Tajemství hor, úvod

Tak krásné ráno. Mlha schovává holá pole. Nad nimi se tyčí zalesněné kopce v barvě rzi. O tu se postaral nechvalně známý brouk - kůrovec. I tak je to impozantní pohled, díky kterému se v mé duši rozlévá klid a mír. Sedím na terase, oblečená do vytahaných tepláků a vlněného svetru. Do rukou mě hřeje teplá káva a umocňuje můj pocit pohody. Vidím jak mlhu protrhává slunce, snažící se ji přitáhnout k sobě na oblohu.
Ucítila jsem, jak se něčí ruce se dotýkali mých ramen. Byli teplé a příjemně voněly po krému. Lenivě jsem zaklonila hlavu a dostala polibek na čelo. "Dobré ráno." pošeptal mi láskyplně do ucha a usmál se na mě tím svým mladistvým úsměvem, ze kterého jsem pokaždé naměkko. Stál tu, vedle mě a díval se na mě očima barvy oblohy. Jeho zrzavé vlasy mu padaly na široká ramena.
"Jdu si zaběhat. Přidáš se?" Jen jsem se na něho blaženě podívala a on pochopil, že teď, ve stavu naprosté spokojenosti, se opravdu nikde po lesích honit nebudu. Přeběhl mu po tváři pobavený úsměv a políbil mě znovu na čelo. " Za hodinku jsem zpátky." Oplatila jsem mu úsměv, ale nic neřekla. Je mi tu teď dobře, krásně a spokojeně. Sledovala jsem jak odchází. Díky jeho výšce, která čítá něco přes metr devadesát a svalnaté postavě působí robusním dojmem. Rozbíhá se a mizí za zatáčkou kousek před naším domem. "Za hodinku jsem doma" zněl mi jeho hlas ještě chvíli v uších a pak odezněl stejně jak odešla ranní mlha. Jeho hluboký charismatický hlas je pro moje uši jako rajská hudba.
Poznali jsme se před rokem. Byl to souhrn setkání, které nám osud nachystal tak, abychom právě my dva byli přesně na těch místech kde jsme měli být a přesně v tu chvíli kdy jsme tam měli být. Jsme pro sebe určení. To jsme věděli od první chvíle, co jsme se potkali. Jen nám chvíli trvalo než nám to došlo a než jsme se vydali na tu správnou cestu za naším štěstím. Událo se toho hodně dobrého, ale i zlého za ten rok. Vše jsme ustály, držely při sobě a jeden druhého podporovaly. V mých nejhorších chvílích tu byl pro mě. Stál tu jako skála a držel mě za ruku. Hladil po vlasech a šeptal, že to bude dobrý, že bude zas líp.
Díky němu jsem se vzchopila a bych mu mohla jeho péči a laskavost vrátit. Abych i já pro něho mohla být skálou a utěšila ve chvíli kdy to potřeboval. A ta chvíle přišla. Vkradla se mezi nás potichu a nenápadně. Byla tu a užírala ho kousek po kousku. V tu chvíli jsem nastoupila já a razantně jsem řekla dost jeho bolesti a zoufalství. Tehdy jsem hladila jeho hlavu která ležela v mém klíně. S uslzenýma očima na mě pohlédl. Je ho ztrápený pohled mě bodl do srdce. Ale vydržela jsem jako i on vydržel moje nářky. I já jsem mu poskytla oporu v těžké životní zkoušce. Žili jsme jeden pro druhého. Dýchali bychom za sebe, kdyby to bylo potřeba. tolik jsme se milovali.
Často si člověk říká "kdybych to věděl rozhodnu se jinak" Taky jsem to říkávala. Ale dnes.... Kdybych se rozhodla jinak, potkala bych ho vůbec? Matně si vzpomínám jak jsem žila bez něj. Pak se usměju sama pro sebe. Vzpomenu si na naše první setkání. To musel být osud jinak si to nedokážu vysvětlit, že mě přišel zachránit zrovna on.....