53. Dokážu...ublížit i bezpodmínečně milovat

“Tak já s tebou zůstanu v chatě,” navrhl mi ráno Keith, když se všichni chystali na svah.
“Jen běž, já si tady něco přečtu a odpoledne můžeme vyrazit na kratší procházku. Nemůžu přece pořád jenom sedět na zadku. Je to potřeba začít rozhejbávat, rehabilitovat!” odmítla jsem jeho nabídku a přednesla mu tu svou.
“Dobře,” souhlasil, políbil mě a přidal se k ostatním.
Vrátila jsem se na pokoj a otevřela jednu učebnici astrologie, kterou jsem si obezřetně přibalila s sebou. Ale myšlenky se mi pořád rozutíkávaly. Nebyla jsem schopná soustředit se na čtení, jakkoli pro mě tak poutavé.
Asi po hodině tohoto mého boje někdo zaklepal na dveře. Trochu se mi zatajil dech. Jakobych cítila, že se bude dít něco důležitého.
“Sasho...?” uklouzlo mi překvapeně, když jsem za dveřmi uviděla stát právě jeho. “Stalo se něco?”
Trochu se ušklíbl a ironicky odpověděl: “To bys asi už věděla, ne?”
Vrhla jsem na něho naoko naštvaný pohled. “Moooc vtipný. Tak o co jde?”
“Potřeboval bych si s tebou promluvit. Asi tušíš, kvůli čemu.”
“Hm, tak si jdem sednout dolů,” kývla jsem, zamčela pokoj a vydala se po jeho boku do společenské místnosti. “A kde je vlastně Míša?” optala jsem se po cestě.
“Zůstala ještě na sjezdovce. Prý abychom si mohli v klidu promluvit.”
Sedli jsme si ke stolu a Sasha hned netrpělivě začal: “Víš, proč se to stalo? To, že jsi ty cítila, že se mi něco stalo, to bych ještě pobral, ale já tebe? Proč já? Proč tebe...?”
“Ale já to taky nevím!” skočila jsem mu do řeči. “Jediný, co mě tak napadlo, je, že třeba se prostě zrovna v nás dvou probudila tahle schopnost, a proto jsme si to měli vyzkoušet jeden na druhém navzájem.”
“Promiň, ale to mi přijde jako příliš chabé vysvětlení...” zašklebil se nesouhlasně.
“Tak nám prostě nezbývá nic jiného, než to nechat být a věřit, že smysl se časem sám ukáže. To mi mimochodem poradily také mé drahé kámošky a sestra,” hodlala jsem to už fakt hodit za hlavu.
“Já si nemůžu pomoct, ale něco se děje...” pokračoval a opatrně položil svou ruku na mou. “Můj vztah k tobě se začíná měnit...!”
Nechápavě a taky trochu vyděšeně jsem se na něho podívala. “Jak to myslíš?”
“Pracuju na sobě...” začal opatrně. “Chci se přestat bát... být s tebou. Myslím jako... bavit se s tebou upřímně, otevřeně, nemít už jakýsi pocit viny vůči tobě a strachu, že ti nějak ublížím... a tak podobně...”
“Tak... to je vážně super,” odpověděla jsem s rozporuplnými pocity. “A... po mně chceš...?”
Sasha se zasmál. “No, když už se tak ptáš... Co když jednou dospěju k pocitu, že už jsem schopný... mít s tebou blízký... partnerský vztah?”
Tak to mi fakt vyrazilo dech. Instinktivně jsem od něho stáhla ruce a sepnula je pod bradou.
Nejspíš mu došlo, že to s tou upřímností krapet přehnal.
“Promiň, to je hloupá otázka... Nemůžu na ni chtít od tebe nějakou odpověď... Vím, co by to znamenalo. Zase bys musela volit mezi mnou a Keithem.”
“Ale já mezi vámi ještě nemusela volit. Vlastně jste to udělali za mě...” řekla jsem nahlas tu zvláštní pravdu, kterou jsem si doteď pořádně ani neuvědomila. “V tomhle případě bych ovšem musela jednomu z vás ublížit a říct ne. “
“Myslíš, že bys dokázala Keithovi ublížit a rozejít se s ním?” pokračoval v těch svých´bláznivých´ otázkách.
Zase jsem měla ten zvláštní pocit, že to mluví nějaká moje moudřejší část, mé vyšší Já: “Pokud bych to tak opravdu cítila, tak ano. Protože si uvědomuju, že někdy ublížit znamená pomoci tomu druhému něco se naučit, uvědomit si... o sobě samotném. Bohužel, na tohle ten zraněný většinou přijde až později. Nejdříve toho, kdo mu ublížil, nenávidí, obviňuje, vyčítá mu...”
Chvíli jsme seděli mlčky. Potom pro změnu řekl něco hodně zajímavého Sasha: “A pokud by ses rozhodla zůstat s Keithem, já bych to mohl vzít tak, že se můžu taky něco naučit... Bezpodmínečné lásce. Protože když někoho milujeme, přejeme mu jen to nejlepší... I když to není zrovna po našem boku. Taky velká zkušenost, životní lekce.”
“Hm, vždycky si můžeme vybrat – odsoudit toho, kdo nám ublížil, odmítl nás, nebo to vzít jako šanci k rozvoji vlastní duše...” souzněla jsem s jeho filozofií.
“Takže... jdeme dál a uvidíme, co si ty naše duše pro nás v tomhle životě připravily. Popravdě řečeno – někdy si říkám, že jsme všichni v podstatě děsní masochisti,” pojal to naše téma pro změnu odlehčeně.
“To teda jo!” souhlasila jsem okamžitě a rozesmála se.
V tomhle rozpoložení nás zastihla Míša.
“Teda, děcka, nechci vám kazit zábavu, ale každou chvíli sem nejspíš vtrhne Keith,” upozornila nás trochu s obavami v hlase.
“Furt lepší, než kdybychom se tady objímali a brečeli si na rameni,” zavtipkoval Sasha.
Míša na něho vrhla trochu otrávený pohled.
“No tak, Míšo, neděláme nic špatnýho a Keith prostě dřív nebo později zákonitě musí s tou svou žárlivostí... narazit,” pronesla jsem chlácholivě směrem ke své sestře. “Já ho miluju, ale v určitých věcech mu uhýbat nehodlám. Nebylo by to v zájmu ani jednoho z nás. Buď mi věří nebo...” Větu jsem nedokončila a jen si smutně povzdechla.
Keith se objevil ve dveřích.
'No, s tímhle strašným kukučem by mohl zfleku hrát masovýho vraha,' pomyslela jsem si v ten moment a neubránila se husí kůži.
Došel až ke stolu. Skoro jsem slyšela, jak to v něm vře.
“Skočím se převlíct a přijdu za váma,” pronesl s přemáháním.
Když nám zmizel z dohledu, zaraženě jsme se na sebe všichni tři podívali.
“Nejspíš si mě představoval mrtvýho na tisíc způsobů,” řekl na půl úst Sasha, ale do smíchu mu vůbec nebylo. Teda, aspoň na to nevypadal.
“Jó, lidi, tohle vám fakt nezávidím,” pronesla tiše Míša a šla se taky převléci.
“Promluvím si s ním. Nechci, aby mezi vámi byla zbytečně nějaká zlá krev,” prohlásila jsem.
“Kvůli mně nemusíš. Nenechám se od něho zastrašit nebo nějak zmanipulovat,” upozornil mě odměřeně. “Umím se o sebe postarat a vyřešit si své věci.”
“Neboj se, udělám to hlavně kvůli sobě, jasný? To víš, svědomí je potvora!” zasmála jsem se trochu suše.
Hluboce si povzdychl. “Dělej, co musíš. Já hodlám dělat v podstatě to samý.”
“Chovej se právě tak, abys nemusel vzít nikdy zpět, žádné své rozhodnutí, žádnou svou odpověď, jedinou z již vyřčených vět...” zabásnila jsem si v češtině.
“Cos říkala?” optal se Sasha.
“Ále nic,” mávla jsem rukou. “Jen taková veršovaná vsuvka. Už mi vážně trochu hrabe.”
“Takových se tady nejspíš najde víc,” uchechtl se. “Tak já už vyklidím pole. Drž se.”
“Dík, ty taky,” kývla jsem a sledovala ho, jak odchází. U schodů se míjel s Keithem. Ten po něm jenom šlehl pohledem.
“Tak se naobědváme nebo počkáme na ostatní?” tvářil se Keith, jakože je v pohodě.
Místo odpovědi jsem ho vzala za ruce a zadívala se mu hluboko do očí. Po chvíli jsem cítila, že je už mnohem klidnější.
“Pořád mi nevěříš...” konstatovala jsem tiše.
Sklopil oči a pokýval smutně hlavou. “Když se tě zeptám, jak je to mezi tebou a Sashou, dokážeš mi odpovědět upřímně?”
“Ano,” odvětila jsem rozhodně. “Máme k sobě se Sashou blízko, ale jsem s tebou, ne s ním a to přece mluví za všechno.”
“A kdyby se něco změnilo...?” podíval se na mě podezíravě. “Dokážeš mi to přiznat?”
“Ano,” odpověděla jsem přesvědčeně.
Naklonil se ke mně a políbil na rty. “Chci ti věřit! Opravdu se snažím...” zašeptal.
“Já vím...”