54. Budu stále po tvém boku...

Odpoledne jsme s Keithem vyrazili ven kousek se projít. Prostě být jen tak spolu... a přitom si taky promluvit.
Po pár metrech jsme zastavili a Keith se mě starostlivě zeptal, jestli mě ta noha moc nebolí. Zavrtěla jsem hlavou, usmála se a pevně ho objala.
“Je mi s tebou tak dobře... Kéž bychom nemuseli nic řešit, jen tak prostě být...” zašeptala jsem se zavřenýma očima.
Pohladil mě po vlasech a políbil na tvář. “Zvládneme to, všechno. Jen si občas musíme pořádně vydechnout.”
Na pár minut jsme si vychutnávali to ´vydechnutí´. Společně nabírali sílu jít dál...
“Můžu se tě na něco zeptat?” ozval se po té příjemně dlouhé chvíli.
“Jistě,” špitla jsem stále příjemně ukolébaná v jeho náručí.
“Pořád mi vrtá hlavou... co vlastně všechno víš o nás dvou tenkrát?”
'Tohle muselo přijít,' pomyslela jsem si.
“Myslíš v tom předchozím životě? Já ale nevím, kdo jsi byl...” začala jsem trochu neochotně.
“Tak mi, prosím, prostě řekni, jací byli oba dva... Tvůj manžel a tvůj milenec,” žadonil mi do ucha.
“Možná bude nejlepší, když se u toho budeme procházet... Třeba to tak líp rozchodíš,” zažertovala jsem. I když něco na tom, bohužel, bylo.
“Zamilovala jsem se do Alexandra, ale musela jsem si vzít jeho staršího bratra Kiliana...” začala jsem pomalu. “Byl příliš mocný, krutý, snad až bezcitný a... hlavně vždycky dostal to, co chtěl. Co na tom, že jsem milovala jeho bratra a on mě. Když jsme před ním chtěli jednoho dne utéct... vystřelil po Alexandrovi a... ten zůstal od té doby na invalidním vozíku. Od pasu dolů ochrnul.”
Keith pozorně naslouchal, ani jednou mě nepřerušil. Pokračovala jsem.
“Od té doby mi bylo jasné, že je Kilian schopný čehokoli, jen aby dosáhl svého. Raději jsem ustoupila, vzala si ho a žila s ním v jeho domě... stejně jako Alexandr. Vzdali jsme to. Ale dalo se tak žít - vždyť jsme se viděli každý den a to, co jsme k sobě cítili, nedokázal zničit žádný živý tvor...”
Znovu jsme zastavili. Keith pořád mlčel, a tak jsem pokračovala: “Brzy jsem zjistila, že jsem těhotná... Ale ne se svým manželem. Byla jsem šťastná, my oba... Jenže Kilianovi to časem došlo. Holky se narodily - krásné, zdravé děti dvou oddaně se milujících bytostí. Můj manžel pochopil, co se nám podařilo. A jednou, když už nabyl naprosté jistoty, naplnil své srdce takovou nenávistí, že to dokázal – zabít nevinné dítě. Alexandr se ještě pokusil malou zachránit – nebo spíš nechtěl, aby odcházela sama. Neměli šanci – zemřeli spolu. Zlomilo mě to natolik, že jsem už nechtěla žít dál. Zaslepená bolestí rozhodla jsem se skončit svůj život, aniž bych si uvědomila, že je tu ještě někdo, pro koho má cenu žít. Druhé holčičky se ujal váš prostřední bratr – dnes jsou to Colin a Zora...”
“Jaký může být důvod, že se musíš znovu setkat s tím mužem, který byl tenkrát tvůj manžel? Proč bys s ním teď měla chtít mít vůbec něco společného?” byla Keithova první otázka.
“Víš... cítila jsem, s jakou nenávistí Nicoletta opouštěla tenhle svět...” odpovídala jsem vlastně i sama sobě. “Tolik mi... tolik mě i mým milovaným ublížil... A právě to je to nevyřešené, co nás opět svedlo dohromady. Nemilosrdná spravedlnost... Hluboká láska nebo strašlivá nenávist – oba pocity prožíváme s ohromnou hloubkou, intenzitou. A každý takový opravdový, silný pocit se otiskne do našich duší, zůstane viset nevyřešený v éteru a čeká na své dořešení...”
“To je prostě... síla,” hlesl jen otřesený Keith. Po chvíli dodal: “Jen vůbec nechápu, proč máš k nám oboum teď tak... pozitivní vztah? Umírala jsi přece s nenávistí k jednomu z nás!”
Vzala jsem ho kolem pasu a pokračovali jsme v chůzi. “Nejsem si jistá... Ale dávalo by smysl, kdyby si moje duše uvědomila, že... své vztahy vyléčí jediným způsobem – a to láskou. Pouze ta jí pomůže odpustit a jít dál.”
“Hm, to je pravda...” připustil. “Takovým laskavým... láskyplným přístupem měníš i toho druhého. Ale i tak, nesedí mi taková krutá povaha ani na jednoho z nás...”
“To bude tím, že se Kilian nejspíš ještě před svou smrtí v tom minulém životě změnil k lepšímu. Hádám, že takové tragédie s ním musely přece jenom pohnout. Zvlášť pokud přišel o ženu, kterou svým, i když z našeho pohledu zvráceným, způsobem miloval. Třeba mu konečně došlo, že čím víc si chceš někoho k sobě připoutat, přivlastnit si ho, tím víc ho vlastně vnitřně ztrácíš... Můžeš spoutat tělo, ale duši nikoliv...”
Keith jen tiše pokyvoval hlavou.
Po chvíli mě obejmul a z legrace se mě zeptal: “A co se vlastně stane, až se to mezi námi třemi všechno vyřeší? Budeme spolu žít šťastně až do smrti?”
Upřímně jsem se zasmála. “Pokud to neznamená nudně až do smrti, tak bych tuhle variantu brala.”
“Svádí mě to slíbit ti, že se postarám o to, aby ses se mnou nikdy nenudila... ale mám takový pocit, že je to zbytečné. S tvou povahou, osobností nebudeš mít nikdy o dobrodružství nouzi,” poznamenal vtipně.
“To už mě tak dobře znáš? No nazdar!” zděsila jsem se naoko.
“Určitě mě máš ještě čím překvapit a občas budu docela rád, když se chvíli nebude dít vůbec nic,” zaprorokoval si.
Zamilovaně jsem se k němu přitiskla a poprosila: “Tak mě, prosím tě, prostě sem tam stopni. Abych ti neulítla moc daleko, vždycky našla cestu zpět k tobě...”
Znovu mě políbil, pohladil po tváři a zašeptal svůj slib: “Přísahám, že... budu stále po tvém boku, tvůj anděl strážný na každém kroku... Dokud o to budeš stát, budu tu pro tebe a vždycky strašně rád...”