vánoční

„Zvedni ten telefon, Jani a dej to nahlas!“
Jana se zděsila. Na sál bylo vysloveně zakázáno nosit mobily a on po ní chce aby řešila jeho hovory. Beztak jde zase o nějakou milenku. Nikdy vlastně moc nechápala, co ženy na starším korpulentním doktorovi se slušným náměstím na hlavě vidí.
„Nebo ne, radši to típni,“ rozmyslel se pan doktor Mosingr. „Na tohle teď nemám náladu. No co koukáš, pohni sebou a ještě mi, prosím tě podej skalpel, zlatíčko. Co zas ten výraz? A ten skalpel! Snad tě to neuráží Janičko, vždyť už spolu pracujeme tak dlouho a jde nám to báječně, nemyslíš, Janulko?“
Jana Mosingra zpražila ještě kyselejším výrazem než měla doposud. Za víc jí ten dědek nestál, byla na jeho řeči zvyklá. Možná by ji dokonce rozhodilo, kdyby její den nebyl již tradičně započat jeho monologem během něhož s ní v jednu chvíli flirtoval a ve druhou nadával jako špaček.
„Tak podáš mi ten skalpel?!“ vytrhl Mosingr Janu z přemýšlení.
„Ano, jistě,“ nasadila svůj neutrální tón.
„Kurvadrát, ten skalpel, Jano.“
„Vždyť už ho máte v ruce pane doktore.“
Místo omluvy se jí dostalo jen neurčitého zabručení.
„Asi ho mám vážně radši, když mi vypráví o trávicích potížích přítelkyně svého syna, než tohle.“ přemítala v duchu Jana. „Určitě má nervy v háji z tý operace, co ho čeká. Kdo by taky neměl!“ Přeci jen pro Mósu, jak mu se mu na sesterně přezdívalo měla i trochu respektu. Postavil se totiž do opozice primáři co se tohohle absurdního nápadu týče. Bohužel se poté, co mu primář pohrozil ztrátou místa, nechal přemluvit, že to teda zkusí.
Zase šlo o nějakou nekalost - na to měla čich. Primář si chce nejspíš namastit kapsy pod zástěrkou vědeckého výzkumu a kdo ví, jestli to je legální. Šlo o to, že jedna doktorova mladá pacientka souhlasila s tím, že poslouží jako objekt výzkumu zhoubného gliomu na mozku, který byl objeven příliš pozdě. A proto jí teď zbývalo něco okolo 9 hodin života, což byla doba, během které měla být pozorována, zkoumána a studována - to vše pod vlivem jakési podivné drogy, která pomůže tomu aby byly výsledky co nejvíce vypovídající, ale zároveň způsobí jen polonarkotický stav, takže dívka možná něco ucítí.
Jana zahnala chmurné myšlenky a počkala než Mósa došije slepák, který měl rozdělaný. Hned nato se vydali do pitevny, kde se operace měla odehrávat - počítalo se s tím, že se tělo na konci alespoň nebude muset odklízet.
Chudák holka, povzdechla si Jana. Je jí šestnáct, měla by celý život před sebou ….a přitom ho má vlastně už skoro za sebou.
Vtom byli na místě a vše mohlo započít. Pacientka už byla na jednom z bíle potažených lůžek, se kterým splýval její bledý obličej. Měla zavřená víčka a když vstoupili, trhla sebou. „Tak jak se máme, mladá dámo?“ snažil se doktor začít rozhovor. Dívce se jen mírně zvedl koutek. Buď je na tom opravdu špatně nebo jí jednoduše vidina smrti ukázala, že nestojí zato plýtvat slovy. Doktora Mosingra to nezarazilo a pokračoval dál: „Dneska je venku opravdu krásně, všimla jste si? Po dlouhé době zase máme bílé Vánoce. No vidíte, ani to nás nezastaví před tím se vám podívat do vaší pěkné hlavy. To jsem zvědavý na co tam narazím. Přede mnou se žádná myšlenka neschová!“ Vrhnul na dívku delší pohled než bylo vhodné. Jana raději rychle připravila přístroj, který měl snímat dívčin mozek.

Kdyby se někdo v předvečer 24. prosince procházel okolo nemocnice v Horních Měcholupech, spatřil by ve třetím patře jediné rozsvícené okno patřící pitevně. Kdyby se mohl podívat ještě blíž, spatřil by tři osamělé duše, které nemají kam jinam se na štědrý večer uchýlit. Ale nikdo se v tento čas na takovém místě neprocházel, takže nikdo nemohl být svědkem nadcházejících událostí.

Ve věži Měcholupského kostela odbila jedenáctá hodina večerní, což Janu vytrhlo z dřímoty. Už nějakou chvíli seděla u dívčina lůžka a měla hlídat, že vše probíhá v pořádku zatímco si doktor vařil kafe. Dívka se malinko pohnula - také jí přemohl spánek a to i přesto, že jí z otevřené lebky, jakoby rozťaté, vedla spousta hadiček. Po chvíli se také vzbudila. Ve chvíli, kdy si uvědomila, co se děje a kde se nachází, se jí vrátil zasmušilý výraz. Chvíli zamyšleně hleděla do stropu a poté promluvila: „Už ničemu na světě nerozumím. Zbývají mi poslední chvíle života a jediný, na co můžu myslet je, že mi ještě nikdy nikdo nedal opravdovou pusu. Jako z lásky, chápete?“
Opět zavřela oči. Po chvíli je zase otevřela. „Kdybych mohla mít poslední přání, bylo by to tohle.“ Oči se jí zalily slzami.
Janě se sevřelo srdce - jak může být osud tak nespravedlivý? Pokusila se dívku povzbudit chabým „Nikdy přeci není pozdě!“, ale v takové situaci to znělo spíše jako výsměch. Naštěstí se zrovna vracel Mosa, dívka opět upadla do tvrdého spánku a Jana si také mohla jít dát zaslouženého šlofíka.

Spánek jí spíše uškodil než že by ji občerstvil - rozespalá se vypotácela ze sesterny a zamířila k pitevně. Doufala, že dívčino trápení už nebude dlouhé. Otevřela dveře, když...
Když spatřila scénu jako vystřiženou z absurdního dramatu. Mohutná postava doktora Mosingra se skláněla nad bezvládnou dívkou.
S plným zaujetím ji líbal na rty a přitom ji nezapomínal důkladně osahávat. Jana se štípla do ruky, zamrkala, vtrhla dovnitř a zakřičela: „Vypadni pryč, ty starý prase!“ a zhroutila se na lůžko vedle dívky, která dál spala. Mosingr se jakoby nic, jakoby se do takových situací dostával běžně zvedl a odešel pryč.
„Tak a tohle bylo nejspíš ono, dál se situace řešit nebude,“ došlo jí Nemůže jít za primářem, protože její slovo vůči doktorovu nemá žádnou váhu a Mosingr zároveň na oplátku nebude dělat nepříjemnosti kvůli tomu, jak na něj vyjela. Ano, takhle to tu funguje a nic s tím nenadělá.
Byly dvě hodiny ráno. Dívce podle všeho zbývala necelá hodina života. Snad si nic nepamatuje. Jakoby ji Jana vytrhla svým přemýšlením ze spánku.
„Jak se ti spalo?“ usmála se Jana.
„Zdál se mi opravdu divnej sen. Já vlastně sny moc nemám. Ale tenhle byl živej a taky extra divnej. Zdálo se mi, že mě navštívila Smrt. Teda, byl to spíš on. Ten Smrťák. Měl dlouhej černej plášť a neviděla jsem mu do obličeje, ale vím, že to byl on. Dlouho nade mnou stál a nic neříkal. Potom se sklonil a políbil mě. Bylo to krásný. Nezní to tak. Zvlášť když říkám, že mě políbila smrt, ale opravdu…“

Píp píp píííííp.

Ostré pípání stroje se rozlehlo ztichlou nemocnicí.