64. Ta píseň známá mému srdci

Následující den už se kluci museli sejít v nahrávacím studiu. Dolaďovali své nové album.
Dorazili jsme s Keithem do studia. Někdo už tam byl. Sasha uneseně poslouchal jednu z jejich nových písniček, kterou jsem ještě neznala. Byla pomalá, něžná, zamilovaná, ale působila na mě hodně smutně.
Najednou Sasha zvedl hlavu a zadíval se na mě těma svýma temně modrýma očima. Pořádně ve mně hrklo. Ale to už se na mě pobaveně usmíval.
“Ahoj!” vítal nás a šel nám naproti. “Tak jak se ti u nás líbí?”
“Líbí se mi Irsko, líbí se mi dům, líbí se mi tady ve studiu...” podala jsem mu vyčerpávající odpověď. Tedy ne tak docela. Ráda bych řekla, že se mi líbí být pořád s Keithem, ale bylo mi jasné, že to by jeho nadšení dost zchladilo.
Keith se tvářil trochu kysele. “Ostatní tu ještě nejsou? Tak ti to tu ještě stihnu ukázat, než začneme něco dělat.”
“Super!” kývla jsem a šla se s ním porozhlédnout po studiu.
Sasha se vrátil k tomu, co dělal předtím, ale jasně jsem cítila, jak nás poočku sleduje.
Během čtvrt hodiny se přihrnul taky Brian s Rikou a Colin se Zorou. Spěšně holky provedli po studiu, a pak se začali věnovat své práci. My jsme si sedly bokem a tiše je sledovaly.
Bylo to opravdu zajímavé, takhle je smět pozorovat při práci. Tolik je to pohltilo. Nádhera vidět, jak milují to, co dělají, to, co tvoří. Jak do toho dávají svou energii, svou lásku, sami sebe.
Když jsme se dostatečně nabažily té kouzelné podívané, začaly jsme si s holkama šuškat své dojmy. Všechny jsme byly nadšené z toho, co tu zažíváme. Nejen já jsem si tuhle část světa zamilovala.
Zora a Rika byly v sedmém nebi. Rika už stejně jako já poznala rodinu, ve které bude hlídat taktéž holčičku. Jmenovala se Carla a byla jen o pár měsíců starší než Ava.
“Budeme chodit na procházky společně! Holky budou určitě tak velké kamarádky, jako jsme my dvě!” plánovala Rika nadšeně.
Po chvíli jsem přestala vnímat štěbetání holek a nechala se zcela pohltit písničkou, kterou zrovna kluci řešili.
Překvapeně jsem naslouchala.
'Mám pocit, že ji znám! Jakoby nějaká vzpomínka v mé duši...' uvědomovala jsem si.
Před očima se mi mihl obraz nějaké zahrady. Stála jsem v ní v Alexandrově objetí a on mi šeptal slova té písně! Pak vzal housle a hrál mi její melodii...
Obraz se rozplynul tak rychle, jako se mi zjevil.
“Dáme si pauzu,” uslyšela jsem jako z dálky.
“Haló, vstávej!” houkla mi do ucha Rika. “Vrať se na Zem!”
Vyprskla jsem smíchy. “Jak ty přesně víš, že jsem si zrovna plachtila někde mimo.”
“Tomu už se snad ani nemůžeš divit,” zašklebila se rošťácky.

Zašli jsme s klukama do restaurace, která byla hned za rohem. Objednali jsme si a kluci se nás nedočkavě začali vyptávat, jak se nám líbily jejich písničky.
“Paráda!" vydechly jsme jednohlasně a všechny hned náš neplánovaný soulad rozesmál.
"Akorát to zas bude šílenství, až tohle album vypustíte do světa. Fakt jen pro psychicky silný jedince,” ohodnotila jsem to poněkud zvláštně.
“Jo, to budou zase fanynky padat do mdlob...” přidala se Rika a zatvářila se děsně nadšeně.
“Ty snad hodláš žárlit!” hrál Brian vrcholné překvapení.
“Já?” ohradila se Rika naoko dotčeně. “Prosím tě, vždyť mě znáš...”
“No, jestli tě zná tak jako já...” nadhodila jsem provokativně a schválně větu nedořekla.
“Já mám náhodou v Briana plnou důvěru,” dušovala se Rika.
“No, v Briana, to ti rádi věříme. Ale těma jeho fanynkama bych si už tak jistá nebyla. Jistá si můžeš být leda tím, že po něm půjdou jako...” přidala se k mému rýpání taky Zora.
“Jděte do háje!” mávla rukou Rika se smíchem. “Si myslíte, že něco takovýho nejsem schopná ustát? A víte co? Dělejte si srandu pro změnu z někoho jinýho.”
“Já bych se taky přimlouval,” ozval se Brian smířlivým tónem. “Nebo začnu se svýma srandičkama já!”
“Proboha, nevyhrožuj! Jen na ty tvý vtípky pomyslím, cejtím, jak se mi začínají dělat žaludeční vředy!” brzdil ho Colin duchapřítomně.
“Budeme jíst bez povídání a bez vtipkování,” navrhl s nadhledem Keith.
Všichni jsme mu to s úlevou odkývali. Tedy až na Briana.

Když jsme se odpoledne vraceli domů, měla jsem cukání zeptat se Keitha, co to bylo za písničku a hlavně kdo ji složil. Ale něco mě varovalo, abych to nedělala. Raději jsem tedy svou intuici poslechla.
'Však se to stejně brzy dozvím...'