Tajemství hor, kapitola 1

Naposledy jsem se otočila, pomyslné rozloučení s mým vězením. Už jsem chtěla vzít za kliku, v tom se dveře otevřely. Stál tam, oněmělý překvapením. Rychlým pohledem sjel batoh na mých zádech, můj vyděšený pohled a vše mu bylo jasné. “Kam jdeš?!” Spustil na mě přísně. Cítila jsem jak se mi rozklepala kolena. “Já.... jedu....” Začala jsem koktat, ale pak jsem se vzhlédla do jeho zamračené tváře a rozhodla jsem se. Teď nebo nikdy. “Odcházím. Nechci s tebou Roberte žít. Takhle to dál.....” Větu už jsem nedořekla. Koutkem oka jsem zahlédla jak mu levá ruka vylétla nad mou hlavu a v příští minutě jsem ležela na zemi, před očima jsem měla hvězdičky. Cítila jak mi natéká oko a pálí celá tvář. Během chvilky mi přistály další rány. Instinktivně jsem si schovala hlavu pod ruce. Bušil do mě jako do boxovacího pytle a řval na mě urážky. “ Tak odcházíš jo.” Rána do zad. “ Ode mě se neodchází rozumíš?! “ Rána přes hlavu. “Co si o sobě myslíš, já jsem tě vytáhl ze sraček a ty mi teď řekneš , že ode mě odcházíš. Si obyčejná děvka slyšíš?! A nic jinýho a nikdo by si o takovou špínu neopřel ani kolo. Kdybych tě neodvedl z tý díry ve který si žila, nebyla bys nic.” Sypal ze sebe věty, ani skoro nedýchal. Svojí obrovskou rukou mi zmáčkl obličej a vytáhl mě na nohy. Celá jsem se třásla a po tvářích se mi kutáleli slzy jako hrachy. Z jeho očí sršely blesky a tvář měl brunátnou vzteky “ Pamatuj si, že ode mě neodejdeš. Nikdy tě nepustím a vždycky tě najdu. Je ti to jasný. To tě radši zabiju!” A pak mě opět hodil na zem, překročil mě a práskl dveřmi. Ani nevím jak dlouho jsem tam ležela. Když jsem přišla k sobě, bylo už odpoledne. Chvíli jsem naslouchala, ale bylo ticho. Nebyl doma. Asi si šel vybít vztek do posilovny a pak spláchnout do hospody. To se pak vracel až po půlnoci, opilý, že nemohl chodit. Jeho kumpáni ho vždycky vyložili před dům a já jsem mu musela pomáhat do dovnitř.

Krkolomně jsem se postavila. Zapřela se o stěnu a vydýchávala se. Bolelo mě celé tělo. Vzala jsem za kliku. Bylo zamčeno. “Parchant jeden!” zasyčela jsem vztekle. Odbelhala jsem se do koupelny a do obličeje šplíchla studenou vodu. “Au” Na puse jsem ucítila ostrou bolest. Když jsem se opláchla, odvážila jsem se podívat do zrcadla. Tvář mi hrála všemi barvami a byla opuchlá, stejně jako oko. Skoro jsem přes něj neviděla. Spodní ret jsem měla prasklý a krev mi na něm dávno zaschla. Opatrně jsem si ho otřela. Skryla jsem se do měkkého ručníku, před tou hrůzou v zrcadle. Pak jsem ho porovnala tak jak to měl Robert rád. Bože můj. Pomyslela jsem si. I přesto všechno jsem myslela na to, aby byl spokojený. Znechuceně jsem se vydala do kuchyně a sedla si za stůl. Zastřeně jsem se dívala do okna. Co teď? Co mám dělat? Najednou jako by praskla přehrada a ve mně se něco uvolnilo. Začala jsem brečet a nešlo přestat. Byla jsem zoufalá. Když jsem se trošku vzchopila, byla sem rozhodnutá. Věděla jsem, že musím pryč. Nebudu čekat až mě zabije. Ale jak? Musela jsem vymyslet nějaký plán. Uvařila jsem si meduňkový čaj na uklidnění a sedla si do sedačky.

Tupě jsem se dívala do zdi a přemýšlela, jak se to vlastně stalo. Jak jsem se ocitla tady, ve zlaté klícce ze které není cesta ven. Bydlím v luxusním domě s vrátným, jezdím luxusním autem, nosím oblečení nejdražších značek. Ale za jakou cenu? Vždyť měl vlastně pravdu. Jsem jeho konkubína. Do práce chodím jen aby se neřeklo. Jinak se nechávám vydržovat jako nějaká šlapka.

Ale jak to vlastně začalo?

Měla jsem pocit , že s Robertem jsem celou věčnost a jak jsem žila před ním jsem skoro zapomněla. Zapátrala jsem v paměti a na mysl mi vytanula vzpomínka na moje rodiče když mi bylo asi tak dvanáct let. Začínala mi puberta a už jsem sebou nenechávala manipulovat jako když jsem byla malé dítě.

Táta pracoval jako architekt a všechny větší stavby ve městě nesli jeho podpis. Z práce se nevracel dřív, jak před desátou večerní a někdy nedorazil vůbec. Máma měla dřív květinářství, ale táta naznal, že je to nevýdělečný podnik. Po nějaké době se nechala přesvědčit a svoje podnikání zavřela. Nastoupila do tátovy firmy jako sekretářka a začala se vracet z práce s ním. Já jsem trávila všechen čas z chůvou Bertou byla to i naše hospodyně. Pamatuju si, jak to u nás krásně vonělo, když pekla, moc ráda jsem jí pomáhala. Vychovávala mě s láskou a něžností jakou jsem u vlastní matky nepoznala. Měla jsem jí moc ráda. O to víc mě bolelo, když jsem jednou přišla ze školy a Berta doma nebyla a nevítal mě její zářivý úsměv. Tehdy mi bylo čtrnáct a rodiče naznali, že už chůvu nepotřebuji.

Táta vydělal tolik peněz, že jsme mohli trávit dovolené v Karibiku. Ale ani tam se mnou nebyli. Máma se vypleskla na pláži a táta se věnoval potápění, surfování nebo plachtění. Všechno bylo důležitější než čas strávený s “vysněnou” dcerou. Ale já bych dala všechno za jediný rodinný večer třeba při stolních hrách.

Když pak přišla puberta, mě se začali bouřit hormony a já s nimi. Začala jsem se setkávat s “nevhodnými” lidmi. Ve skutečnosti to byli moji dva přátelé. Kamarádka Jana byla moje spolužačka ze třídy a její bratr Martin do kterého jsem byla po uši zamilovaná. A nevhodní byli jen protože jejich táta byl obyčejný seřizovač v obyčejné fabrice a jejich maminka prodávala v krámku na rohu ulice potraviny. Byli skvělí. Brali mě jako svou další dceru. Ale nepředstavovali ten správný kontakt, který mě posune dál v životě. Bylo mi jedno, co mi rodiče vykládali, měla bych je ráda i kdyby bydleli ve slumu.

Jejich domácnost se stala mým druhým domovem, útočištěm kam jsem se mohla schovat, když to mezi mnou a rodiči skřípalo. A ono to mezi námi skřípalo skoro pořád. Vždycky tam bylo čisto, útulno a veselo.

A když mi bylo osmnáct uspořádali mi naši obrovský večírek na kterém byli všichni jejich přátelé, ti vhodní, kteří se stanou v mém životě důležití. Před domem zářilo černé Audi A4 převázané obrovskou červenou mašlí. Táta mi ceremoniálně předal malou krabičku v které byli klíčky a od mámy jsem dostala briliantový náhrdelník s náušnicemi a byla jsem donucena si je hned nasadit a všem pozvaným se předvést. Nesnášela jsem jak si ze mě dělali reklamu na peníze. Jakmile to bylo možné utekla jsem k Janě.

Druhý den rodiče našli doma na lince klíče od auta a briliantovou sadu se vzkazem, že jsem odjela s Martinem, Janou a jejím klukem Jarkem procestovat Anglii. Projížděli jsme Anglii křížem krážem a když už se blížil konec naší pouti, přijeli jsme do jednoho malého irského městečka. Bylo to krásné místo. Jako by se tam zastavil čas. Měli jsme v plánu tam strávit tři dny a pak se vrátit domů. Druhý den jsme si z Janou zašli do cukrárny pro nějaký mls. Vešli jsme skleněnými dveřmi a před námi se otevřel prostor se šesti malými stolky a židličkami. Zadní stranu lemovali dvě vitríny, rozděleny pultem, přičemž v jedné vitríně byli vystaveny dorty různých barev a tvarů a v druhé vitríně byli deserty. Za pultem stála stará paní s růžovou zástěrou. Vypadala jako kouzelná babička měla bílé vlasy, zářivé modré oči a ten nejvřelejší úsměv jaký jsem kdy viděla. Sedli jsme si ke kávě a paní v růžové zástěře nám donesla shortbread, což jsou výborné máslové sušenky. S Janou jsme si povídali a já jsem si začala ze sušenek skládat miniaturní dortíky. Paní v cukrárně to zaujalo a ukázala nám letáček s amatérskou cukrářskou soutěží. Nejprve jsme si z toho dělali legraci. “ Ale víš, co Zuzko proč ne? Bude to super sladká tečka. Péct přece umíš.” Sice jsem se nejprve bránila, ale pak jsem souhlasila. Tehdy to bylo ze srandy, dnes vím, že to byl osud.

Soutěž se konala hned druhý den na náměstí v budově která zde sloužila ke kulturním akcím. Velká místnost byla rozdělena na pět pracovišť, které se skládalo ze stolu na kterém bylo náčiní a pojízdná trouba na kolečkách. Vzhledem, že bylo 17. Března, tak téma bylo jasné. Svatý Patrik. Začínali jsme v sedm ráno a končili v pět večer. Soutěžilo se ve dvojicích. Jana, která mě přesvědčila k účasti, řekla že radši sladké jí než peče. Další varianta byl její kluk Jarda, automechanik s rukama černýma od věčného opravování motorů nebo Martin. Statečně stál vedle mě za stolem a míchal, šlehal a krájel. Překvapivě se z nás stala sehraná dvojka. Pořád jsme se něčemu smály a vyváděli tím ostatní soutěžící z míry. Martin se ukázal jako zdatný modelář, když jsem mu zadala úkol vymodelovat zlatou harfu. Odpoledne jsme odevzdávali dvoupatrový dort. Spodní patro zdobily světle a tmavě zelené pruhy a druhé, šikmé patro, bylo také celé zelené a na boku byli nalepené trojlístky. Celé naše dílo zakončovala zlatá harfa. I přesto jak moc jsme byli s výtvorem spokojení a jak nás chválili, jsme nevyhráli. Hlavní cenu dostal třípatrový dort, kterému vévodil zelený trpaslík.

Druhý den jsme se chystali k odjezdu. Všichni měli už sbaleno, jen mě to nějak nešlo. Jako by moje tělo odmítalo příjmout to, že svoboda končí. Nechtělo se mi vrátit domů, do téměř prázdného domu. Rodiče mi nachystali nějakou prominentní školu a zářivou budoucnost. Ale mě ta představa spíš děsila. Během posledního roku jsem si zvykla na svoji svobodu a nechtělo se mi vrátit zpět a do života, který nebude můj. Šla jsem se na pobřeží projít a rozloučit se. Potkala jsem tam paní z cukrárny. Seděla na lavičce a rozjímala. Když si mě všimla, zavolala na mě ať si k ní přisednu. “Je to moje nejmilejší místo. Chodím sem přemýšlet. Když se potřebuji rozhodnout a nevím jak. To ten vítr víš. Očistí mé myšlenky od nepotřebných a přivane ty správné.” řekla mi. “Je tu krásně” souhlasila jsem. “ A co sem dovedlo tebe.” Už jsem jí chtěla říct, že se jdu jen rozloučit s mořem, ale najednou jsem to nedokázala. V krku jsem měla knedlík a jako bych přišla o hlas. Chvíli jsme jen tiše seděli a každá jsme se věnovali svým myšlenkám. Pak jsem jí začala vyprávět o mě a mém životě. “ Tak zůstaň u mě” Překvapeně jsem se na ni podívala. “Jsem už stará, syn žije ve vedlejším městě a o cukrárnu nemá zájem. |Ty péct umíš navíc se u mě něco přiučíš.” Dívala se na mě svýma laskavýma očima já jsem najednou věděla, že to je ono. Tady chci a potřebuji být. Když jsem svým přátelům tu novinu oznámila nejprve moje nadšení nesdíleli. Zvlášť Martin. Za ten rok, který jsme spolu spolu strávili, jsme se hodně sblížili. Ale když viděli, že jsem pevně rozhodnutá zůstat, nepřemlouvali mě. Na konec jsem u paní Brownové zůstala celý pět let. Byla jsem tu šťastná a spokojená. Ze staré paní z cukrárny se stala babička, kterou jsem neměla. Naučila mě všechno, co sama o pečení znala. Byla to nejkrásnější doba v mém životě.

A tak jako něco krásného, začíná musí i skončit. Jednou zazvonil telefon. Když jsem ho zvedla na druhém konci jsem uslyšela neznámý mužský hlas. Byl to právník mých rodičů. “Dobrý den slečno Dvořáková. Vaši rodiče zemřeli při autonehodě. Pohřeb bude příští týden ve čtvrtek. " A tak skončila moje pětiletá dovolená.