68. (Ne)příjemný průšvih

Dny dovolené v mém rodišti pomalu ubíhaly v převážně příjemné atmosféře. Setkali jsme se i s mým bratrem Ondrou, který se k našim potulkám po okolí častokrát přidal. Několikrát jsme si zajeli na kolech k nedalekému rybníku a sešli se tam taky s Rikou a Brianem. Jedno takové odpoledne ulpělo nejen v té mé paměti o něco více než ta ostatní.
Řádili jsme s Keithem zase zrovna v rybníku, prostě blbli jako malí a moc nás to bavilo. Stejně tak si počínali i Rika s Brianem. Mamka, Míša a Sasha se o něčem bavili na břehu na dece.
“Nech mě chvíli vydechnout, miláčku, prosím tě,” požádala jsem Keitha, který byl jak neunavitelný vodní tvor. “Skočím se napít a hned jsem zpátky.”
“Tak jo,” propustil mě milostivě a sledoval, jak vylézám z rybníka.
U břehu rybníka jsem za sebou najednou zaslechla někoho volat mé jméno. Otočila jsem se a uslyšela Briana, jak na mě volá, kam tak zbaběle utíkám. Jen jsem se zasmála a mávla na něho rukou. Neopatrně jsem přitom pokračovala v cestě, aniž bych si všimla, ke komu se nebezpečně rychle a přesně blížím.
Když jsem se konečně zase obrátila obličejem směrem vpřed, bylo už pozdě couvnout. A najednou jsem se nacházela v Sashově náručí a z pár centimetrů mu hleděla do očí.
Leknutím jsem zavrávorala. Sasha mě snad jen instinktivně chytil ještě pevněji, abych nespadla. Ten pohled z očí do očí, naše obličeje tak těsně u sebe, naše polonahá těla přitisknutá k sobě...
Rozbušilo se mi srdce a opravdu jsem v tu chvíli potřebovala pevně držet, abych neomdlela.
I v jeho očích se zračily vlny vášnivých emocí.
To všechno přitom trvalo sotva pár vteřin. Naše rozumové stránky nás pohotově vrátily zpět do reality.
“Budeme mít průšvih, co?” zněla Sashova první slova, na která se zmohl. Pustil mě a já se beze slov chystala pokračovat ve svém původním záměru. Ještě jsem však stihla zaslechnout jeho tiché, vášnivé prohlášení: “Ale stálo to zato!”
Ohlédla jsem se na něho, ale on už šel zase pevně dál, jakoby se snad vůbec nic nestalo.
Došla jsem k mamce a Míši, které nás nejspíš celou dobu zkoprněle sledovaly. Spěšně jsem se pořádně napila vody z láhve a nenápadně se snažila ten zážitek rozdýchat. Na nic se neptaly.
Najednou jsem si všimla, že s obavami hledí někam za mě.
“Doufám, že to ustojí,” pronesla s pochybami v hlase mamka.
“Tomu bych moc nevěřila, jak je znám,” v podstatě potvrdila mamčiny obavy Míša.
Vyděšeně jsem se otočila. Keith a Sasha stáli naproti sobě po kolena ve vodě a začínali zvyšovat hlasy.
Okamžitě jsem se zvedla a rázně se rozběhla k nim.
“Ať už si myslíš cokoli, nebylo v tom nic úmyslného, tak se, laskavě, uklidni,” vysvětloval Sasha Keithovi stále ještě jakš takš vyrovnaně. Zato Keith nebyl vůbec klidný.
“Viděl jsem vás! Proč jsi ji tak objímal?! TO mi vysvětli!”
“Jednoduše proto, abych nespadla! Jak jsem do něho narazila, zavrávorala jsem!” odpověděla jsem mu za Sashu, chytila ho za ruku a vedla ven z vody. “Díky, Sasho, žes mě nenechal spadnou a tobě, Keithe, díky, že neděláš zbytečné scény,” dodala jsem napůl ironicky.
Keith mi pevně stiskl ruku, až jsem bolestí povyskočila a skoro mě táhl pryč.
“To bylo zbytečný,” zašeptala jsem po pár krocích. “Kdyby se mi to stalo s Brianem nebo Colinem, taky bys tak vyváděl?”
Naštvaně se ke mně otočil. “Ale nestalo se to s Brianem, ani s Colinem! Nezajímá mě nějaké ´kdyby´! A už mi, prosím, nic nevysvětluj a hlavně ho víc neomlouvej! Nemá to cenu!” zasyčel.
To bylo poprvé, co jsem z něho měla opravdu strach...