52. Další "proč"

Byla jsem v pořádku. Navštívila jsem rentgen a ultrazvuk nejbližší nemocnice, odpověděla na pár otázek doktorovi, odmítla zůstat přes noc na pozorování a vracela se s Míšou a Keithem zpátky do auta.
“Tak jsem ráda, že nebudete mít alespoň kvůli mně dnes v noci neklidné spaní,” poznamenala jsem se smíchem.
“Ty musíš furt popichovat,” kroutila hlavou Míša, ale taky se zasmála.
Zato Keith vypadal pořád jaksi nakvašeně. “Jenže na lyže se už tady stejně nepostavíš, bohužel. Tu nohu teď musíš šetřit. V tom snad hodláš toho doktora poslechnout.”
“Jo-o,” hlesla jsem a snažila se, aby to neznělo náhodou nějak nadšeně.
“Hádám, že se teď do zimních sportů nějakou dobu zrovna nepohrneš,” podotkla Míša.
“Jak do kterého. Teda pokud se bobování a podobné klouzání považuje za sport, chichi,” neztrácela jsem dobrou náladu.
Míša se rozesmála, Keith jen kroutil hlavou. Lehkému úsměvu se ale nakonec přece jenom neubránil.
I tak jsem měla jisté výčitky. Vůči Sashovi. Keith na něho začínal být čím dál víc vysazený a mohla jsem za to zase jenom já. Kdybych jen věděla, co dělat... Keith žárlil. Čím dál víc. Ať si říkal cokoli, bylo to prostě evidentní. Tohle opravdu neměl vyřešené. A všechny tyhle zkušenosti mu to citelně připomínaly. A já věděla, že budou tak dlouho, dokud si to všechno nepřizná a nezačne to vědomě řešit.

Dorazili jsme zpátky do chaty. Všichni si oddechli, když jsme jim oznámili, že podle doktora jsem v pořádku. Až na tu pohmožděnou nohu.
“Takže už si nezalyžuješ?” zašklebil se smutně Brian.
“Ne, ale neberu to zas až tak tragicky. I tak si to tady můžu užít, hm?” ujistila jsem ho, že to beru statečně.
“A cos tam vlastně blbla, čéče? Prý sis hrála na akrobata! No, né že by mě to u tebe zas až tak překvapovalo...” položila mi otázku Rika a rovnou si na ni skoro taky odpověděla.
“Máš mě přečtenou, prostě mě to klasický sjezdování už začínalo nudit,” přiznala jsem se. “No, nějak jsem to dostatečně nevychytala. Ale hodlám se poučit, na mou duši!”
A zase jsme strávili fajn večer příjemným hovorem o všem možném. Z Keitha konečně ta jeho nevrlost spadla, jen Sasha zůstával jaksi pořád zamyšlený, zaražený. Za celý večer skoro nepromluvil.
Jakoby mu něco pořád vrtalo hlavou...
Celou věc mi osvětlila až Míša, když jsme osaměly.
“Nikouši, tak už ti to konečně můžu vysvětlit,” překvapila mě těmito slovy, hned jak jsme přišly na pokoj. Tázavě jsem se na ni podívala. “Nejdřív si sedni,” vyzvala mě. “A vy dvě taky,” obrátila se na Riku se Zorou.
Když jsme tak bez řečí učinily, začala vysvětlovat: “Nebyla to náhoda, že jsme se u tebe se Sashou objevili na tom svahu tak rychle. On věděl, že se ti něco stalo.”
Koukala jsem na ni jako na zjevení. “Můžeš to upřesnit?”
“Tak pěkně popořádku,” pokývala hlavou a začala vyprávět ten podivný příběh. “Jeli jsme spolu se Sashou lanovkou nahoru a chvíli předtím, než jsme vystoupili, se Sasha strašně lekl. Úplně sebou cukl a vytřeštil oči. Pak se ke mě vyděšeně otočil a prohlásil, že se ti něco muselo stát. Že to prostě ví. Vyrazil po svahu a já za ním. No, a pak jsme tě tam opravdu našli rozpláclou. Zbytek znáš.”
Zíraly jsme na ni všechny naprosto nevěřícně.
“Tohle už není normální,” podotkla Rika a ohrnula přitom nos. “Tohle přece musí něco znamenat!”
“Ale co?” ozvala se Zora.
“Copak nic neříkáš?” žďuchla do mě Míša.
Pokrčila jsem pomalu rameny. “Já nevím, co si mám o tom myslet. Nic mě nenapadá. Je to fakt síla, ale... nechápu smysl.”
“Zatím, zapomnělas dodat,” poznamenala Rika. “Ono to docvakne, možná právě když to nebudeš vůbec čekat.”
“A nebudeš to řešit hlavou,” podotkla moudře Zora.
“Hm, tak to necháme, ať se to samo ukáže, až bude čas,” zakroutila jsem poraženecky hlavou. “Bych se z toho už musela vopravdu zvencnout, kdybych o všem musela hluboce dumat.”
“Tak pojďte spinkat, nechat odpočnout mozkové závity a dát prostor jemnějším vrstvám našich bytostí. To je v tuhle chvíli určitě to nejlepší, co můžeme udělat,” navrhla Míša unaveně a my ji věrně následovaly do postelí.