|
Z povídkové úvahy: "Zpověď věřícího ateisty" ... Jedná se o poslední část a proto, jak jsem slíbil, dovoluji komentáře.
 29.08.2008 0 1164(9) 0 |
VI. – Zpověď
29.8. 2008 – Pátek, ve vlastní mysli
Nechal jsem si dostatek času na to, abych si vyjasnil své nové poznání. Zároveň jsem tím podrobil svou víru další zkoušce. A to té, že jsem se ujistil o její opravdové existenci. O tom, že mě neopustí. Je to více než měsíc a je tu stále se mnou. A nepředpokládám, že by mě opustila. To bych se já musel změnit. Musel bych přestat věřit, ale člověk přeci ze dne na den nepřestane věřit svému životnímu přesvědčení. V dobách klidu jsem si nechal vyplinout na povrch otazníky bez odpovědí a postupně jsem si na všechny odpověděl. K mému překvapení byly odpovědi v podstatě jednoduché.
První a zásadní otázkou je ta, zda má víra je skutečná? Má odpověď byla jednoduchá. Samozřejmě, že ano. Má všechny znaky skutečné víry. Boha vidím, cítím, věřím v něj. Vše ostatní je proti tomu hloupostí. Mohl jsem se tedy zaměřit na další otázky. Musím říct, že na těžší otázky.
Už dříve jsem se ptal, zda není hříchem vypouštět jméno Boží z úst, když nejsem křtěný. A také jsem si odpověděl. Není. Pro mne a ani pro nikoho, kdo věří ve svého Boha by neměl být prvotní křest. Nýbrž právě víra. Křest, to je jen obřad, který se ve většině případů koná za raného věku člověka, kdy jako dítě ani netuší proč mu pán v bílém hábu kape vodu na hlavu. Křest je jen hloupým náboženským aktem. Nic víc.
Dalším otazníkem, který mě ovšem trápil ze všech nejméně, byl otazník týkající se náboženství. Je snad má víra falešná, když nezapadá do kontextu z žádných existujících světových náboženství? Je to v podstatě něco obdobného jako křest. Náboženství je jen lidský výmysl. Náboženství jako takové je ve své podsatě jen jiným označením pro fanatismus, za který lidi schovávají své hříchy. Jak jinak si vysvětlit masy lidí vzhlížejících k něčemu neznámému? Proč říkám něčemu neznámému? Je to prosté. Znám řadu věřících, kterých když se zeptáte, co je to Bůh? Tak nedokáží odpovědět. Je to prostě tím, že Bůh je pro ně jen slovem. Abyste dokázali odpovědět. Musíte Boha v něčem vidět. Já ho vidím v přátelství, v lásce a v rodině. V čem oni? Když nemají odpověď? V něčem fantaskním. Proto je pro mě náboženství jen lidským neduhem.
Další otázkou, kterou jsem se zabýval už dříve, je otázka kostela. Jak tento chrám chápat? Dlouho jsem si neuměl odpovědět, ale pak jsem nalezl cestu. Napřed jsem se musel jinak zeptat. Ne jak chápat? Ale co cítím? Kostel je budova, u které mám zvláštní pocit. Kdyby byla ničím, přešel bych ji jako každou jinou, ale kostel je něčím více. Kostel chápu jako sídlem klidu a míru pro každého. Nezáleží na víře. Kostel je svatostánek. Chrám čistoty ducha. Tak ho cítím, a proto ho tak chápu. Kostel je místem, kde má Bůh útočiště, když mu život přichystá těžké překážky.
Zároveň s kostelem jsem dlouho přemítal nad tím, jak chápat kněze. U kněze jsem se nezeptal, co k němu cítím. Žádného kněze neznám. Zároveň také nemohu říct, co je pravdou. Mohu jen povědět, jak skutečně kněze chápu a co si myslím. Zda je pravda jinde, je už otázka druhá. Osobně kněze uctívám a chápu je jako osoby, které ví, co je Bůh. A tudíž mají pochopení pro každého. Oni chápou, že každý člověk má svého Boha až tehdy, začne-li ho v něčem vidět. A člověk svého Boha vidí vtom, co je pro něj nejsvatější. To knězi umožňuje poskytovat rady. Protože v jádru je každá víra stejná. Kněz je pro mě svatým člověkem. Duchovním rádcem.
A s tím souvisí má poslední a nejtěžší otázka. Dlouho jsem váhal zda jít ke skutečné zpovědi. Abych se správně rozhodl, musel jsem si odpovědět na předchozí otázky a hlavně si vzít pro a proti. Nejdůležitější pro mě bylo vyřešit otázky křestu, chápání kostela a kněze. Kdybych věřil, že bez křtu jsem hříšník, nemohl bych se v kostele ukázat. Nevěřím, že hříchy se dají smýt a vymazat. Za hříchy se člověk musí kát a konat dobré skutky, aby se sám sobě mohl podívat do očí. Pak pro mne bylo důležité pochopit kostel. Ano, je to svatostánek. Jaké jiné místo by mělo být vhodné pro zpověď? Takové není. A nakonec kněz. V jedné z předešlých kapitol jsem se ptal, jak by mi mohl kněz pomoci? Odpověď jsem našel. Protože ví, co je to Bůh. Ale důležité je, jak kněze chápu. Jako svatého člověka a hlavně jako duchovního rádce. A to je důvod, proč jsem se rozhodl ke zpovědi nejít. Neprožívám duševní strádání. Jsem vyrovnaný. Mám odpovědi, mám svou víru. Knězi bych pouze řekl své názory. On by mi řekl své. Nic víc. Já své nezměním na základě tvrzení jiného člověka, ač je to kněz. Nehledě na to, že za poslední měsíc jsem se největší zpovědi podrobil já sám. Jen já sám se svým Bohem.
Mám znaky věřícího, ale také znaky ateisty. Co tedy jsem? Byla má poslední otázka. A odpověď? Prostá. Jsem věřící ateista. Jinak obyčejný kluk jménem Míra.
29.8. 2008 – Pátek, ve vlastní mysli
Nechal jsem si dostatek času na to, abych si vyjasnil své nové poznání. Zároveň jsem tím podrobil svou víru další zkoušce. A to té, že jsem se ujistil o její opravdové existenci. O tom, že mě neopustí. Je to více než měsíc a je tu stále se mnou. A nepředpokládám, že by mě opustila. To bych se já musel změnit. Musel bych přestat věřit, ale člověk přeci ze dne na den nepřestane věřit svému životnímu přesvědčení. V dobách klidu jsem si nechal vyplinout na povrch otazníky bez odpovědí a postupně jsem si na všechny odpověděl. K mému překvapení byly odpovědi v podstatě jednoduché.
První a zásadní otázkou je ta, zda má víra je skutečná? Má odpověď byla jednoduchá. Samozřejmě, že ano. Má všechny znaky skutečné víry. Boha vidím, cítím, věřím v něj. Vše ostatní je proti tomu hloupostí. Mohl jsem se tedy zaměřit na další otázky. Musím říct, že na těžší otázky.
Už dříve jsem se ptal, zda není hříchem vypouštět jméno Boží z úst, když nejsem křtěný. A také jsem si odpověděl. Není. Pro mne a ani pro nikoho, kdo věří ve svého Boha by neměl být prvotní křest. Nýbrž právě víra. Křest, to je jen obřad, který se ve většině případů koná za raného věku člověka, kdy jako dítě ani netuší proč mu pán v bílém hábu kape vodu na hlavu. Křest je jen hloupým náboženským aktem. Nic víc.
Dalším otazníkem, který mě ovšem trápil ze všech nejméně, byl otazník týkající se náboženství. Je snad má víra falešná, když nezapadá do kontextu z žádných existujících světových náboženství? Je to v podstatě něco obdobného jako křest. Náboženství je jen lidský výmysl. Náboženství jako takové je ve své podsatě jen jiným označením pro fanatismus, za který lidi schovávají své hříchy. Jak jinak si vysvětlit masy lidí vzhlížejících k něčemu neznámému? Proč říkám něčemu neznámému? Je to prosté. Znám řadu věřících, kterých když se zeptáte, co je to Bůh? Tak nedokáží odpovědět. Je to prostě tím, že Bůh je pro ně jen slovem. Abyste dokázali odpovědět. Musíte Boha v něčem vidět. Já ho vidím v přátelství, v lásce a v rodině. V čem oni? Když nemají odpověď? V něčem fantaskním. Proto je pro mě náboženství jen lidským neduhem.
Další otázkou, kterou jsem se zabýval už dříve, je otázka kostela. Jak tento chrám chápat? Dlouho jsem si neuměl odpovědět, ale pak jsem nalezl cestu. Napřed jsem se musel jinak zeptat. Ne jak chápat? Ale co cítím? Kostel je budova, u které mám zvláštní pocit. Kdyby byla ničím, přešel bych ji jako každou jinou, ale kostel je něčím více. Kostel chápu jako sídlem klidu a míru pro každého. Nezáleží na víře. Kostel je svatostánek. Chrám čistoty ducha. Tak ho cítím, a proto ho tak chápu. Kostel je místem, kde má Bůh útočiště, když mu život přichystá těžké překážky.
Zároveň s kostelem jsem dlouho přemítal nad tím, jak chápat kněze. U kněze jsem se nezeptal, co k němu cítím. Žádného kněze neznám. Zároveň také nemohu říct, co je pravdou. Mohu jen povědět, jak skutečně kněze chápu a co si myslím. Zda je pravda jinde, je už otázka druhá. Osobně kněze uctívám a chápu je jako osoby, které ví, co je Bůh. A tudíž mají pochopení pro každého. Oni chápou, že každý člověk má svého Boha až tehdy, začne-li ho v něčem vidět. A člověk svého Boha vidí vtom, co je pro něj nejsvatější. To knězi umožňuje poskytovat rady. Protože v jádru je každá víra stejná. Kněz je pro mě svatým člověkem. Duchovním rádcem.
A s tím souvisí má poslední a nejtěžší otázka. Dlouho jsem váhal zda jít ke skutečné zpovědi. Abych se správně rozhodl, musel jsem si odpovědět na předchozí otázky a hlavně si vzít pro a proti. Nejdůležitější pro mě bylo vyřešit otázky křestu, chápání kostela a kněze. Kdybych věřil, že bez křtu jsem hříšník, nemohl bych se v kostele ukázat. Nevěřím, že hříchy se dají smýt a vymazat. Za hříchy se člověk musí kát a konat dobré skutky, aby se sám sobě mohl podívat do očí. Pak pro mne bylo důležité pochopit kostel. Ano, je to svatostánek. Jaké jiné místo by mělo být vhodné pro zpověď? Takové není. A nakonec kněz. V jedné z předešlých kapitol jsem se ptal, jak by mi mohl kněz pomoci? Odpověď jsem našel. Protože ví, co je to Bůh. Ale důležité je, jak kněze chápu. Jako svatého člověka a hlavně jako duchovního rádce. A to je důvod, proč jsem se rozhodl ke zpovědi nejít. Neprožívám duševní strádání. Jsem vyrovnaný. Mám odpovědi, mám svou víru. Knězi bych pouze řekl své názory. On by mi řekl své. Nic víc. Já své nezměním na základě tvrzení jiného člověka, ač je to kněz. Nehledě na to, že za poslední měsíc jsem se největší zpovědi podrobil já sám. Jen já sám se svým Bohem.
Mám znaky věřícího, ale také znaky ateisty. Co tedy jsem? Byla má poslední otázka. A odpověď? Prostá. Jsem věřící ateista. Jinak obyčejný kluk jménem Míra.
Ze sbírky: Zpověď věřícího ateistyJeště nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Zpověď věřícího ateisty - VI.-Zpověd : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Hořké díky Habsburkům
Předchozí dílo autora : Zpověď věřícího ateisty - V.-Červený hrádek
