Bestie z Ernaut - Drápavec

Bouře, která se prohnala, v údolí mraků skončila. Ještě dlouho na to mysleli, co to vlastně, mohlo být. Nakonec se zase vydali na koňském hřbetu dál. Cesta ještě neskončila. Nacházeli se, na místě zvaný Kozí bobek.
Irina šla naplnit vodu do kožených vaků. Rybník, který viděla, už zdáli ze sedla koně, se jmenoval Žabolplesk. Jmenoval se možná tak proto, že tento malý rybník na svou malou rozlohu, měl přespříliš žab, a ty při svých výskocích pleskali svými maličkými těly o hladinu vody. Plesk, plesk, plesk.

Hlouček místních hochů, utíkalo za hlasitého řevu a halekání přímo k rybníku, malou vyšlapanou cestou se prohnali divoce křovinami, jako psy na lovu, honící svou kořist. Zastavili se až u kraje rybníka. Tak, tak, že tam všichni nespadli.

„Tak to řekni, tak to řekni, dělej!" řvali hoši, drkali jeden do druhého s klacky v rukou a obstoupili kolem dokola mladíka v roztrhaných šatech. Nevraživě zatlačili svou oběť ke kraji vody.

„Nic jsem neudělal, nic jsem nevzal!" bránil se kostnatý hoch s nazelenalou, šupinatou kůží, řídkými hnědými vlasy, a malýma zapadlýma očima v barvě rumělky. Měl malé špičaté uši a také velké drápy místo nehtů. Přes jeho prapodivné, až odpudivé vzezření, nevypadal nebezpečně. Stál při samotném okraji rybníka, kam ho hoši zahnali. Bál se. Přesto, že byl o dobré dvě hlavy vyšší.

„Jsi Drápavec, a tudíž si zloděj, hnusáku!" obvinil ho, nejvyšší hoch party, rozhlédl se po zemi a sebral ze země kámen a rozpřáhl se útočně.

Drápavec smočil nohy ve vodě a snažil se za každou cenu zůstat na břehu, rukou se zkoušel přidržovat rákosí, které se u vody tyčilo jak ostré meče. Drápavci, tyto polonestvůry, nesnášeli vodu, od mala se vody báli či snad až štítili.

Než stačil výrostek hodit kamenem Drápavci do hlavy, proletěl kolem šíp. Malí kluci se s úžasem otočili za střelou. Šíp proletěl ke křoví a zachytl se na větvičkách. Hoši se natahovali na šíp, né a né jej z vysokého keře sundat.

„Je vás pět na jednoho?" objevila se na vyšlapané cestičce Irina a za ní vstoupil na cestu její obrovský pravlk. Kluci ani nedutali.

„To je Pravlk?" odvážil se jeden z hochů a s úžasem zíral na zvíře, které poklidně stálo u nohou mladé dívky.

„To je!" souhlasně zavelela

„Proč trápíte toho chudáka?"

Irina se podívala na Drápavce, který své zachránkyni tiše děkoval očima.

„Ukradl chléb a také kolo sýra" přidali se k odpovědi chlapci

„A koláče!" pohotově dodal hlas z tlupy dětí

„A jak to víte?"

Vůdce party upustil kámen na zem, šťouchl Drápavce do hrudi

„Je to Drápavec, ty kradou, to ví každý " hlídal ho očima

„Ukradl si to?" dotázala se Irina

„Ne!" rozčílil se nad nepravdivým obviněným šupináč a jeho oči, zčervenali ještě více než normálně.

„Lže, určitě to ukradl!" začal se vztekat nejmenší hoch z hloučku

„Máte nějaký důkaz, že to ukradl?" stoupla si ochranitelsky k Drápavci

Chlapci zavrtěli nesouhlasně hlavou

Jeden z hochů s rozcuchanými vlasy vystoupil do popředí, mávl rukou a řekl, ať toho nechají. Ten malý rošťák, pohrdal Irinou i Drápavcem.

Jakmile odešli, Irině to nedalo a zeptala se „Kradl si?"

Drápavec stydlivě sklopil hlavu k zemi, a jeho zrak spočinul na svých bosých nohách s velkými drápy, místo nehtů.

Irina se soucitně s pochopením v očích podívala na to stvoření před sebou. Věděla, že tito hybridi, od svého příchodu na svět, neměli lehký život. Nevypadali roztomile ani jako nemluvňata. Rodili se už se zuby, sice s malými, ale za to s ostrými jako jehly. Kůže byla tvrdá, s malýma tvrdýma vřídkama a šupinami. Místo nehtů drápy. Často svým příchodem na svět se stali vrahy vlastních matek. Nebylo moc žen, co přežilo porod takového tvora. Přes to všechno, bylo stále dost žen, které s Orky chodívaly. Většinou ulehávali s Gobliny a skřety za peníze. Drápavci, jak se těmto hybridním dětem nazývalo, se stali nenáviděnými bytostmi, vhodné opovržení. Často sloužili jako terč posměchu, ale i fyzických útoků.

Drápavci kradli, to byla pravda, ale často to byla tak jediná možnost obživy. Ty co měli štěstí, a to, že ho měli málo. Našli místo někde v kovárně, kde vypomáhali.

Irina sundala ze zad kožené vaky z jehněčího žaludku a potopila měch do vody.

„Má paní, jste dlouho na cestách?"

„Nejsem tvá paní"

Drápavce její odtažitá odpověď neurazila

„Já jsem také na cestách, chci se přidat k hordě" pokračoval dál

Orkové často najímali mladé Drápavce, jako rekruty do své armády. Drápavci byli hbití, plní síly, zapálenosti k boji, se kterou se už rodili. Nerodili se jen se sílou k útokům, ale uměli číst v rostlinách. Jako všechny „první děti" Bylo jim dáno, vědět velké tajemství bohyně Země. Takový Drápavci byli skvělými Bylinkáři. Nikdo toho nevěděl o rostlinách tolik, jako právě tyto netvoři.

„Jak se jmenuješ?" Naplněné vaky Irina přehodila přes rameno a šla k pravlku, který na ní čekal na kopečku. Za vrtkavým dřevěným můstkem čekal i Tristan.

„Mák" řekl hrdě

„Mák?" zopakovala Irina, trochu nechápavě, nad zvláštním jménem

„Mák" zopakovala si znovu, tiše pro sebe. Došlo jí to. Mák miluje koláče. Makové koláče.

Konec šesté kapitoly.