Války rozumu a krve I. Kapitola 3 (2. část) - Zimní trhy

„Nikky nechoď za kovářem. Aspoň ne teď,“ přemlouvá ji Nikča. „Počkej, až Pája vrátí ty tři stříbrné.“ Honza jí také přemlouval, ať tam nyní nechodí. „A to si jako myslíš, že Tobiášovi zaplatí, dostane knihu a pak ji hned zase stříbrňáky vrátí?“ oponuje Nikky. „Pája má pana Tobiáše omotaného kolem prstu. Vidí v ní ztělesnění Cyril, protože má stejné žluté vlasy. Ona to zvládne. Nevystavuj se nebezpečí kvůli medailonu, co ti dala Radslava a kvůli tomu, že by mohl být kovář tvůj táta.“

Nikky se zarazila: „Jak tohle víš?“ Nikča se usmála a nasadila svůj lišácký výraz: „Zahlédla jsem řetízek na tvém krku. Celou cestu od Radslavy do vesnice sis něco křečovitě držela na hrudi přes oblečení. Potom si požádala Páju, aby se pana Tobiáše zeptala na medailon s pětihlavým drakem. Pospícháš za kovářem bez peněz na meč, po kterém tak toužíš a jsi ochotná podstoupit riziko tří rytířů. Musí to být něco hodně osobního. Jen hádám, ale Radslava ti pomáhala na svět, takže by mohla znát aspoň něco o tvém původu. Třeba je viděla spolu. A nejspíš ti radila, ať si to necháš pro sebe, protože většinou nemáš k sestrám tajemství. Tohle na tebe nesedí.“

„Nikčo ty mě děsíš. Ano, je to zhruba tak, jak říkáš. Potřebuju se ho na to zeptat a rytířů se nebojím. Vedle kováře se cítím bezpečně. Musím jít, jdeš taky?“ ptá se odhodlaně modrovlasá dívka. „Nejdu! Musím počkat na Páju. Nebude vědět, co se děje. Dorazíme později, jako poslední záchrana. Mezi tím vymyslím záchranný plán. Kdyby se to zvrtlo, hrajte o čas a nezapomeň, že rytíři se po vlastních nohou pohybují ztěžka. Rychle se unaví. Jejich těžké brnění slouží především k boji na koni nikoliv k chůzi.“

Nikky se vydala odhodlaně za kovářem. Honza, kovářův učeň nedal jinak a doprovázel ji. Nenechá Nikky v takové situaci samotnou. Modrovlasá dívka chce znát pravdu bez ohledu na následky. Statečnost sice dodává člověku odvahu a sílu překonat strach a mnohé překážky, ale také dokáže oslepit natolik, aby člověk neviděl, kam našlapuje. Strach není pokaždé nepřítel. Hřbitovy jsou plné statečných hrdinů, kteří se nebáli, ale také jsou plné těch, kteří se ze strachu rozhodli špatně.

Pája mezi tím vstoupila do zdejšího farního kostelíku. Žádná velká stavba jako ve městech. Přesto svou věžičkou dominuje jako nejvyšší stavba ve vesnici. „Bůh s tebou a svatá Cyril se za tebe přimluv,“ uvítal Pavlínu farář Tobiáš. „I s vámi. Máte to pro mě?“

„Mám ji pro tebe připravenou,“ uklidnil Tobiáš žlutovlasou dívku, ale neodpustil si ji vyzkoušet z latiny: „POTIUS SERO QUAM NUMQUAM.“ Pája neváhala ani chvilku a vystřelila překlad rychle jak z luku: „Lépe pozdě než nikdy.“ Tobiáš se zaradoval, ze správné odpovědi. „REPETITIO EST MATER STUDIORUM,“ dovolil si ještě jednou vyzkoušet žlutovlasou dívku. „Opakování je matkou studia,“ vystřelila Pája svůj opět správný překlad.

Tobiáš ji pohladil po žlutých vlasech a ona k němu vzhlédla své oči. Vzpomněla si na Nikky, která umí udělat psí oči, které dokáží probudit lítost v každém trochu cítícím srdci. Zkusila tento výraz použít. Nastavila ruku a v dlani ukázala tři stříbrné. „Ani nevíte, jak bylo těžké je získat. Sestry se semnou složily do hromady. Každá dáváme jeden. Odepřeli si utrácet na zimním trhu, abych mohla získat knihu knih.“ Pan Tobiáš byl nesmírně dojat, s jakou velkou touhou chce knihu získat a co pro ni jsou ochotny obětovat.

Pavlíny nataženou dlaň s mincemi jemně sevřel v pěst, aby nevypadly. Se slzami dojetí ruku lehce odstrčil, protože taková horlivost v učení se už dnes, jenom tak nevidí. Otočil se ke stolu a hned zase zpátky k Pavlíně. Podal jí do ruky mohutnou knihu knih s těžkou dřevěnou vazbou potaženou kůží. Listy zhotovené z pergamenu vyrobené z prasečí kůže. Listy bohatě a barevně zdobené iluminační technikou a každé písmeno zapsané s takovou pečlivostí, že knihu stěží dokáže někdo napodobit.

„Ta kniha je naší historií. Historie je svědkyní času, světlem pravdy, pamětí života, učitelkou života a hlasatelkou starobylosti. Nebo by alespoň měla být a poskytovat jednotlivci i celým národům zkušenosti a moudrost věků. Památka slavných činů a velkých žen i mužů předávaná jako dědictví národa. Ach, jak snadno zapomínáme, co se stalo včera, natož před sto lety nebo tisíci lety,“ běduje pan Tobiáš.

„Ze slavných šlechetných činů nadšenosti můžou vykvasit činy nové. Inspirovat se jejich památkou a příkladem, ale také jako připomínka strastí, které nás sužovali před tisíci lety. Aby se stali živou výstrahou a neupadli jsme znovu do bláta,“ pronáší procítěně Tobiáš jako pravý kazatel. „Já věřím, že pouze ty jednoho dne dokážeš znovu sjednotit rozdělenou církev. Napravit všechny hříchy a škody, kterých se naše církev dopustila. Proto ti dávám tu knihu zadarmo.“

„Mám ještě poslední otázku. Co znamená medailon se stříbrným pětihlavým drakem a každá hlava má jinou barvu: žlutou, modrou, růžovou, zelenou a rudou?“ ptá se s ostychem Pája.

Tobiáš na chvíli ztichl, aby si srovnal myšlenky. Potom se zhluboka nadechl a začal vyprávět: „Jde o symbol starověkého řádu draka, který se po velké válce před tisíci lety zavázal ochránit potomky pěti dívek s barevnými vlasy před pomstou z temnot. Každých tisíc let se zrodí pět dívek s barevnými vlasy, aby se utkali s onou temnotou. Každé další generaci barva jejich vlasů slábne a už po třech až čtyřech generacích se rodí jejich potomci s běžnou barvou vlasů. Dokud se nedovrší tisíc let. Proto mají vaše matky zcela obyčejné vlasy, ale každá máte jiné matky. Každá totiž pocházíte z jiného rodu.“

„Ale od začátku. Kdysi nebylo království Germánské ještě jednotné. Až Dragon dobyvatel z kmene Vandalů všechny kmeny sjednotil. Před Vandaly se třásl i samotný Řím. Dragon dobyvatel pod sebe sjednotil kmeny: Teutonů, Bavorů, Chatů, Fosů, Durynků, Gepidů, Gótů, Hárovů, Helisů, Herulů, Jutů, Kvádů, Kimbrů, Lugiovů, Markomanů, Marsovů, Nahavaralů, pod jedinou vládu. Ustupovali před ním i Římské legie.“

„Jak rozšiřoval svá území narazil na hraničáře a jeho rudovlasou ženu. Zabil je, ale osmiletou dívenku Libuši s rudými vlasy nechal žít, aby se už navždy trápila pocitem viny, že své rodiče nedokázala zachránit. Rudovlasá Libuše, kterou doprovázel býlí zlovlk Šenk, se stala jednoho dne kněžnou Ermuntu, dnes Hrabství Ermuntu. Byla první, která se Dragonovi postavila. Do války proti němu se přidala i žlutovlasá Cyril z Konstantinopole. Protože Dragon dobyvatel uzavřel alianci s Lilyt královnou harpyjí, manželkou Dahaka (Dábla). Cyril bojovala proti harpyjím i jejich uctívačů, kteří neváhali obětovat život a krev malých nemluvňat. Cyril tomu chtěla učinit přítrž. A tak postupně z různých důvodů se k nim přidali další dívky s barevnými vlasy. Osud je svedl dohromady.“

„Po válce Rudovlasá kněžna Libuše spolu s několika Franky z Frankie založila na našem území Sámovu říši a později i jejich vnučka Moravské knížectví, ze kterého se stala Velkomoravská říše, až se nakonec změnila v království Bohemie, jak ji znáš dnes. Cyril se vrátila do Konstantinopole, kde bojovala proti uctívačům harpyjí, kteří nosili ve znaku kříž. Své oběti ukřižovávali. Toužili krvavými obětmi vzkřísit nalezená těla harpyjí a vytvořit oddíl, který osvobodí královnu harpyjí z hory.“

„Cyril nakonec zradil jeden z jejich přívrženců a prodal ji za třicet stříbrných. Ukřižovali ji a její mučednická smrt se stala symbolem nové víry. Přisluhovači Lilyt se spojili s Cyrliány, aby sami nepřišli o svou moc a postavení. Takto vznikla naše cyriliánská církev, ve lži a v krvi.“

„Cyril ale měla dceru. Lidé, kteří se jí ujali, nakonec založili řád pětihlavého draka, aby ochránili i ostatní potomky barevnovlasích dívek. Ochraňovali tak živou krev pěti svatých sang réal („královská krev“) ze kterých vznikl pojem san graal („svatý grál“). A to znamená, že Grál není pohár, ze kterého Cyril pila, ale tajemství a síla pěti rodů barevnovlasích. Takto vznikl ORDO QUINQUE DRAGONES („řád pěti draků“),“ dokončil Tobiáš svůj výklad.