Kabelka

Spěcháme. Máme za sebou dlouhou cestu v autě a na krku podvečer.

S rukama plnýma vyškubané trávy mi Petr bradou ukazuje na konev. Popadnu ji a letím za ním. Kolem kontejnerů je rušno. Správce už stojí výmluvně s klíči v ruce u brány, ale proud lidí v obou směrech slábne jen pomalu. Zešeřilo se brzy jako pokaždé v tenhle podzimní čas.

Oplachujeme si ruce pod kohoutkem a zamíříme ven, k autu. Čeká nás jen už pár kilometrů za volantem a jsme u mojí mámy. Pokaždé se tam stavujeme, když jedu z lázní.

V kuchyni radostné rodinné přivítání. Chci vyndat z kabelky dáreček, ale ouha. A pojednou ji vidím, tu svoji obnošenou, univerzálně šedou kabelku obsahující mobil, kartu a peněženku s nemalým obnosem na vánoční dárky, který jsem v lázních nakonec ani neměla zač utratit. Bohužel jen ve své živé představě. Zůstala totiž na pěšině mezi hroby.

Hřbitov je zamčený, správce bydlí neznámo kde. Za špičatými hroty plotu ozařují obrysy tůjí a pomníků tisíce světélek. Ještě pod peřinou v pokoji pro hosty cítím chlad a bezútěšnost místa, kde je pochován otec.

Neklidný spánek střídá polobdění, za každým náhrobkem vykradačův stín. Je nezřetelný stejně jako jeho nositel, mladík, který vlastně ještě nezná smysl své existence? Člověk z ulice? Nebo jen ten, kdo chytil docela obyčejně příležitost za pačesy?

Skutečnost se tříští do horečnatých snů. Co je jedna ztracená kabelka proti všemu smutku a tragédiím, nemocem a autonehodám?

Ráno. Mlha a vyhrnuté límce. Ojíněná cestička k historické bráně a zacloumání ledovou klikou.

Uf. Představa ze snu se vtírá i teď. Ustrašeně se rozhlížím, zda někde nespatřím pološíleného lupiče, jejž by dostihnul spravedlivý trest v podobě hřbitovní noční hrůzy za zamčenou branou.

Nikde nikdo. Jen vrabčáci a kosi se na uhrabaných cestičkách radují ze života.

Náhle mám lehký krok, jako už dávno ne, a pevnou víru ve svou šťastnou hvězdu. Poslední ohyb mírné zatáčky...

A svíčka na našem hrobě ještě hoří.