44. Ta, které svěříš svůj příběh

Sotva jsem zavřela oči, zjevil se mi Nick s tím svým okouzleným a okouzlujícím pohledem…
„Hlavně se večer musím ovládat, abych neudělala nějakou spontánní pitomost,“ kladla jsem sama sobě na srdce. Ty silné emoce vůči němu se mnou začínaly nebezpečně silně cloumat. Ono jiskřivé napojení už evidentně vnímal i on. Ale dokud neměl vyřešenou Caroline, bylo mezi námi intimní fyzické sblížení zapovězené…

Před šestou večer jsem vzala aspoň směs různých oříšků a vyrazila za tou milou partou.
„Ahoj, už se tě nemůžeme dočkat! Hlavně táta! Až ochutnáš tu jeho vyhlášenou mňamku,“ přiběhla mi otevřít rozjívená Angel. Opět tak upřímná a spontánní.
Přivítala jsem se s Hope a z kuchyně nakoukl Nick: „Ahoj, Gabi, hned jsem u vás!“
Ještě od nikoho mé jméno neznělo tak božsky…
„Ahoj, můžu s něčím pomoct?“ zeptala jsem se spíš ze zdvořilosti. Bylo mi z těch tří jasné, že se o mě hodlají postarat jako o někoho výjimečného. Vážně nepopsatelně krásný pocit…
„Sedni si tady, prosím, a nech se hýčkat. Takové máme instrukce,“ mrkla na mě spiklenecky Hope.
Tak jsem tedy poslušně seděla a sledovala jejich pobíhání. Holky to očividně moc bavilo. Nachystaly talíře, příbory, skleničky, džbán s citrónovou vodou, a pak už zasedly na svá místa u stolu.
Nick hned nato přinesl mísu se svým výtvorem.
„Hmmm, to vypadá skvěle!“ usmála jsem se na něho povzbudivě. Okamžitě se viditelně celý rozzářil.
„A chutná to ještě líp!“ poznamenala hrdě Hope. „Tátovo vaření je taky jedno z jeho umění.“
Všichni jsme si nabrali na talíř a dali se do jídla.
„Je to vážně výborné!“ zhodnotila jsem to s nefalšovaným obdivem. „Tvůj tajný recept nebo jsi ochotný mi ho předat?“
„Bude mi ctí ti ho svěřit,“ pronesl s laškovným pohledem v očích.
Opět bylo v prostoru tak jasně cítit to omamné chvění mezi námi…
Oba jsme jako na povel sklonili hlavy nad své talíře a pokračovali v jídle.
Angel a Hope mlčely. Trochu mi to přišlo divné, že by si dvě tak vnímavá stvoření ničeho nevšimla. Opak byl však pravdou. Jen prostě „věděly", že je to něco vyššího mezi mnou a jejich tátou, do čeho nemají zasahovat…
„Moc děkuji za výtečnou večeři i společnost,“ vysekla jsem všem třem poklonu, když jsme dojedli.
„Jsem moc rád, že ti chutnalo,“ usmál se spokojeně Nick.
„A vůbec že jsi tu s námi!“ dodala vesele Angel a Hope jen souhlasně mrkla.
„Táto, můžeme jít do bazénu?“ přišla Angel s nadšeným nápadem.
„Až za chvilku, broučku, ať vám trochu vytráví, jo?“ krotil ji Nick.
„Zatím můžeš Gabi ukázat fotky, co jsi dneska venku nafotila,“ napadlo Hope.
Angel hned přiběhla s mobilem a dala se do předvádění svých „úlovků" i s komentářem.
„Nádhera, byl by z toho originální kalendář,“ napadlo mě.
„Jó, to se mi líbí!“ přikyvovala uchváceně.
„Ráda ti s tím pomůžu,“ nabídla se Hope. „Budeš tak mít pro někoho třeba prima dárek!“
„Díky moc,“ ocenila Angel její nabídku. „A teď už můžeme do toho bazénu, že jo, tati?“
Nick jen se smíchem kývl. Holky zmizely ve svých pokojích.
„Chceš si taky zaplavat?“ otočil se poté na mě.
„Ne, díky. Jednak tu nemám plavky a hlavně mám pocit, že máš v hlavě spoustu otázek, které mi toužíš položit. A já vlastně na tebe pár taky.“
„Fajn, tak si sedneme k bazénu, ať máme holky pod dohledem.“
Bazén byl hned u terasy za chatou. Angel a Hope už se do něj hrnuly. Posadili jsme se na terase a chvíli mlčky sledovali jejich dovádění.
„Tak kdo začne?“ prolomil konečně Nick naše mlčení.
„Jsem připravena odpovídat,“ prohlásila jsem provokativně.
„Na cokoli?“ ujelo Nickovi ve stejném duchu.
„Záleží, jaké pravdy jsi připraven přijmout,“ popichovala jsem dál.
„To víš, zřejmě, líp než já,“ nenechal se rozhodit.
„Dobře, začnu odpovídat na to, co předpokládám, že se chceš zeptat,“ hrála jsem s ním dál tu hru.
Jen vyzývavě kývl.
„Je mi čtyřicet čtyři let, mám dva syny, starší Ladislav má dvacet tři, mladší Jan dvacet. Jednou šťastně rozvedená, čerstvě nezadaná,“ vybalila jsem pro začátek.
„Jako fakt?“ vrhnul na mě pochybovačný pohled.
„Jo, jsem jen o rok a dva dny mladší než ty.“
Ani ho příliš nepřekvapilo, že vím, co mi váhá uvěřit. A znám jeho datum narození.
„Svěřím ti jedno své tajemství,“ zatvářila jsem se rádoby záhadně. „Byla jsem do tebe v pubertě platonicky zamilovaná… Teda asi jako spousta dalších holek.“
Pobaveně, ale i trochu stydlivě se pousmál. „Takové přiznání chtělo jistě hodně odvahy. Určitě teď na oplátku očekáváš, že na sebe taky něco prásknu.“
„To je jen na tobě,“ tvářila jsem se, jakože mi na tom nezáleží. „Ale uznej, že by to bylo fér.“
Znovu se upřímně zasmál tomu našemu pohrávání. Pak se naklonil trochu blíž ke mně a přiznal něco mnohem důležitějšího, než já jemu. „Když jsme sem přijeli a já vynášel věci z auta, najednou jakoby na mě někdo hlasitě zavolal: ‚Haló, tady jsem, už na tebe čekám!‘ Otočil jsem se tím směrem a zahlédl tebe, jak stojíš opřená o strom se zavřenýma očima. Bylo mi jasné, že jsi nevydala ani hlásku – to volání znělo jen v mé hlavě. Ale v ten moment jsem nějak věděl, že tě znám a… setkáme se, aniž bych se jakkoli snažil.“
Vážně jsem pokyvovala hlavou a mlčela. Nick se to tedy rozhodl říct za mě. „A dnes už vím jistě, že tys to v tu chvíli cítila stejně.“
„Dobře, připouštím, že to tak bylo…“ přiznala jsem trochu vyhýbavě. „Ale proč myslíš, že jsme se měli takhle potkat?“ Na jeho odpověď jsem byla hodně zvědavá.
Pomalu se zase celý opřel do křesla a vypadal dost zamyšleně. Po chvíli konečně odpověděl: „Za všechny ty roky jsem nepotkal nikoho, kým bych si byl jistý, že je schopen vyslechnout můj zvláštní příběh o tom, jak jsem byl telepaticky a pocitově napojený na nějakého člověka. Ty jsi první, u koho ten pocit mám.“
„Toho si moc vážím a tvou důvěru nezklamu,“ ujistila jsem ho pevným a zároveň důvěrným tónem v hlase.
„Věř mi, že kdybych jen trochu pochyboval, vůbec bych o tom nezačal,“ pousmál se se zvláštní vděčností a něhou v očích.
„Jen mi ještě vrtá hlavou…“ dodala jsem váhavě. „Caroline jsi se s tím nikdy ani trochu nesvěřil?“
Nick místo odpovědi koukl na hodinky a zavolal na holky: „Miláčci, to už by dneska stačilo!“
Hope s Angel poslušně vylezly z bazénu.
„Jdu je nahnat do postelí a pak přitvrdíme!“ zašeptal mi do ucha, až jsem se z toho celá rozechvěla. Naštěstí ‚jen' vnitřně.