu, ale já si zůstanu v domnění, že jsem je vypudil já sám svou značně vzrůstající hostilitou, kterou museli pociťovat, pokud nebyli úplně vygumovaní, i když o tom bych také silně pochyboval. Přejeme si navzájem dobré ráno a chystáme se do nového společného dne. Díky Bohu!
O několik hodin později
Jsem doma, ležím na posteli a přemýšlím. V hlavě se mi honí příliš mnoho otázek. Mnoho otazníků, které si žádájí odpověď. Musím se nad nimi zamyslet a rozumně si odpovědět. Jsem asi blázen, když se snažím najít racionálním způsobem odpovědi na něco, co je čistě emotivní záležitostí. Ale já už jsem takový. Čeká mě má vlastní duchovní zpověď. Má víra obstála ve zkouškách, ve kterých měla. Měl bych mít odpovědi. Mám odpovědi!
Ze sbírky: Zpověď věřícího ateisty
Komentáře zakázány autorem díla.
Zpověď věřícího ateisty - V.-Červený hrádek : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
Následující dílo autora : Zpověď věřícího ateisty - VI.-Zpověd
Předchozí dílo autora : Zpověď věřícího ateisty - IV.-Druhá zkouška