45. Jeden příběh, dva úhly pohledů

Nick se vrátil po několika minutách a na stůl položil láhev a dvě skleničky. „Dáš si? Výborný domácí likér.“
„Dnes jsem se zařekla, že nebudu žádný alkohol,“ koukla jsem na něho omluvně.
Chvíli mě sledoval uhrančivým pohledem. Až jsem začínala mít vtíravý pocit, že mi snad čte myšlenky…
„Neboj, nebudu tě nutit,“ vypadlo z něho nakonec. „Ale já si dám, jestli nevadí. Potřebuju si přece jenom trochu dodat odvahu…“
„S tím nemám problém,“ odvětila jsem s neskrývanou úlevou v hlase.
Nick si dal jednoho panáka a opatrně začal: „Caroline něco málo ví, ale dodnes si nejsem jistý, jestli ji spíš nenapadlo, že beru nějaké drogy nebo to mám z nějakých léků či co. Každopádně jsem se to radši naučil dobře skrývat, abych se vyhnul jejím podezíravým otázkám.“
„Řekl jsi jí narovinu, že někoho cítíš a slyšíš myšlenky?“
„Ani náhodou! To by si myslela, že jsem se úplně zbláznil! Stačí, že jsem naznačil, že mám pocit přítomnosti nějaké bytosti… Hned ji napadlo, že máme doma ducha. Dokonce byla za nějakým vymítačem…“
V souvislosti s tím se mi vybavil ten nepříjemný zážitek, kdy mí duchovní ochránci sváděli s někým boj o mou duši… To muselo být ono!
„Po tomhle jejím zásahu jsem se přestal pokoušet jí něco vůbec naznačovat. Popravdě řečeno, začal jsem mít strach, že té bytosti může těmi svými pokusy nějak ublížit.“
„Co jsi vlastně k té ženě doopravdy cítil? A jaký jsi z ní měl pocit? Věděls o ní vůbec něco víc?“ začala jsem se nedočkavě vyptávat, až mě to samotnou zaskočilo.
Nick do sebe hodil druhou skleničku likéru a pokračoval ve své zpovědi. Záměrně zatím neodpovídal na tu mou první, nejdůležitější otázku.
„Vnímal jsem ji jako někoho nadpozemského. Můj sluneční anděl… Přesto jsem si byl jistý, že je to skutečná žena z masa a kostí.“
Při zmínce o slunečním andělovi mě zamrazilo. Další jasná shoda. Tenkrát mi to přece pořád vycházelo v kartách…
„Tak něžná, ochraňující, láskyplná… Sdílela se mnou a násobila každou mou radost. Utěšovala mě a léčila, když jsem kvůli něčemu trpěl či pochyboval… Dodávala mi sílu, víru, odvahu…“ vzpomínal naplno ponořený do všech těch dávných, ale nezapomenutelných zážitků. „Pokládala mi svou ruku na srdce a v ten okamžik jsem byl v sedmém nebi… Nic nebyl problém. Jen pocit lásky, štěstí, souznění…“
„Dokázal jsi ji třeba nějakým způsobem uvidět?“ pátrala jsem po dalších souvislostech.
„Když jsem zavřel oči, viděl jsem ji jen jako nádhernou zářící bytost s dlouhými, rozevlátými vlasy…“ vybavoval si zasněně.
Opět si nalil dávku likéru, což byla předzvěst dalšího hlubšího vyznání.
Pár vteřin hleděl trochu nepřítomně kamsi do nočního ticha. Pak jeho hlas zazněl tiše, ale překvapivě odhodlaně: „Ano, miloval jsem ji a kdybych věděl, kde ji najdu, neváhal bych ani vteřinu…“
Zalapala jsem po dechu a bylo mi až na omdlení. To zjištění… ta představa, že byl něco takového ochotný udělat a my mohli být už dávno spolu…
Ne, nemohli. Nefungovalo by to. Tenkrát jsme byli jiné bytosti než nyní. Museli jsme nejdříve projít ještě spoustou důležitých lekcí, abychom mohli být těmi, co se tu právě vzájemně svěřovali se svými zážitky, které byly ve skutečnosti z velké části jejich společné…
„A víš, co bylo totálně nepopsatelně nejúžasnější?“ dostával se k vyjádření svého nejhlubšího zážitku, který byl schopný vyslovit jen díky té určité hladině alkoholu v sobě. Fascinovaně zvedl ruku s roztaženými prsty proti záři Měsíce v úplňku. „Naše duchovní těla se dokázala prodchnout a splynout v jedno a my zažívali vesmírné milování, ohňostroje euforií, nepředstavitelnou extázi absolutní lásky…“
Skoro jsem přestávala dýchat. Ta vzpomínka byla opět naprosto živá, skutečná, dechberoucí… Vyjádřil tak přesně, úchvatně, dokonale to, co jsme v té době měli dar společně prožívat. Něco takového nešlo vymazat z duše, těla, mysli…
Následovala nekonečně dlouhá chvíle ticha. Nick si v hlavě přehrával, jak se musel rozhodnout vzít si Caroline, co prožíval po svatbě za pochybnosti až do chvíle, kdy se narodila Hope…
„Bral jsem si Caroline s tím, že je mi s ní dobře. Byla pozorná, starala se o mě i náš domov skvěle, nic z toho se jí nedalo upřít. A s mým andělem jsem být nemohl – to jsme oba pochopili a museli se s tím smířit. Nakonec mi má tajemná láska hodně pomohla, abych se vůbec k tomu velkému kroku rozhoupal. Ještě nějakou dobu po svatbě jsme na sebe byli napojení, ale bylo nám oběma jasné, že se musíme nechat jít. Žít každý zvlášť svůj život. Došla se mnou už víceméně tiše až k narození Hope. Od té doby ji necítím. Žiju hlavně svými dětmi…“
Upřímně řečeno, nečekala jsem, že pro mě bude tak těžké zpracovat to všechno, co mi svěřil. Vždyť jsem to sama zažila! Jenže ze svého vlastního úhlu pohledu. On měl jiné podmínky, svůj vlastní náhled. Ten stejný příběh jsme každý prožívali po svém. Abychom se sešli na stejném konci…
„Přemýšlels někdy o tom, co bys udělal, kdyby se to napojení obnovilo? Nebo se ti dokonce objevila v životě?“ pronesla jsem troufalou otázku.
Trochu zmateně se na mě podíval. „Ne, a vůbec netuším, jak bych se měl zachovat… Ta představa mě spíš děsí, když to takhle zmiňuješ…“
Ten pocit, že dál se dnes nedostaneme. Anebo přece ano?
„Zkus tu možnost připustit a uvidíš, na co přijdeš,“ navrhla jsem mu. „Jsem zvědavá, k čemu dojdeš. Můžeme to zase potom probrat, když budeš chtít. Teď už ale půjdu…“
„Dobře, Gabi,“ neprotestoval. „Děkuju za další víc než příjemně strávený večer a hlavně že mi děláš terapeuta!“
Té hlášce jsme se museli oba upřímně zasmát.
„Já taky děkuju, Nicku, za kouzelný večer, důvěru, za všechno…“ pronesla jsem po cestě ke dveřím. Nick je otevřel… a najednou jsem ucítila jeho ruku ovinutou kolem pasu.
Jeho obličej se ocitl tak blízko toho mého, jeho oči se zrcadlily v těch mých a on zašeptal: „Jsi první žena za celou dobu trvání mého manželství, kvůli které pochybuji o své spokojenosti ve vztahu s Caroline. Tedy pokud nepočítám onu tajemnou bytost tenkrát… Dobrou noc, Gabi, a pokud jsem byl až příliš upřímný, tak se omlouvám.“
Poté se mě pokusil políbit na rty… Instinktivně jsem pootočila hlavu a on mi vtiskl polibek na tvář.
Opatrně jsem vyklouzla z jeho náručí, poodběhla do tmy a řekla: „Dobrou noc, Nicku. A neměj vůči mně žádné výčitky svědomí, prosím!“
Po cestě jako bych mu pocítila potřebu ujasnit ještě jednu věc, ač to už nemohl a zatím nesměl slyšet: „Já jsem ta první žena, co tě donutila zapochybovat o tvém vztahu s Caroline. Už podruhé…“