Mys uplakaných panen

Konečně. Jeho loď obeplouvá útes. Bílé plachty září jako křídla andělů. Jsem tak nervozní. Nemůžu se dočkat až mě sevře v náručí a jeho rty se polaskají s mými. Těším se na vůni jeho vlasů, které mě pošimrají ve tváři a na jeho oči barvy podzimního listí, které se vpíjejí do mých.
"Ahoj babi, co tu děláš? " Ze snění mě probere zvonivý hlas. Dívají se na mě veselé dívčí oči. " Vítám se z tvým dědečkem." zasněně odpovím dívce aniž bych odvrátila pohled od výhledu přede mnou. Něžně mi položí ruku na rameno a dívá se na obzor se mnou. Slunce se chystá schovat za útesy a předat štafetu měsíci a jeho temnému hávu. Před námi se odehrává barevné divadlo. Zářivě žlutou střídá červená s oranžovou až se slunce ztratí úplně. "Je to krása." Zasněně vydechne dívka vedle mě. Rose. Jméno jsem jí vybrala já po růži, kterou si mi jednou dovezl z cesty. Poslední dárek od tebe. Byla bílá s oranžovými okraji, jako bys ji namočil v západu slunce. Usušila jsem ji a i po letech si udržela svoji krásnou barvu. Schovala jsem si ji do knížky, kterou si mi vždycky večer četl. Byl to román Bílá velryba. Zapálil si v krbu oheň, posadil ses na sedačku a já jsem se ti schoulila do náručí a předčítal si mi. Jednou to byla Bíla velryba, Jindy to byla třeba Balada o námořníku. Moře tě lákalo od malička a naše malé město tě svazovalo, jak si sám několikrát řekl. Když ti bylo osmnáct dala jsem ti krásný starožitný kompas. Šetřila jsem na něj půl roku, ale nic mi nevynahradí tvůj šťastný pohled, když sis dárek rozbalil. Měla to být jen dekorace na poličku, na kterou by padal prach. Záhy si mi ukázal můj omyl. Tehdy si mi zlomil srdce poprvé. Pověděl si mi o svém plánu na léto. Nechal si se najmout na jednu obchodní loď. Jen na dva měsíce, tvrdil si mi. Málem jsem si oči vybrečela, prosila tě ať zůstaneš, vyhrožovala a nakonec se smířila. Byl si velmi mladý a dálka tě volala. A proti té jsem nemohla bojovat ani já. Brzy jsem to pochopila. Tu noc jsme se milovali. Bylo to naše první milování a moje první vůbec. Byl si něžný a ohleduplný.
Dva měsíce jsem byla jak bez ducha. Jako bys kus mého srdce vzal sebou. Neokázala jsem myslet, jíst ani spát. Každý den jsem chodila sem, k tomuto starému majáku a věřila, že mi tě bezpečně navede domů. Když přišel tvůj dopis s třesoucíma rukama jsem ho otevřela a se slzami v očích jsem četla slova na papíře. Psal si, že se vrátíš za týden. Od té chvíle jsem neměla stání. V obálce bylo ještě něco. Nádherná bílá růže s oranžovými okraji. Pak přišel ten den. Od samého rána jsem se šlechtila a parádila, abych se ti líbila. Tvrzení mojí sestry, že na tom stejně nezáleží, miluješ přece mě, mě jen rozlítilo. Navečer jsem už stála u majáku a vyhlížela tě. Srdce mi bušilo jako o závod. Ruce se mi potili a kolena třásla. Pak jsem uviděla vaši loď. Plachty bíle zářily do dáli a vlny se tříštili o příď. Nesla tě ke mě. Nesla ke mě mou lásku. Když loď připlula blíž, všimla jsem si drobných oprav, sem tam přibité prkno, zašitá palchta....
Nebylo to pro mě důležité, vyhlížela jsem tebe. Nikde jsem tě neviděla. Loď zakotvila. Námořníci začaly vystupovat. Byla na nich znát únava. Nervozně jsem přešlapovala. Už jsem se viděla v tvém náručí. Poslední dva muži nesly na ramenou dřevěnou rakev. Pořád jsem se dívala po lodi a všech se ptala, kde jsi a kdy vystoupíš. Pak jako bych dostala ránu do břicha. Došlo mi, kdo leží v té rakvi. Došlo mi proč nevystoupíš. Proč mě neobejmeš a nepolíbíš. Najednou se mi zastavilo srdce. Sestra mi později vyprávěla, že jsem hrozně křičela a pak omdlela. Dostala jsem vysoké horečky. Tři dni a tři noci jsem blouznila a volala tvoje jméno. Nebyl si tu, Už mě nikdy nepohladíš, nepolíbíš....nepomiluješ.
Od ostatních námořníků, kteří se plavili s tebou jsem vyslechla barvité vyprávění o bouři, která vás přepadla den před vaším návratem domů. když se loď prudce naklonila na bok, jeden z námořníků přepadl přes palubu. V poslední chvíli si ho zachytil, vytáhl zpět a sám pak upadl a silně se bouchl do hlavy. Zdál ses být v pořádku, ale najednou si se skácel k zemi, jak leklá ryba, jak jeden z námořníků pověděl.
O pár dní později jsem zjistila, že si neodešel úplně. Něco nebo spíš někoho si tu nechal. V mém lůně rostlo kus tebe. Naše láska nám dala nádhernou dceru LiLibeth. Má tvoje rudé vlasy a oči podzimního listí, stejně jako její dcera Rose.
Po narození Lilibeth jsem ti ji sem přišla ukázat. Je to už čtyřicet let, přesto sem chodím každý den a vyhlížím bílé plachty a příď o kterou se tříští vlny.
"Půjdem?" usmívá se na mě láskyplně Rose a do obličeje jí padají pramínky její rezavé hřívy. V očích má plamínky jako si měl ty. Už je noc a na obloze září hvězdy. "Půjdem." Přitakám. Ještě naposledy se podívám na moře, které mi tě vzalo. "Tak zase zítra lásko." Pošeptám do větru.