Staří známí

Některé pocity jsou jako staří známí.
Deprese je moje stará známá. Když ji nemam, nepamatuju si ji. Pamatuji si, ze je zla. Pamatuji si tu temnotu, ale zažívat ji znovu, je jine. Jine je pamatovat si, jak vypadá pokoj a jine je do nej opravdu vstoupit. Byt znova v něm. Cítit to. Když epizoda začne, muže mít pomalý nástup. Dotěrná myšlenka “nechci tu byt” , která pak zmizí. Zaplašíš jí jako mouchu nebo puch. Když Te ale naplno zasáhne, když jsi v ni, nic jiného neexistuje. Splyneš s ni, nejsi nic jiného. Navenek vypadáš stejne, i když usmívat se a přetvařovat se dá furu prace, ale uvnitř je to jiná písnička. Začneš nenávidět sám sebe. Jsi tak sám, tak neuveritelne sám. A muzes byt s někým, koho miluješ, ale skutečně s nim nejsi. Myslíme si, ze víme, co cítí ostatní, ale nevíme. Nikdy doopravdy nevis, co se někomu deje v hlavě. Všichni vedou bitvu, kterou nevidíš. Všichni mame mrtvé úhly.

A ty vis, ze je to v Tobe. Neco je s tebou spatne a je to vyčerpávající. Je to k hovnu a vyčerpávající a ty jsi bezmocný. Citis prazdnotu a existence ti bere tolik energie, ze se chces propadnout do nicoty, kde na tebe nebude nikdo mluvit a nemusis se usmívat, mluvit, ani být. Kazdopadne je mi to povedome. Uz kdysi jsem tu byla a unikla ven, ale ten únik.. je jako ten pokoj, ktery si pamatujes, ale nejsi v nem. A to je na tom nejhorsi.