27. Pravda, kterou cítím...

Ovšem onomu významnému dni bohatému na události předcházela ještě noc přinášející další zajímavé a důležité informace.
Zdálo se mi, že jsem ležela ve své posteli a spala. Ano, zdálo se mi o tom, jak spím. Najednou jsem se v tom snu prudce vzbudila. Pod sebou jsem ucítila něco tvrdého. Byl to blok, ve kterém byly založeny nějaké papírky. Do pokoje vstoupila Míša a začala si prohlížet jeden papírek. Byly na něm černou tuží načrtnutí motýli různých druhů – bezpečně jsem mezi nimi rozeznala i smrtihlava. Náhle Míša zmizela a objevila se tam zrzavá kudrnatá dívka. Ukazovala jsem jí ten papír, ale ti motýli tam už nebyli. Zavolala jsem Míšu, aby potvrdila, že tam předním byli. Pak zmizely obě a nějaký hlas ke mně začal promlouvat. Říkal něco v tom smyslu, že mám nějakou důležitou roli v životech několika lidí, kteří mi byli blízcí i v minulém životě. Všichni už se nyní známe, zbývá už jen, aby se k nám připojila ona zrzavá kudrnatá dívka. Prý se v mém životě objeví velmi záhy. A bude mi velmi blízká. Při našem prvním setkání pochopím proč... Když hlas umlkl, opět se u mé postele objevila ta zrzavá dívka a já se jí ptala, proč ti motýli zmizeli. Ona mi řekla, že to znamená něco jako smrt, ale ne konečná pro toho, kdo již chápe vyšší smysl bytí. V této fázi ji bytost dokáže vnímat jako transformaci – něco končí, aby vzniklo něco dokonalejšího. Ti motýli v podstatě symbolizují náš cíl. Viděly jsme je, a i když zmizeli, víme, k čemu máme mířit... Zahlédli jsme svůj cíl, to, čeho máme dosáhnout. A co se stane, když to nezvládneme? Další šance. Nemáme co ztratit, jen můžeme jít buď přímo nebo oklikou.
Když jsem se probudila, ani jsem nemusela dlouze přemýšlet, co mi ten sen vlastně měl říct.
Marika přišla už v devět a já jí i Míši okamžitě všechno ´vykecala´.
„Ani se neptáš, co si myslíme, že to znamená... Takže mám pocit, že už jsi na to sama přišla,“ ozvala se jako první Rika s téměř jasnozřivým proslovem.
„Ano, vím to naprosto jistě.“
„Proč si seš tak neochvějně jistá?“ nechápala Míša.
„Je to ze všech stran dokonalý. Za prvé cítím, že to tak je, jakoby mi někdo do hlavy vložil ono rozuzlení, tu pointu celého snu. A za druhé to má i rozumově smysl, téměř logiku.“
„Tak se nenech přemlouvat a začni s výkladem,“ vyzvala mě trochu rozechvěle Rika.
„Takže ta dívka vstoupí do našeho života tak náhle a jasně, jak jsme se my tři daly dohromady. A proč? Protože k nám patří. A opravdu to má smysl – kluci z Destiny Boys jsou čtyři, my budeme taky čtyři. Možná, že až osud zamíchá pořadím, zjistíme, kdo ke komu patří...“
„Páni, z toho mně jde mráz po zádech! Myslíš, že to všechno ještě může být úplně jinak?“ vyděsila se Rika.
„Neboj, Riky, ty seš výjimka jasná už dnes,“ uklidnila jsem ji s neochvějnou jistotou.
„No počkej, to mě zajímá!“ vložila se do toho Míša. „Chceš snad říct, že my čtyři... teda s tou holkou... a oni čtyři jsme jako fakt nějak osudově spojeni?“
„Jasan. Nás osm v minulém životě něco spojilo. Vztahy – ještě nevím přesně jaké, ale něco takového tam bylo. A vesmír nám dává možnost si to teď vyřešit, nebo spíš dořešit. Tak snad se nám to už v tomhle životě podaří.“
„No, tak to se už teď děsím, kterej mi bude v konečný fázi z těch čtyř přiřknut,“ vyjádřila Míša upřímně svůj děs.
„O tom mi ještě chvíli povídej,“ zašklebila jsem se. „Tuhle otázku si pokládám už delší dobu. Ale musíme věřit, že všechno dopadne ku prospěchu nás všech, dle dokonalého plánu vesmíru.“
„Optimisticky kráčíme dál!“ zahřímala povzbudivě Rika, přičemž mi málem přivodila předčasnou "transformaci". A nejspíš nejen mně, soudě podle Míšina vyděšeného výrazu.
„No, tak teď už mě nic nedostane, když jsem rozdejchala ten tvůj vítězný pokřik,“ zhodnotila to moje drahá sourozenkyně. „Niko, co máš k těm motýlům? Ať se někam dostaneme.“
„Jo, motýli!“ přikývla jsem souhlasně už zase ´ve formě´ a rychle začala vysvětlovat: „Motýl, než se stane motýlem, musí se nejdříve vyvinout z ošklivé zakuklené larvy, aby mohl dosáhnout své formy onoho nádherného stvoření. Musí trpělivě, ale ne otupěle, překlenout svůj přerod. Ví totiž, kam míří. Nespěchá, protože to nemá smysl, všechno se děje tak, jak má. Takže je to jasné – když dobře projdeme tímto zkušebním, přípravným obdobím, čeká nás přechod do něčeho úžasného, co se jeví našemu oku jako dokonalost na motýlích křídlech.“
„A co ten smrtihlav?“ podotkla nejistě Rika.
„Pluto.“
„Cože?“ zařičela Míša. „To je ta planeta-potvora, cos mi o ní vyprávěla?!“
„Pluto symbolizuje naprosté zničení toho, co bylo doposud, aby mohlo vzniknout něco nového, dokonalejšího. A to je dar, ne trest. To je ta transformace,“ ukončila jsem svoji krátkou přednášku na obhajobu malého, ale mocného Pluta.
„Nerozumím sice těm planetám, ale připomíná mi to jedno takové rčení,“ vložila se do toho náhle zamyšlená Rika. „Člověk musí dopadnout až na dno, aby se od něho mohl odrazit a začít stoupat zase vzhůru.“
Jen jsme s Míšou souhlasně pokývaly hlavami. Tak takové je tedy to naše Pluto.