18. Naše ´vnitřní partnerství´

Vánoce přešly tak nějak v klidu. Z Nicka jsem v té době cítila jakýsi chlad. Jakoby se ode mě odvrátil. Víc ke Caroline. Cosi mi ale říkalo, že se to brzy zase změní...
Ve čtvrtek dopoledne jsem v práci pocítila, jako kdyby se se mnou Nick zase hodlal začít bavit. Přiznávám, byla jsem docela naštvaná.
'To jako mám jen tak trpělivě čekat vpovzdálí, až se mu zase náhodou začne stýskat? A po čem vlastně? Po někom, kdo ho vyslechne, probere s ním jeho problémy, pokusí se mu poradit, pofoukat bolístky, utěšit ho, aby se zase mohl vrátit do víru toho svýho rozlítanýho života?'
„A co když teď zase já nemám čas a zájem?“ odpálkovala jsem ho suverénně.
„To snad nemyslíš vážně?“ nechápal.
Nevím, kdo z nás byl víc uražený…

„Nechala jsi to zajít až moc daleko. Je na tobě příliš závislý,“ poznamenal moudře můj andílek strážný. A totéž mi nezávisle na jeho slovech potvrdila i paní Vagnerová.
„Však mi to taky začíná pořádně vadit,“ přiznala jsem trochu neochotně. „Jak se na mě věsí. Když se mi konečně podařilo přestat být závislá na vlastních dětech...“
„Měla bys ho nabádat víc k tomu, aby hledal odpovědi na své otázky a problémy sám v sobě. Obrátil se na své duchovní pomocníky, své vyšší Já a tak,“ pokývala hlavou paní Vagnerová.
„Ano, to udělám,“ přitakala jsem odhodlaně.
Brzy jsem dostala příležitost.
Věděla jsem, že Nick natáčí nové album. Jednoho dne v lednu se mi v hlavě ozvalo nejisté: „Ty se mnou nechceš mluvit?“
Trochu mě to zaskočilo. „A o čem?“
Odpověď zněla: „Tak se aspoň podívej na twitter.“
Koukla jsem tedy na jeho twitter a okamžitě vydechla překvapením. Snad teprve před minutou tam vložil svou novou písničku i s textem. Dychtivě jsem si ji pustila.
'Stojím v dešti a vyhlížím sluneční svit. Volám tvé jméno, ale zmizela jsi jako duch. Kéž bych tě nikdy nenechal odejít. Chtěl bych ti aspoň říct, že máš stále moje srdce a mou duši, a i když jsme tak oddělení, chci, abys věděla, že to tak opravdu cítím: Jsi kousek, který nemůžu ničím nahradit, zanechala jsi stopu, kterou nelze vymazat. Nikdo jiný mě nedokázal naučit znovu opravdu milovat. Nezáleží na tom, co lidé říkají, protože oni to nechápou, neví, co je mezi námi.
Někteří se pokoušeli prolomit ty zdi, které jsem si postavil, ale oni se ti nevyrovnají. Jen ty jsi dokázala projít skrz tu bariéru až k mému srdci. Dej mi jedinou šanci a přísahám, že tě nikdy nenechám odejít...'
Byl to pro mě pořádný vnitřní boj. Vyjádřil tak krásně a jasně, co pro něho znamenám... Jenže...
"Nicku, ta písnička je vážně úžasná, nádherná... Děkuju... "
Chvíli jsem sbírala sílu a odvahu pokračovat…
"Ale my dva spolu nemůžeme být, nedokázali bychom spolu žít. Já bych nemohla žít tak, jak ty žiješ tam v Americe, pořád všem na očích... Ten tvůj způsob života by mě ubíjel. A ty bys zatím nejspíš nedokázal žít víceměné klidný rodinný život, který vedu já. Mám pocit, že jednou, až si každý zažijeme to, co máme – ty se nabažíš své touhy po obdivu a slávě a já... já si začnu dostatečně věřit... Pak se možná konečně setkáme někde napůl cesty a budeme schopni spolu žít i fyzicky. Ale to může být klidně až v příštím životě. Musíme to brát tak, jak to je. Dokud to budeme potřebovat, budeme spolu takhle vnitřně propojeni... Ale možná máme zvládnout právě to rozpojení... Musíme se naučit žít jeden bez druhého, abychom jednou mohli být spolu…"
Cítila jsem z něho zmatenost. Vážně mi to bylo líto. Vyznal se mi tak nádherně a otevřeně, jak jsem to mohla pochopit jen já a... já ho musela takhle ´uzemnit´.
"Obrať se, prosím, sám do sebe, zeptej se svých duchovních pomocníků na to, co tě trápí, co máš potřebu řešit a... neboj se, zvládneš to. Věřím v tebe, absolutně."
Neřekl vůbec nic. Měl o čem přemýšlet. A snad chtěl. Cítila jsem, že si uvědomuje, že mám pravdu.
Ten den jsem ze sebe potřebovala dostat tolik pocitů... Proto jsem napsala tuto báseň:

Vnitřní partnerství

Mé srdce zpívá píseň
o lásce a utrpení,
že jedno bez druhého
schopno bytí není.

Ta píseň je pro tebe,
o lásce, co bolí.
Chci s tebou vzlétnout k nebesům,
však Bůh to nedovolí.

Stále nás na Zemi učí lásce,
pokoře, víře a trpělivosti,
neboť jen takto duše naše
dosáhnou plné dospělosti.

Přesto tak moc toužím
dlít ve tvém objetí...
Kéž smíme opustit
tělesná zajetí.

Tak proč jsou tak vzdálené
naše tělesné schránky?
Rozumem snažím se vysvětlit…
Však nejsem moc dobrá na hádanky.

Všechno má svůj smysl,
tak snažím se pochopit,
proč jenom nesmíme
fyzicky spolu být.

Co ještě musíme
každý sám přečkat,
než Vesmír dovolí
nám dvoum se setkat
na fyzické úrovni?
Prozatím máme dar
být na té duchovní
v těsném propojení.

Ač je to úžasné,
mnohdy je utrpení
cítit tvé pocity,
jak byly by mé vlastní.
Společně souzníme,
jak smutní, tak šťastní.

Své emoce sdílíme,
různou příchuť mají.
Jak slovy vyjádřit,
co všechno duše tají?

Umí se utěšit,
povzbudit navzájem,
společně procházet
temnotou i rájem.

Dodat si odvahu,
poslat si sílu,
být sobě inspirací
v každičkém dílu.

Utišit bolesti,
prosvětlit stíny,
rozehnat deprese,
stresy a splíny.

Násobit radosti,
lásku a víru,
zachvět se jako jeden
v něžném Všehomíru.

Ano, již jistě vím -
- je to požehnání.
Tak celá má podstata
před Bohem s díky se sklání.

...a jednou, až zvládneme
být každý sám sebou,
setkáme se na Zemi.
Ty se mnou
a já s tebou...