Nedoslýchavý hlemýžď na mýtině

Říct, že pro mého mladšího bratra byla v základní škole vyjmenovaná slova, v nichž se po obojetných souhláskách píše ypsilon, tvrdým oříškem, je málo. Představovala pro něj vpravdě šutr tvrdosti nejméně korundu. V praxi to znamenalo, že bratrovy školní výsledky v českém jazyce byly tou dobou žalostné a známky z diktátů na vybraná slova ještě horší, až se na ně nemohl již dívat ani můj jinak flegmatický otec, a tak se rozhodl vzít bratrovu výuku gramatiky pevně do svých rukou.

Zhostil se toho úkolu důsledně a denně bráchovi dával diktáty přímo prošpikované vyjmenovanými slovy. Věty, jež vymýšlel, byly neuvěřitelné. Bratr to určitě cítil jinak, ale pro mě a matku znamenaly pravidelné podvečerní diktátové dýchánky zdroj zábavy, vlastně spíš pusté srandy.

Otec si bratra posadil ke stolu a diktoval mu třeba toto: »Nedoslýchavý hlemýžď na mýtině za plynárnou v Ruzyni bil motýly, což se nelíbilo lysému slepýši, který přežvykoval pýr a sypal hlemýžďovi třpytící se chmýří do příbytku. „Musíš si zvykat, ty kopyto," zavýskal slepýš na hlemýždě a smýkal se sychravým ránem k Litomyšli. Nachomýtl se u toho statný býk, který bydlel blízko Přibyslavi. „Co mi plýtváš bylinami, ty vyžle," povykoval na slepýše. Sysel a plyšová myš se tomu smáli, až se jim bystré jazyky na slunci blýskaly. Býk se dmul pýchou, ale sytý sýček myslil, že mu býk vzal sýr a dál dmýchal spor: „Budeš pykat býku za to, že vyješ kvůli pýru, zatímco u mlýna ti usychá pelyněk.“ Sýkora to viděla a vydra, která chytila syrové lýko plynoucí bystřinou, říkala, že se tam brzy, brzičko půjde pást kobyla a jiný dobytek. Hmyz zatím klidně polykal pyl, netopýr si pyskem slinil rozbité lýtko a z vysoké babyky to viděl starý výr. „To je výheň," zavzlykal hlemýžď a plížil se k Volyni. Slepýš se studem pýřil, ale býk vzal pytel pýru a klopýtal k městu, které se nazývá Bydžov, kde bydlel jeho syn. Tam smíchá pýr s jinými bylinami, umyje lyže i zbylý nábytek a může být spokojený.«

Moc vyjmenovaných slov otec neopomněl. Matka, která se tomu smála, až se, rovněž vyjmenovaným slovem, zalykala, se však náhle otázala: „Proč tomu klukovi diktuješ tyhle voloviny? Vždyť to nemá hlavu ani patu?"

„To snad nevadí. Jde přece o to, aby se naučil vyjmenovaná slova."

Měl pravdu a navíc se výsledky jeho pedagogického snažení brzy ukázaly jako ohromující. Brácha zanedlouho ovládal vybraná slova, jako když bičem mrská. Později dokonce otce, který ho káral za to, že napsal měkké „i“ po „l” ve slově ližina, načapal na švestkách. „Ližina se píše s měkkým „i“, protože je to od slova líha, která leží na zemi, a ne od ruského slova lyža," vytmavil to otci. Musím skromně dodat, že jsem mu to poradil.

Bratr ovšem začal psát zase »zhromáždění«, »novinové správy« a podobné hrubky a já jen děkuji andělu gramatiky, že se je odnaučil sám. Další otcovy diktáty bychom už asi nepřežili. A stejně mám za to, že jeho příběhy vyjmenovaných slov nebyly tak nesmyslné, jak se matka domnívala. Vešel se mu totiž do jejich omezeného rámce co do kulis, postav, způsobu jejich jednání, logiky i místopisu sice značně svérázný a fantaskní, ale přesto celý poetický svět.