28. Nevstoupíš podruhé do stejné řeky

Naše posvátné ticho protrhlo nehorázné řinčení domovního zvonku.
„Áááááá, už je tady!“ zaječela vyjukaně Rika a začala běhat po pokoji, přičemž bláznivě třepala zápěstími, jako by právě zvedla dlaně z rozpálené plotny.
Chvilku jsme ji s Míšou mlčky pozorovaly. Pak jsem se rychle zvedla a běžela dolů se slovy: „Jdu otevřít.“
Úplně mě zamrazilo, když jsem ho tam tak spatřila stát za těmi prosklenými dveřmi.
Fakt by stál za hřích...
„Čau, ráda tě vidím,“ přivítala jsem ho s úsměvem.
„Nazdár, jak se žije?“ odpověděl mi nadšeně otázkou.
„Fajn. Ovšem tebe se ani ptát nemusím. Na tobě je na první pohled vidět, že jen kveteš po všech stránkách!“ zněla má upřímná lichotka.
Tak zvláštně se na mě podíval a s provokativním úsměvem mi položil takovou ´kontrolní´ otázku: „A není to tím, že se díváš zrovna ty?“
„K tomu nemám důvod. Nejsem zas až takovej skvělej exot, že by po mým pohledu nemocní zazářili zdravím a oškliví oslňovali božskou krásou. Tak nepopichuj. Nebo taky začnu!“ varovala jsem ho naoko.
„To má být hrozba? Co ty víš, třeba jednou budou lidi pod tvýma rukama či jen díky tvé přítomnosti chytat druhý dech,“ opět se významně pousmál.
„Ještě jsem se tě ani nedotkla. A nech už fakt těch poznámek, jinak tady strávíme celý dopoledne.“
„A nechceš, abych byl tvůj první pacient, co se uzdraví pod mocí tvého dotyku? Já bych se dobrovolně ve jménu lidstva možná i podvolil!“ nedal si pokoj a jeho uhrančivé oči se mi víc a víc zabodávaly do celého těla. A snad ještě hlouběji...
„Přestaň blbnout, ty nenechavej Štíre, a pojď za mnou! Chci ti ještě někoho představit,“ vyzvala jsem ho, aby mě následoval nahoru za holkama, který už musely lézt nedočkavostí po zdi. Tedy Rika rozhodně.
Nezvykle mlčky šel za mnou. Když si zouval boty, opatrně jsem se otázala: „To ses mě rozhodl poslouchat na slovo, člověče? Zas takovej respekt od tebe nevyžaduju.“
Pomalu se napřímil. Jeho čelo bylo zamračené do úporně přemýšlivé grimasy: „Nikdy jsem ti neřekl, že jsem Štír... Ty víš něco o astrologii? Tos mi teda hodně zatajila!“
To mě docela zaskočilo. Rychle jsem pátrala v paměti, jestli mi to opravdu náhodou tenkrát na Vranově neřekl.
„Neříkej to tak vyčítavě,“ pronesla jsem nakonec smířlivě. „Já o ní tenkrát vážně ještě neměla ani páru. Od té doby ji ale studuji jako šílená. Tak už se na mě, prosím tě, nemrač.“
„Ty fakt děláš trapně rychlý pokroky, brouku,“ zakroutil hlavou a konečně se zase usmál.
„Neříkej mi brouku, nejsem žádnej hmyz, a postupuj dále do vozu... teda do domu. Teď už vím, že seš Štír a to mi o tobě hodně říká. Jen co si pořídím tvůj podrobný horoskop, budu mít tvoji duši ve svých spárech..."
„Však srdce už dávno máš, tak proč nezajít dál, že?“ odvětil polohlasně.
Je zbytečné, popisovat, jak trapně mi v tu chvíli bylo. Nicméně jsem to přešla mlčením a mezitím jsme došli do mého pokoje. Tam nás očekávala vysmátá Míša a vytřepaná Rika.
„Čau,“ hlesl přátelsky Michal a přejel obě zkoumavým pohledem.
„Zdar,“ kývla na pozdrav Míša a Rika vedle ní jen tiše pípla: „Ahoj.“
„Mariku ještě neznáš,“ vložila jsem se do toho jako seznamovací článek. „Tak, tohle je Michal, Riky, ta má spřízněná duše z Vranclu. Michale, tohle je Marika, moje nejlepší kamarádka a rovněž mé duchovní dvojče.“
„Těší mě,“ kývl Michal a neodpustil si zase nějakou tu poznámku. „Jsem ti hned od první chvíle vděčný, neboť mě Nika právě povýšila aspoň na svou spřízněnou duši.“
„Tak to moc nepitvej, nebo tě zase degraduju,“ dostal mě opět do rozpaků svou hláškou. „Rači povídej, co ses dověděl u toho chlápka a co ta tvoje sestřička.“
Trochu křečovitě se usmál a pevným hlasem mi odpověděl na tu věc, kterou zřejmě považoval v tu chvíli za více důležitou: „S Katkou nám to, bohužel, moc dlouho nevydrželo.“
„Shit!“ vypadlo ze mě na půl úst. Opět jsem si připadala jako to nejtrapnější stvoření v celým vesmíru a zároveň jako to nejpodvedenější.
Tak už je jasný, do čeho jsem to zase vlezla. A to jsem opravdu neměla v úsmyslu vstoupit podruhé do stejné řeky. Zvlášť ne do téhle!
„To je mi líto, Michale. V dopise jsi ji popisoval jako nejbáječnější stvoření, co jsi kdy potkal...“ lezlo ze mě jako z chlupatý deky.
„To jsem se holt pěkně sekl, co? Teda ne, že by nebyla úžasná, jen jsme si prostě nesedli tak, jak jsem čekal. No, nedá se nic dělat, je to za mnou. Tak už žádný dlouhý kecání, jedeme za Romanem! To je ten muž, co je kvůli mně na vozíčku. A věřte, že na tenhle fakt nejsem vůbec pyšnej,“ shrnul to rychle a my popadly jen ty svý nejnutnější věci a následovaly ho do jeho ´tryskoletu´. Teda ne, že by jeho auto bylo nějaký skvělý žihadlo, ale pod jeho velením opravdu ´bodlo´.