31. Až jednou prázdné tváře nabudou světla pravdy

„Tak tohle asi jen tak nerozchodíš,“ promluvila do nekonečného ticha Rika směrem k Míši, která odměřovala dlouhými kroky sem a tam obývák.
„Tak nějak, Riky,“ hlesla jsem krátce, protože jsem na tom byla v podstatě stejně.
„Myslím, že je to tady teď jeden velkej šok,“ ozvala se konečně Zora. „Ale možná byste měly znát úplně celou pravdu. Když už jste v tom rozcházení a rozdejchávání...“
„Cože?“ vyletěla Míša instinktivně. Ano, týkalo se to hlavně její osoby.
„Určitě vám všem leží na mysli ještě jedna důležitá otázka: Jak do toho zapadá Míša?“ promluvila slavnostně Zora k nám všem.
„To je fakt! To je snad jediná trhlina v našem velkolepém kvartetu,“ pomáhala jsem jí dopracovat se k poslednímu velkému odhalení toho dne. „Když to shrnu, tak my s Rikou jsme byly spojeny díky mému bratrovi-dvojčeti Ryanovi, což je v tomto životě, jak je nám už známo, Brian. Já jsem si musela vzít jakéhosi Kiliana, zatímco jsem nekonečně milovala Alexandra. Jejich totožnost v tomto životě nám zatím není známa. Z nějakého důvodu to nemáme vědět. Tedy zatím. Ze vztahu s Alexandrem vzešla dvojčata – Sára a Sandra, tedy Zora a...“
Zora se významně obrátila k Míši. Ta k ní v posvátném tichu pozvedla oči plné otazníků. Zora se šťastným úsměvem pokývala hlavou a zašeptala: „Ano, to ty jsi byla moje nešťastné dvojče!“
„Já jsem v pohodě! Já jsem pohodě! Já jsem v PO-HO-DĚ!“ prozpěvovala si Míša s vizáží blázna na procházce.
„No tak, Míšo, uklidni se! Myslíš, že pro mě je snadné zjistit, že moje sestra a nová kamarádka byly kdysi moje vlastní děti? Děsná představa, ale přežiju to. Lepší, než kdybychom zjistily, že třeba některá jednu z nás zabila,“ utěšovala jsem ji.
Míša se zastavila uprostřed své procházky po pokoji a zadívala se na mě. „Ty a moje matka? Zora jako moje dvojče? Vždyť je to jako pohádka!“
„Každej život je jako ňákej film. Občas má prvky pohádky, jindy je spíš jako horor nebo sci-fi,“ vložila se do toho Zora.
„Holky, berme to optimisticky,“ zamyslela se nahlas Rika s pohledem upřeným kamsi do neznáma, snad do budoucnosti. „S tím, co se stalo v tamtom životě, s tím už nic nenaděláme. Ale tenhle život stále ještě můžeme ovlivnit k tomu lepšímu. Snad proto nám bylo dovoleno odhalit minulost – abychom měly víc síly zvládnout naši budoucnost.“
A tak jsme to tedy tak braly. Vlastně to nebylo zas až tak těžké, když jsme si každá uvědomila, že nejsme samy – máme jedna druhou a tam někde v budoucím čase snad i někoho dalšího...

'Kdo to jen může být? Je to Keith? Nebo Sasha? Nebo snad Craig? A možná někdo úplně jiný...? Třeba taky něco tuší a zoufale se snaží vydedukovat či snad i ve snu nebo koutkem oka v budoucnosti zahlédnout mou tvář...'
Tak takhle jsem si ještě ten večer v duchu zoufala a modlila se co nejupřímněji, aby mi bylo dovoleno zahlédnout toho, co mi minulost vyrvala z milující náruče.
Vždyť Rika se tak rychle a lehce dověděla, který je ten pravý! Věděla to hned ve svém srdci a já jí to jen potvrdila. Tak proč já nevím, stále tápu, váhám...?
Sen oné noci mi ukázal ten drsný příběh...
Byla jsem s ním, s mým manželem Kilianem. Procházela jsem se chladnou podzimní zahradou po jeho boku, cítila jeho stále suverénní a výhružné vyzařování, naplněná smutkem a strachem... Ale byl tam i on, můj upřímně milovaný a milující Alexander... A taky ony – má milovaná dvojčátka Sára a Sandra. Nebylo možné přehlédnout ty přešťastné a láskyplné pohledy, které těm dvěma neustále věnoval můj milovaný. Jen naše láska a přítomnost těch dvou malých zázraků dokázala zahnat naše nejčernější chmury. Byli jsme od sebe krutě odtrženi, toho dne, kdy jsme se pokusili vzít život naprosto do svých rukou a opustit společně to kruté prostředí onoho domu, kde vládl Kilian. Nebyla žádná další příležitost utéci, tím spíš, že Alexander už od oné strašné chvíle nikdy nevstal. Ano, byl z něho mrzák, zbytek života odkázaný jen na vozík. Tak dobře se Kilian pojistil... A mě tím přesvědčil o své krutosti a schopnosti udělat cokoliv, jen abych zůstala s ním. A přece už v té chvíli jsme měli já a má láska vyhráno – klíčily ve mně dva životy stvořeny jen tím nejčistším citem. A můj manžel na to právě přišel... Žádné váhání, ani zlomek pochybností, žádná jiná možnost... A proto se rozhodl. Jedné noci jsem se probudila z děsivého snu, který pokračoval jako strašná denní můra. Ano, mučila ho ta představa, ta skutečnost, že ty dvě maličké, roztomilé bytůstky nevzešly z jeho kruté lásky ke mně. Že to, co mělo být jeho, patří jeho největšímu nepříteli, jeho vlastnímu bratrovi... A ten, ač sproštěn téměř veškerých radostí a krás života, má stále to nejcennější, co chtěl a měl mít on – můj manžel!
A tak to udělal. Vzbudil ve svém srdci všechnu tu nenávist a krutost, co kdy pocítil a uskutečnil to, čeho si myslel, že by nikdy nebyl schopný. Malá Sandra zmizela pod hladinou hlubokého jezírka. Poprvé v životě zabil opravdovou nevinnost...
„Nelži, vím to! To tys je zabil! Zabil jsi je oba! Vím to a do konce světa ti to neodpustím!“ křičela jsem hystericky, rvala si vlasy z hlavy, přála si zemřít, zabít, cokoliv, jen aby ta nekonečná bolest bez jakýchkoli hranic ustala. Avšak nic nevyvrhlo zpět mé dítě a mou lásku z hlubin jezera zpět ke mně.
Ne, naše dceruška neodešla sama. Alexander se za ní vrhl s vědomím předem prohrané bitvy o její i svůj vlastní život. Nenechal ji jít samotnou. Odkráčeli spolu ruku v ruce tam, kde se všichni jednou spravedlivě sejdeme.
Pod rouškou noci jsem se odešla rozloučit s fyzičnem těch, teď už šťastných a vysvobozených, milovaných duší. Leželi tam bok po boku, ten krátký, smutný život, i ten delší, ještě nešťastnější – oba v jedné, stejné smrti.
Odhrnula jsem plátno nad tou malou a naposledy ji políbila na tvářičky. Srdce, v té době již tak plné jizev, se v tu chvíli rozpadlo na malé kousíčky. Toužila jsem, aby tam leželo místo ní mé tělo... A když jsem odkryla jeho tvář, věděla jsem, že to nedokážu – nedokážu žít déle v tomhle světě...
Náhle se v místnosti rozlilo světlo a já hleděla do tváře bez očí, tváří, úst, čela... Tvář mého milovaného byl jen tmavý, neforemný stín.
„A teď budeme už jen ty a já,“ řekl kdosi za mnou a já pohlédla do další tváře bez výrazu, do dalšího stínu bez tvaru a rysů.
„Tohle ti Bůh nikdy neodpustí!“ zašeptala další bytost bez tváře za jeho zády.
Pak se se mnou začalo všechno točit a j á náhle stála na okraji útesu. Svět se točil, nebe se točilo, zem pod mýma nohama se točila... A já letěla a letěla a letěla... za nimi. A bylo již pozdě vzpomenout si, že ještě žije jedno stvoření, pro které má cenu žít dál...
Ano, skutečnost byla daleko složitější, než aby se všechno v jediné vteřině vyjasnilo. Nebyla to jen má záležitost. Byla to síť upletená kolem několika dalších bytostí, jež čekali na ono rozuzlení, a jejichž totožnost jsem prostě zatím nesměla znát. Všechno mělo svůj smysl a mělo být jednou odhaleno. Ale chtělo to čas. Ještě hodně, hodně času, zkoušek a zkušeností...