Ne - vědomí?

Kdysi jsem se v naprosté panice mimovolně, či spíš spojeným úsilím spolužaček vyhoupla na vrchol hrazdy. Ta výška naháněla hrůzu. Bez brýlí, které jinak nosím, se hloubka pod nářadím zdála bezedná. Nedohlédla jsem žíněnky, a na tom vzdáleném šedém fleku dole se posléze probrala. Netuším, jak jsem tam přistála, vážně.
Anebo tenkrát, na táboře. Při koupání ve vodní nádrži do mě někdo strčil a už jsem nedosáhla na dno, zavřené oči a rozkvetlá louka pod víčky.... Spatřila jsem své vlasy. Velmi zvolna se v celé tehdejší dívčí délce rozprostíraly kolem hlavy. Já, akvabela s alabastrovou pletí, jak jsem se pozorovala z výšky, nakonec nahmatala nohou mělčinu.
Pohled na letní oblohu možná i zabolel. Nechtělo se mi z míst, kde jsem tak velkolepě vypadala.
A tak jsem se naučila v prekérních situacích využívat ne – vědomí, kdy na zlé a nepříjemné prostě zapomenu. Duševně se vzdálím...
Nejvíc si tu schopnost užívám u zubaře. Stačí pohled z okna, zvuk vrtačky - a už letím…