JÁ

Když se učíme mluvit, chodit, jíst, je to část života kterou si nepamatujeme. Kdo má to štěstí, tak mu ji odvyprávěli rodiče. Pro některé z nás je to však období tajuplna. A tak, jako si nepamatujeme svůj příchod na svět a pár let potom, tak vlastně nevíme ani co bude dál.
Co bude za rok, za měsíc, zítra ani co bude za pár minut. Kolikrát Vám už někdo řekl: ,,Žij současností !" Mě osobně už to bylo řečeno mnohokrát a dokonce i sám život mi dal takovou lekci. Ale stále mám v sobě něco, co mě nutí se ohlížet zpět. Jsou to duchové minulosti a nevyřčená tajemství. A také proto se bojím i své budoucnosti. Ať se snažím sebevíc pořád mě něco děsí. Mnoho přátel mě opustilo kvůli mým rozhodnutím. Přitom se snažím být jen šťastná, i když jiným způsobem. Občas si vybereme to menší zlo než do očí bijící dobro. Ale každý z nás má přeci tu možnost vybrat si sám. A ti co ho opravdu mají rádi ho neopustí. Co mě asi ubíjí nejvíc je ztráta rodiny. Už jako dítě jsem vídala tu nesnesitelnou bolest mezi hádajícími se rodiči. Jejich rvačky zakončené krví. Pak jejich rozvod. Nikdy jsem nebyla to dítě houpající se v jejich náručí. To se se mnou táhlo dlouho. Když se ohlédnu zpět, vidím sama sebe jak se snažím jen někam patřit. Jak se snažím získat si novou rodinu, i kdyby tu partnerovu. Sourozencům jsem dala vše co jsem vždy mohla. A teď když se podívám do zrcadla, vidím ustaranou a osamělou ženu. Která touží jen po tom mít DOMOV, opravdový domov, ne jen místo kde bydlí, kde má trvalý pobyt, kde může zase nějakou dobu žít než se zase těm okolo omrzí a bude muset jít dál. Člověk si říká: ,, Kolik toho sakra ještě musím unést, než padnu a už se ale nezvednu?" Každý uneseme jinou tíhu života. Asi tak před necelým rokem mi kamarádka řekla: ,, Proč ti nemůžu dát kousek svého štěstí? Mě se ještě v životě nic zlého nestalo. Neznám bolest jako ty. Není to fér!" Tyhle věty ve mě pořád zní. Co je a není fér? Je to jako když někoho milujete tak moc až ho nenávidíte? Protože víte, že on je vaše slabina. Jste s ním šťastná, ale zároveň tak smutná a zoufalá. Občas mi přijde můj život jako hra Tetris. Když už mám vybudovanou velikou zeď, stačí jedna kostička špatně a vše se zhroutí. Navenek se zdám být silná, nad věcí, usměvavá a obětavá. Zatím co uvnitř se hroutím. Snaha vše skrýt je někdy tak únavná až to fyzicky bolí.

Ta bolest je ale znamení, že stále žiji. Že moje srdce pořád tluče. A MUSÍ. Pro mé tři krásné děti.

Díky nim jsem vybojovala už několik svých válek. Díky nim jsem to ještě celé nevzdala. I když se musím přiznat, několikrát mě ty myšlenky silně pohlcovaly. Jak by se jim vedlo beze mě? Bylo by jim líp? Dokonce už jsem i párkrát řekla větu:,, Měla jsem umřít já místo Jirky!" To byl jejich táta, který bohužel odešel ve spánku v kovidové době.
Asi je pro mě lehčí hodit to špatné na sebe než s tím bojovat. Nechci ze sebe dělat mučednici, ale někdy prostě máte už pocit, že každičká buňka ve vašem těle zápasí s vaším myšlením.
Chození k psycholožce mi bohužel nepomohlo. Musela bych tam být každý týden na pár hodin. Né jednou za měsíc na hodinu jednu. A skovávat se za antidepresiva mě přijde divné. Samozřejmě že jsem to zkusila, nebylo to ale ono. Moje pocity pak byly utlumené všechny. To jsem opravdu nechtěla.

Takže co zbývá?
Jít dál. Znovu si stoupnout, zatnout zuby a čelit všemu co přijde.

Víte v čem je ale háček? Jak si má stoupnout někdo kdo už má několikrát zlámané nohy a kotníky amputované. Jak zatnout zuby když už Vám je život všechny vymlátil? Já to vidím jako odkvetlou pampelišku. I když sfoukne vítr všechna chmýříčka, zůstane pořád stonek. A i když utrhnete stonek pořád je ještě její srdce, sice bez chmýří ale pořád tam je.

Snažím se plnit své sny. Jdu dál přes všechno to trní a růžové květy. Objevuji své nové Já. Dodávám si tím sílu. Zas je tu teď to ALE..
Ale přála bych si aby mě podporovali ti co mi na nich nejvíc záleží. Oni si ani neuvědomují jakou mají sílu. Že mají takovou, pro mě až kouzelnou moc, která mi dodává energii a pocit štěstí a naplnění. Takové to , že nejste jen jeden z miliardy lidí. Pokud se ztratí, tak jsou tu další. Je to totiž dar vědění, že jste pro někoho opravdu důležití, nepostradatelní. Takou moc oni mají a nevědí o tom. Obejmutí od takového člověka je jako světlo na konci dlouhého tunelu. O to je to pak těžší, když zůstanete ve tmě. Oni na Vás sice křičí, říkají co máte dělat a kam jít. Ale bez světla východ nenajdete.
Říká se že některé duše jsou spřízněné, že srdce je víc než mozek. Že city jsou jen naše podvědomí. Nevím. Je to pro mě jak vesmír.
Tak tajuplný, plný krásných i nebezpečných věcí. Neprobádané něco co ani nevíme vlastně jak nazvat. Je to jako s Láskou, její mnoho druhů. Já osobně jsem si myslela že vím jaké to je být zamilovaná, do té doby než jsem ucítila tu bolest, když jsme se měli rozejít.
Tehdy to bylo opravdové. Tak silné, že když přede mnou klečel a žádal o další šanci, věděla jsem, že pokud mu ji nedám, mé srdce umře.
Kdo za tohle může? Mozek? Srdce? Duše? Já říkám osud, protože ten je prý ve hvězdách a ty jsou přeci ve vesmíru. A ten je plný překvapení a tajů.

Můžu se Vám zdát bláznivá.. jak říká můj nejbližší .. psychicky labilní ..i když to od něj bolí. Asi taková opravdu jsem.
Ale každý jsme nějaký.
Takže pokud mě chcete brát takovou jaká jsem, čtěte dál moje řádky. Budou plné všeho. Bolesti, vášně, přiznání, nenávisti, lásky, odhodlání i bezmoci. Prostě vše co mě potkalo a co mě čeká.
Vaše Nika Zaro