22.2.2022

Uvědomuji si, že jsme spolu mluvily tak často, probíraly spousty věcí, jako třeba vztahy, sex, přátelství, lásku, o tom jaký člověk má být, čím se chceš stát a v čem být lepší. Navzájem se poslouchaly, oponovaly si, vyvracely si názory, podporovaly se, ale nikde jsme si upřímně neřekly pořádně nic .

Byla si můj první posluchač mých snů, můj pozorovatel mých pokroků. Chtě jsi mě naučit spousty věcí, ukázat mi jak lépe žít. Já Ti chtěla být dobrým příkladem ve věcech, co Ti moc nešly. Chtěla jsem být někdo, ke komu by si ráda vzhlížela, vzpomínala.

Nikdy jsi neměla potřebu psát o mně někomu, že se Ti líbím, že Tě přitahuji, že by se mohlo mezi námi něco stát, za to já o tom snila od prvního dne, co jsem Tě poznala. Záviděla jsem všem, pro které ses trápila, o kterých si psala. Vždycky si byla tak upřímná a přímá, ale na tyhle moje vztahové výkřiky jsi mi nedokázala odpovědět, ale co taky na to vše říct.

Člověk Tě poznal taková, jaká jsi, Ty jsi postupně ukazovala všechnu tu svojí citlivost, člověk Ti propadal čím dál víc, ale i objevoval Tvé chyby, Tvé nálady, to, že ses nechtěla spoutat, pojmenovat vztahem, toužila si, být milovaná, přitom sama se bála milovat. Lásku hledáš ve všem okolo sebe, mezitím vším náhodným sexem, mezi tím milováním z lásky, chvilkovým vzplanutím, upřímnou láskou, která Ti snad už vydrží nebo nevydržela?

Utekla jsi od našeho společného bytí, užívání, od hádek, z věčného řešení hloupostí a já nevím, jak se máš, co je nového, co tě trápí, jen vím, že už by mě to nemělo zajímat.

Dala jsem Ti všechno, co jsem mohla, pocit bezpečí, přátelství, lásku a ani jedno jsi z toho, ode mě nechtěla, v určitých fázích toho bylo na Tebe moc a já vím, že jsem Ti nikdy neukázala tu správnou tvář, bála ses, že Ti nevěřím, že si nestojím za svými slovy, činy, ale já si myslím, že ses hlavně bála sebe. Přišla jsem pozdě, nebo brzo, možná jsem neměla nikdy ani být.

Sním o Tobě pořád, vím, že Tě už nikdy neuvidím, a přes všechno to bolavý dovol mi Tě poprosit na dálku, zda mohu být taky šťastná bez Tebe, Ty už si ani nevzpomeneš, kdo jsem, zprávy smazané, fotky schované a já každou noc prosím, aby ses mi už nezdála, aby si za mnou nechodila do snů, aby mi Tě nic nepřipomínalo, marně se snažím zapomenout na vše, co jsem na Tobě měla ráda. Nebyla jsem pro Tebe nic, tak jako Ty jsi pro mě byla vším.

Přiznávám se, že jsem nebyla upřímná, neřekla Ti spousty věcí (jak hezky líbáš, jak mi z tebe lítají motýlci v břiše, jak jsem se červenala, když jsem náhodou viděla Tvé nahé tělo), neudělala hodně věcí (nepohladila po tváři, neusnula v objetí, nechytla Tě za ruku), ale věř mi, že si vážím všeho, co jsi udělala Ty mě. Když si byla, jen se mnou bylo to jako jiný svět, život. Kdybych Tě směla milovat, nikdy bych se z toho života nechtěla probudit, ale Ty každý den prohlubuješ propast mezi námi, ne tím, že jsem zablokovaná, že mlčíš, mažeš vše hezké, ale tím jak ani společným přátelům a že už je jich po čertech málo, musím lhát o důvodu, proč my dvě už nejsme v kontaktu, protože pravdu ani říct nemůžu. A je to paradox jak Ty dokážeš žít bez výčitek, užívat si nového přátelství a dobrodružství, když si zničila vše.

Tak snad dnes se už vše magicky změní.