Úvaha nejen o sobě.

Jsem člověk plachý. Plachý a citlivý na každý dotek a o to více se mně dotýká, slovo neurvalého kritika, které zabolí, zas a zas ,kohokoli z nás.
Kritika by měla být to jistě, ale, nechci nikomu teď radit, měla by méně škubat a o to víc hladit a v každé sloce v každém gestu na cestu svítit těm, kteří si málo ještě věří....
Kritik by mohl, byť obvyklé to zas není, zakrátit nezvyklé to utrpení a ne lámáním kostí, ukájet se vlastní důležitostí a řezat, řezat sprostoduše, vyhřezlé na stůl duše , které obvykle, jsou ještě nezvyklé pocitu bez citu, kde o život se každý bije v oddělení špinavé chirurgie.
Kritika by mohla být náručí trpělivé mámy, napraví šrámy, bolístky pofouká i odřeniny ošetří jódem ze skleničky, plácne tě po zadku, jako vždycky a do ucha zašeptá ti- teď běž a vrať se dřív, než táta se nám vrátí.
Kritika by býti měla, na smělého smělá a nesmělejší v smělé vychovávat a méně brát a více dávat, aby se slova nová zprostřed hrdla v půli cesty, vzrušenými gesty nezadrhla...... .