5. Tak silná... empatie?

Uběhlo pár dní a my se opět vracely s paní Vagnerovou z pravidelného cvičení. Nemohla jsem se dočkat, až jí něco povím.
„Gábi, zjišťovala jsem kyvadýlkem, jak se k sobě hodíte a vyšlo mi, že k sobě patříte na devadesát procent. Ono to teda nikdy neukáže sto procent, takže tohle je fakt dost. Máte hodně podobné vibrace,“ sdělila mi jako první.
„Vau, to je teda síla! A představte si to, že teď, jak jsme cvičily, jsem Nicka naprosto jasně cítila! Pocity, ale vlastně určitým způsobem i jeho myšlenky. Rozjímal nad tím, jaké by to bylo, kdyby se zase musel s někým rozejít a začít nový vztah od začátku. Úplně si představoval, jaké to je, když se s někým rozcházíte. A vůbec z toho nebyl nadšený. Musím si o něm něco víc zjistit. Co má za sebou, co prožil během té doby, kdy jsem ho nesledovala,“ svěřila jsem se se svým čerstvým, neobvyklým zážitkem.
„To bys rozhodně měla udělat. Jelikož je to známá osobnost, bude toho o něm na internetu určitě dost,“ přitakala.

Někdy je fakt lepší nic moc nevědět. Jenže já jsem přirozeně strašně zvědavý člověk. Což se mi, mimochodem, už mockrát vymstilo. Těžko říct, jestli je lepší mít bolestnou jistotu nebo zůstat v milosrdné nejistotě. V každém případě, obojí je nepříjemné a psychicky náročné. Ale plácat se v nejistotě bez řešení v dohledu, to je, sakra, vyčerpávající. Nakonec jsem to vyhodnotila, že je pro mě lepší vědět a nějak už se s tou skutečností smířit, ať je jakákoli. Nic nebolí věčně. Teda pokud na tom vyloženě netrváme. Mnohdy jen podvědomě.
Ještě toho dne jsem Nicka ´pocítila´ znovu. Tomu ale předcházela zvláštní vize. Najednou jsem měla pocit, že se ve mně všechno zastavilo a před očima se mi snad během vteřiny přehrála krátká, ale pořádně silná scéna. Viděla jsem dívku, která kráčela po nějaké cestě. Byla jsem to já. Odcházela jsem do chrámu, abych se stala kněžkou. Dělala jsem to dobrovolně. Prostě jsem si byla jistá, že tohle je můj osud, který si moje duše vybrala. Jenomže jsem tím opouštěla chlapce, kterého jsem milovala a on zase mě. A on nepochopil, proč jsem dala přednost chrámu před jeho láskou. Necítil, neznal moji jistotu, že právě tohle je můj úděl. Zlomilo mu to srdce a dohnalo k sebevraždě. A já to v tom minulém životě nezjistila. Milovala jsem ho až do konce svých dnů, dávno po jeho smrti.
Když jsem se ´probudila´, pokračovala jsem v běžných věcech v domácnosti. Nepřemýšlela jsem o tom, co se stalo, jen jsem si znovu přehrávala ten zvláštní příběh.
Pak jsem pocítila strašně silný pocit... smutku? Nebyla jsem si jistá. Začala jsem ten pocit analyzovat. Nějak jsem nebyla schopná ho pojmenovat. Byl to smutek a nebyl to smutek... A pak mi to konečně došlo – byl to stesk! Hluboký, ubíjející stesk po někom velmi blízkém. A nebyl to můj pocit. Nickovi se stýskalo. Strašně.
Bylo to zvláštní poznání, hrozně mě to dojalo. Nedokážu popsat, jaké to je, když cítíte pocit, tak jasně, jakoby by byl váš vlastní, ale zároveň jste si jistí, že to nejste vy... Je takováhle silná empatie vůbec možná? A proč zrovna mezi dvěma tolik vzdálenými lidmi, kteří se vlastně vůbec neznají? Tedy alespoň na té fyzické úrovni. Mezi lidmi, kteří spolu nemají zdánlivě vůbec nic společného? Jaký to může mít smysl?
Netušila jsem. Zatím…