Blikající pomlky

„Týpeček po mně chtěl, abych ho vzal na nějaký hodně creepy místo a mě tak jakože napadlo – co je víc creepy než bohnickej hřbitov ve tmě?“

kalendář tvrdí
že letos mi bude třicet
ale ve vakuu mojí paměti
koexistujou všechny reality
ve kterých jsem se rozhodla nebýt

houpu se na mucholapce
visící těsně nad mým egosystémem
jsem vážně knižní redaktorka
filoložka
dokončila jsem vysokou
nebo pořád jen dítě
který se disociací
prodírá ke zkoušce dospělosti

„Kámo, koukaj na nás nějaký šáblý holky támhle za tou bránou, zdrháme!“

skutečnost
je opatlaná výloha Slavie
ušmudlaná láhev Müllera
na stole s ulepenýma kolečkama
a vylitým kafem
ťukám na sklo a kreslím zaječí uši
na hranu světa
nedokážu se dotknout

alternativní linie se cikcak
šněrujou jako návlečky v teniskách
třepí se mi iluze
drolí perspektivy
okopávám bláto z rejh na podrážkách
snažím se zavázat si tkaničky
nelpět na přetáčení
ale přítomnost je zapečetěná voskem
a do svíčky minula
se tak snadno zapouští prsty
knot mě pálí pod nehtem ale
aspoň mu dokážu věřit

když mi Alenčini průvodci
překoušou napájecí kabel
můžu špagetu omotat instafixem
a tvářit se
že je všechno v pořádku?

„Evo, kde teď jste? Nechcete skupině sdělit, co se s vámi děje?“

perpetualita všech peripetií
definuje bílej náramek na ruce
mám vlastní čárovej kód
mohla bych přímkám zohýbat hrany
a postavit si soukromej labyrint
maraton psychoanalýzy nebo
nastokrát přerušovanej sprint
dospělosti

stávám se zodpovědnou
nebo bláznem z povinnosti?
na křižovatce věčnosti
stojím jak solnej sloup
a přece nedokážu zastavit
za patama přeteklý požáry a ve sklech brýlí jen
přetrhaný struny
na notový osnově myšlenek

nejde stavět vzdušný zámky
z poupat traumat a lián domněnek

ucho už se mi utrhlo
ale slunečnice
nikde nevidím
rozvíjet okvětní lístky
jen se dusím šlahouny leknínů