Nechej o té lásce vědět

stydím se
pár veršů o tobě dnes napsat

snad že stulená ke svým kolenům
večer s tvou myšlenkou vzlykám
pro tvý hnědý oči - se radši kousnu do jazyka - abych nic neřekla
nechci tě mást, neřeknu že jsi v každým ranním čaji
že kolotoč kdy zametám vlasy, děti, pocity i naděje
těžce chytám a přece se točím pro tvoje malý vzletný "nikam"

nikam nikdy nedojdeme - jsme v tom sami
a v samotě se utopím spíš já než ty - máš plný rybník rybiček
ploutve se komíhají a letem světem milují svou navěky umřelou mřenku

-

stydím se
pít bílý víno a marně tě v něm hledat

postavím se jako vojáček do sněžný zahrady
a jestli ti socha fouká ze rtů lelky pak to zkus brát tak
že moje čepička skrývá hlavu
aby ti nechtěla tak hlučně naříkat

jsme prostě jednou a věčně směšní
narodíš se s kukadly velkými jak poklop studny
a když mrkneš hne se svět a hnu se já

-

stydím se před tebou cokoli dalšího říct
a ústy milovat hrdlo vinné láhve

zapomněla jsem se na Vršovickém náměstí
křídla z nouze přilepil na záda zbloudilý skřivan
a tramvaj zastaví tam kde chci věčně dlít

povím mu jak se zelenají
lesní barvy na bílé zdi
zeptám se Boha: Taky neseš v ústech bolavou chuť fantazie?
když vlastně milujeme
trochu se vzdáváme tebe i svých much tam pod pantoflí
a křivě žijeme když křičíme

-

stydím se
pryskyřicí vysmrkat všechno co chci napsat
a pán mi podá kapesník a řekne: modrá ještě žije?

čekám až jednou zamkneš kostel
nehtem skřípeš vrata a budeš chtít pohladit


stydím se ti sundat klobouk
a jen tak si ze slov o cit říkat
tady je klobouk a já chci z jeho vrásek vědět
jak z prachu nekýchnout - vzbouřit se
stokrát se ze dna stavět

má vřelá duše tisíc pochybností
je čas - pochopit - a právě nechat ležet

tisíckrát vzbouzená pomatená láska
je právě dnes tak jiná

a jestli teď sníš, tak o ní nechej vědět