58. Vtipně trefné "amen"

Třetího ledna jsme se zatraceně těžce loučili...
“Kéž by ty následující týdny bez tebe utíkaly tak rychle, jako uběhl tenhle nádherný s tebou...” procedil nešťastně skrze zuby Keith svoje přání.
“Uteče to, ani nebudeme vědět jak,” slíbila jsem mu. “Ty se budeš věnovat naplno kapele a já učení a čas nám rychle uplyne.”
“Stejně, ať dělám, co dělám, pořád jakobys byla se mnou... Fakt zvláštní pocit. Kdyby mi někdo dřív tvrdil, že je něco takového možné, nevěřil bych.”
“Jojo, neocenitelná každá vlastní zkušenost,” přitakala jsem filozoficky.
“Ještě mi slib jednu věc,” požádal mě nejistě. “Že budeš přemýšlet o tom pobytu u nás v Irsku, třeba aspoň pár týdnů o letních prázdninách. Vím jistě, že bychom třeba vám všem čtyřem našli nějakou práci... Ale nejdřív bysme si taky užili společnou dovolenou!”
Vesele jsem se zasmála. Věděla jsem, jak ohromnou radost mu svou odpovědí udělám.
“Nemusím si nic rozmýšlet. Vím, že chci zkusit žít v Irsku, blízko tebe. Klidně mi můžeš začít shánět nějakou rodinku s roztomilými dětmi, o které se budu starat.”
Keith na mě vytřeštil oči, a pak si málem radostí povyskočil.
“Myslíš to smrtelně vážně?” bál se uvěřit.
“Přísahám na...” zrovna mě nic duchaplného nenapadlo. “No, prostě, na co chceš.”
“Jóóóó!” rozvášněně mě popadl do náručí a začal se se mnou točit.
“Hej, tohle je loučení!” upozornil ho pobaveně Sasha.
“Těch pár týdnů odloučení je směšná cena za to, co mi teď právě Nika slíbila,” otočil se k němu rozesmátě Keith.
“Snad jsi ji už nepožádal o ruku,” rýpnul si trochu rozmrzele.
“To zatím nezkouším, ale už mám přislíbeno, že se ke mně na léto přestěhuje a vezme práci jako au-pair,” vyložil mu to po svém.
“Mistryně v rychlém rozhodování! Pěkný...” ohodnotil to opět trochu ironicky Sasha. “Ale vlastně jsem taky rád, že se se svou dobrou kamarádkou budu moct vidět častěji.”
Keith to přešel s trochu kyselým obličejem. Asi byl příliš nadšený, než aby ho v tu chvíli někdo opravdu naštval.
“Tak to je super!” přidal se Brian. “Doufám, že se ostatní holky taky inspirují...”
“Tak o tom nepochybuj, miláčku!” ozvala se Rika pohotově. “Jak má na tohle odvahu naša Nikča, tak ztrácím poslední zábrany a obavy a jdu do toho!”
“No, já ještě pořeším tu školu...” ozvala se nejistě Zora.
“To určitě rychle vyřešíme,” ujišťoval ji rozhodně Colin.
“A co ty, Míšo?” obrátila jsem se na svou drahou sestřičku.
Rozpačitě pokrčila rameny. “Já se teď nerozhodnu, nenuťte mě.”
“To bychom ti neudělali, ségruško,” zakroutila jsem vzdorně hlavou. “Všechno má svůj čas.”
“Tak jest, berme to všichni v klidu. Naše heslo zní: Dopadne to dobře tak, jak má,” rozhrábl to Brian a už jsme se museli opravdu rozloučit, protože nám právě přijížděl vlak.

Po cestě domů jsme měli konečně možnost a klid podělit se o své zážitky a postřehy.
“Holky, to byl prostě božský týden! Jako ve snu...” rozplývala se Rika.
“Vy jste s Brianem tak trapně bezproblémový,” zasmála se Míša, ale nebyla v tom ani kapka závisti. Prostě jim to přála. Jako my všechny.
“Tak aspoň máme víc času řešit vás ostatní,” zachechtala se Rika provokativně.
“Mě můžete taky škrtnout ze seznamu,” chytla se toho hned Míša. “Já nic moc neřeším a hlavně nemám co řešit. Se Sashou jsme kámoši a tak to zůstane. Prostě bezproblémový přátelský vztah.”
“No, když to říkáš, tak to asi bude pravda...” zhodnotila to Zora.
“Si piš,” mrkla na ni Míša neoblomně. “Ale hádám, že tebe řešit taky nijak zvlášť netřeba.”
“Hmmm, božská to harmonie,” prohlásila Zora zasněně. “Sem tam nějaké to vzrůšo je však vítané. Nudy se s Colinem fakt nebojím.”
“Skoro bychom neměly o čem mluvit, co řešit, rozebírat, pitvat... Nebýt naší komplikované Niky a těch dvou prozatím nesmiřitelných rivalů, kteří stále bojují o její srdce,” pronesla téměř poeticky Rika.
“Já jsem pro, abychom ani tohle neřešily, páč to stejně nevyřešíme a omíláme akorát furt dokola to jedno a samé. Ať se hoši řeší každý po svým. A já se dám taky na sólové sebezpytování,” navrhla jsem s chabou nadějí, že na to holky přistoupí. Předem prohraná bitva.
“V tom tě teda jen tak samotnou prostě nemůžeme nechat!” ozvala se za všechny provokativně Míša. “A já nečekám na tvé remcání a hned začínám! Musím ti říct, o čem jsme se s Keithem bavili na Silvestra, když jsi tančila se Sashou.”
“Jak vidím, musí to z tebe ven,” přistoupila jsem na její hru poraženecky.
“Tohle bys prostě měla vědět,” ujistila mě znovu, a pak se bez dalšího vyzvání rozjela. “Pořád na tebe děsně žárlí. Hučela jsem do něho, že tím, že tě bude svazovat a žárlit na tebe, o tebe akorát přijde! Že, jak tě znám, budeš možná nějakou dobu ustupovat, ale jednou dojdeš na tu svou hranici, kdy už se nedokážeš nechat dusit a prostě mu utečeš! A nebudeš mít kvůli tomu výčitky, protože takový vztah není dobrý jak pro tebe, tak pro něho! On si musí uvědomit, že láska neznamená vlastnit toho, koho miluješ! Láska znamená důvěřovat tomu druhému a dávat mu svobodu!”
“To by mě teď teda strašně moc zajímalo, co ti na to všechno řekl,” hořela zvědavostí Rika. Já jsem měla spíš tak trochu obavy...
“No, většinu času mi přišlo, že mluvím do dubu,” zašklebila se Míša znechuceně. “Prej se pořád Sasha o něco snaží a kdesi cosi, prostě si svůj problém nehodlal přiznat. Řekla jsem mu narovinu, že když budete vy dva spolu v pohodě, nemá důvod se obávat, že by si tě Sasha nějak přetáhl na svou stranu. Musí se naučit ti věřit! Jenže to on prostě nedokáže, on totiž nevěří dost ani sám v sebe! Vlastně o sobě pochybuje, jestli je pro tebe dost dobrý, proto se až příliš snaží udělat na tebe ve všech směrech dojem. Ale ty přece víš, že každý máme nějaké chyby a jsi sakra tolerantní. On si ale ty své chyby a problémy musí v první řadě přiznat!”
“Dobře ty!” chválila její proslov Zora. “Jsi mu to řekla jasně, až polopaticky.”
“Ale o výsledku teda naprosto pochybuju. Ta jeho poslední slova ´Ono to nějak dopadne´, jsi už sama slyšela. Jasně, dopadne to tak, jak má. Jen by bylo fakt vhodný, aby se z toho zúčastnění dokázali poučit,” pochybovala Míša.
“Zvládne to,” hlesla jsem nečekaně jednoduše. “Pochopí všechno, co má. Naučíme jeden druhého to, co máme. A já si uvědomuju, že to, co se mám naučit já vedle něho, je nepřekračovat své hranice. Nenechat si líbit víc, než je vhodné jak pro mě, tak pro něho.”
“Amen,” ukončila to Rika.
Bylo to vtipné, ale zároveň úžasně trefné ukončení naší debaty.