32. Prosím, tady máte tu napjatě očekávanou šanci

„Takže prostě ještě ňákej ten čásek nebudeme moci zjistit, kdo je kdo, co se týče těch chlapů, ani kdybychom se na hlavu stavěly,“ shrnula tento nový poznatek naprosto polopaticky Míša a zklamaně se přitom zašklebila.
„Ale to neznamená, že se s Destiny Boys brzo nesetkáme!“ ozvala se náhle Zora, už nějakou tu chvíli rozjímajíc nad svými ´čertovskými obrázky´.
„Tak povídej! Rychle! Kdy a kde?!“ vykřikla bleskově chápající Rika.
„Tomu pořád nerozumím... Prostě jako kdyby tady už byla nějaká šance... přímo teď!“ kroutila nad kartami dál hlavou Zora.
„To sou řeči, že by z toho člověka švihlo!“ zabrblala Míša. „Takový informace jsou nám prd platný, akorát ještě víc nas... naštvou!“
„Niko, copak že ty nic neříkáš? To je celkem podezřelý...“ rýpla si do mě Rika.
„Fakt, jakoby tu už něco bylo. Jen my si toho ještě nevšimly či co,“ zakoukala jsem se taky do vyložených karet. A pak jakoby mi někdo do hlavy šoupnul povel! V mžiku jsem stála u televize a pustila můj oblíbený hudební kanál. Holky se jako uragán přihrnuly za mnou. Ani se nestihly zeptat, co mi haraší. Odpověď jim daly novinky, které právě na onom programu vysílali.
Na obrazovce se objevily nám velmi blízké a známé tváře čtyř rozesmátých kluků z Destiny Boys a moderátorka nadšeně oznamovala, že právě tento band vyráží na turné. A, světe, div se, hoši neopomněli uspořádat jeden svůj koncert i v naší drahé zemičce, konkrétně v Praze!
„No tě péro! Už v říjnu je tu budeme mít nasáčkovaný!“ vylítlo ze mě zděšeně.
„No jo, co ste chtěly, to máte,“ dala se do popichování Míša, která všechny takovéhle ´šoky´ ustávala z nás všech nejlíp.
„Karty jedny protivný, takhle to teda je! Šance už je vážně ´ready´!“ přisadila si vysmátě Zora.
„Jo, šance je možná připravená, ale nejsem si jistá, jestli se to samý dá říct třeba zrovna o mně, abych byla upřímná,“ vypadlo ze mě zaraženě.
„Klid, Niky, ještě máš čas se s touto skutečností vypořádat. Hlavně musíme naplánovat, jak se na ten jejich koncert nasomrovat. Nebude to zcela jistě vůbec levná záležitost,“ začala Rika duchaplně plánovat náš další postup.
„Už je to tady zase!“ zavrávorala jsem zmateně a šla si radši rychle sednout. „Copak jsem nějakej kompjůtr, aby do mě někdo strkal informace jako na cédéčku? Se mi teda fakt moc nelíbí!“
„Co to blekotáš?“ skoro mě sprdla vykulená Rika.
„Nechceš nám něco náhodou vysvětlit? Jako třeba těch pár hodně zvláštních poznámek o kompjůtru!“ vyzvala mě Míša s úšklebkem.
„Díky za vaši starostlivost, jsem víceméně v pořádku,“ začala jsem ironicky. „Abych to vzala od začátku – to, že mám pustit tévé, mi někdo normálně šoupl do hlavy jako hotovou informaci. Nic příjemnýho. A před chvílí se mi tam našoupl další pokyn – máme koupit nějakej časopis, kde budou psát o jejich koncertě. Prej nějaká soutěž či co...“
„Promiň, ale musím to říct – tohle už je hodně uhozený! Kdo by ti jako tohle všechno ´říkal´?“ nechápala, nebo spíš nechtěla chápat, Míša.
„A záleží na tom?“ vložila se do toho Zora. „Prostě to máme vědět, jak to tak vypadá.“
„Brian,“ hlesla Rika a my tři ostatní jsme ji okamžitě začaly provrtávat tázavými pohledy. To ji ovšem vůbec nerozhodilo. Pokrčila rameny a s bohorovným klidem nám podala vysvětlení své domněnky: „Holt, to napojení bývalých dvojčat stále ještě přetrvává. Nevím, čemu se chcete divit – něco podobného se vlastně stalo, když měla Nika sen o tom jejich problému s letadlem, ne?“
„Na tom něco bude...“ pokývala hlavou Míša a pohotově Zoře vylíčila, co se tenkrát stalo.
„Hm, tak já to teda beru. Ale mám pocit, že v tom má prsty ještě moje Vyšší Já neboli intuice, protože jinak bych nevěděla, že mám tu televizní bedýnku pustit zrovna teď.“
„No, to je pravda. Holka jedna, ty se nám tu před očima měníš v cosi úžasnýho. Ale co si budem namlouvat - je to taky pěkně děsivý,“ přednesla svůj názor Míša. Na ostatní to zřejmě působilo stejně. Mě nevyjímaje.