Ten nejlepší prázdninový den

Bylo již krátce po poledni, a ona se toulala po pozemcích. Sama nevěděla, kam má namířeno, ale její kroky automaticky vedly k Modré řece. Cestou k ní nevnímala nic než přírodu okolo a naslouchala zvukům, která vydávala zvířata. Když došla k řece, posadila se na jeden z kamenů, který ležel na jejím břehu. Na hladině byly vidět kruhy, které zbyly po pohybu nějaké ryby a v rákosí kvákaly žáby. Vítr ji cuchal vlasy, ale ona se ani nesnažila zastrčit dlouhé neposedné pramínky za uši.
Byla myšlenkami natolik mimo, že nezaslechla kroky za sebou. Potichu našlapávajíc se blížila a na rtech ji hrál uličnický úsměv. Dívka měla takovou radost, že o ni její matka neví; měla co dělat, aby své nadšení udržela na uzdě. Ještě pár kroků..
„Kdo to je ?“ zeptala se zvědavě dcera, když své matce zakryla oči dlaněmi. Pettysha se pouze usmála a obě dlaně lehle pohladila.
„To vážně netuším, prozradíš mi to Ashlley ?“ řekla se smíchem. Dívka jen naštvaně podupla nohou a sedla si ženě na klín.
„To není fér, ty mě vždycky poznáš!“ pronesla trucovitě a nakrčila čelo. Její matka ji však pouze pevně objala a vtiskla polibek na čelo, dívka její odejmutí opětovala a do vlasů ji zastrčila sedmikrásku, které Pettysha tolik milovala
„Strašně jsi mi chyběla, mami!“ po tváři ji pomalu tekla slza. Žena na ni s úsměvem pohlédla a zlehka slzu bříškem prstu setřela.
„Ale ty mi přece taky. Neplakej zlatíčko, vždyť už jsem u tebe.“ konejšila ji a na klíně mírně pohoupávala. Něžně ji hladila po zádech a tu a tam vtiskla polibek do vlasů. Bolestně se usmála. Každá chvíle bez její malé dcerky pro ni byla nekonečně dlouhá. Nekonečně dlouhá doba samoty a smutku. Netrvalo dlouho a v jejich modrých očích se objevily slzy také.
Chtěla se k dceři přitisknout pevněji, ale v tom ji zarazilo přidušené zamňoukání. Pettysha se zmateně rozhlédla, avšak její dcera se naopak rozesmála a z pod hábitu vytáhla černé odrostlé kotě, které se k ní okamžitě přitulilo. Žena k ní natáhla ruku, aby ji mohlo zvíře ostražitě oňufat. Nejdříve na ni hledělo poněkud nedůvěřivě, ale když poznalo o koho se jedná, nastavilo krk a nechalo se podrbat v hustém černém kožíšku. Labužnicky se nakrucovalo, aby náhodou nepřestala, nakonec ji růžovým jazýčkem olízlo prsty, skočilo na zem a odběhlo si hrát blíže k řece.
Za chvíli už mohla dcera s matkou pozorovat malou Amálku, která si sedla těsně ke břehu a zvědavý čumák natahovala k vodě. Tlapkou zalovila ve vodě, ale jak se zdálo, nic neulovila. Najednou však zbystřila a kotě se nahnulo nad vodu, nejspíše zahlédlo rybu či nějaké jiné drobné zvíře. Ale ani tentokrát nic neulovila, ozvalo se pouze hlasité šplouchnutí, jak ztratila rovnováhu a za pár vteřin vyběhla prskající Amálka zpět na břeh, kde si otráveně lehla na kámen. Pettysha a Ashlley to komentovaly hlasitým smíchem.
„Kde je táta, mami ?“ zeptala se najednou smutně dívenka.
„To nevím, Ashlley.“ odpověděla s vážnou tváří Pettysha a znovu svou dceru objala. Ještě chvíli seděly na břehu řeky, načež se zvedly a spolu s kotětem se vydaly zpět k hradu, ruku v ruce a šťastné. Už tehdy si uvědomily, že to štěstí má jedna právě v té druhé..