Za devatero horami a devatero řekami

Jo je to trochu divný, uprostřed všech těch povídek začínat úvodní kapitolou, ale tak nějak cítím, že byste mě měli poznat od toho malýho nevinnýho naivního klučíka, abyste lépe pochopili i ty novější příběhy. Tak tady to máte.

Za devatero horami a devatero řekami, ne dělám si prdel. Následující řádky nejsou žádná pohádka, ani žádný romanťák. Víte, mé příběhy si vybírají spíše mne, než naopak. Voní po takovém tom syrovém životě, po ženách i po těch šílených a svatých láskách. Než se k tomu všemu na následujících stránkách dostanu, musím se s vámi nejdříve podělit o morfující okamžiky mého dětství a dospívání. Tam se ten základ mého já totiž celý uvařil, některé ingredience přitom byly navíc, jiné zas chyběly nebo byly dokonce zkažené.

Byl jsem typickým produktem maloměstských devadesátek a nebudu vám tady vyprávět o tom, jak jsem čuměl na Strážce vesmíru a nosil po městě walkmana, kterého jsem dostal od strejdy z Ameriky. Neměl v sobě ale zabudovaný anti shock. Tak jsem ho nosil hezky v ruce a tlumil jsem každý možný náraz. Myslel jsem si, že vypadám stylově, ale takhle zpětně, vypadal jsem spíše jako debil. Fuck, když já vám to právě nakonec stejně řekl. Těch momentů, kdy jsem musel vypadat jako dement bylo fakt hodně, ale to k tomu dospívání asi tak nějak patří. Jóóóóóóó sebereflexe, tak ta devadesátkám fakt chyběla.

Budu vám teď vyprávět hlavně o ženách, teda spíše holkách. To jsou okamžiky vděčné a nezapomenutelné. Doteď si pamatuju každou ženu v které jsme smočil své brčko, každou holku, které jsem jen s ostychem dal pusu nebo naopak, kterou jsem zlíbal od shora až dolů. Jo je v tom něco posvátného.

První holka, co mě opravdu dostala, tak byla neskutečná. Ale do doslova, nebyla skutečná. Bylo to někdy na prvním stupni základní školy. Zdálo se mi o holčině do které jsem byl totálně zamilovaný, chodili jsme spolu za ruce, smáli se od ucha k uchu a pak tady byl ten pocit. Pocit totální naplněnosti a štěstí. Pak jsem se probral a pár minut to ještě rozdýchával. Kde se to v mé dětské hlavičce vzalo, tak to doteď netuším. Nic podobného jsem do té doby nezažil a ani jsem nevěděl, že něco takovýho možný je. Celé mi to přišlo spíše jako takový záblesk z budoucnosti. Byla to má první láska, i když teda jen ve snu. Doslova a do písmene vysněná. Trklo mě, že zítra ten pocit bude pryč a za rok si na to třeba už ani nevzpomenu. Sedl jsem tedy ke stolu, vzal si papír a popsal jsem celou áčtyřku o ní, o tom co se mi zdálo a jak jsem se cítil s takovým krátkým vzkazem pro mé budoucí já.

Něco ve smyslu:

„Doufám, že když tohle čteš, tak si něco podobný už někdy zažil ty moulo.“

Pak jsem ten papír složil do malého obdelníčku, vzal nůžky rozstříhl mého oblíbeného modrého méďu a ten papír schoval do útrob jeho plyše. Další den jsem nechal mamčou méďu zašít. A tak je ten vzkaz uvnitř plyšové časové schránky dodnes. Ten nesmrtelný opelichaný modrý medvěd je furt u rodičů, oni totiž nevyhazují fakt nic, prý to všechno jednou zdědí mojí potomci. Každopádně já se furt necítím na to, abych ho otevřel a ten sen, který se stal tááák dávno si oprášil. Asi taky nechci zklamat mé dětské já a tak čekám. Pozor teď přijde klišé jak vrata. A tak čekám na tu pravou. Aby část mé dětské duše byla uspokojena a kruh lásky se tak uzavřel. Jako vystřižené z venezuelské telenovely viďte? Tak to bylo první uvědomění se toho, že kluk může k holce cítit něco více než je třeba vděk za výměnu pogů. Tím to začalo, ale pak tady dloouuuuuuho nic nebylo.

Moje první pusa se ale odehrála ještě několik let předtím. To jsem byl ještě v jeslích. Z nich si pamatuju fakt málo, hlavně tedy to jak jsem v koutu klečel a brečel za maminkou. V koutu teda proto, že jsem si dovolil mít emoce a brečet za ní, tam jsem strávil fakt hodně času. Jinak si nevybavuju nic, nikoho, jen takový ty soudružský afro hára mých učitelek, nebo jak se jim ve školce říká. Krom toho klečení v koutě si ještě vybavuju tu pusu. To jsem se tak jednoho krásného slunečného dne poflakoval ve výběhu jeslí a koukal přes pletivový plot na děti od vedle. Tam byla školka a ty děcka byly už někde jinde. Uměly mluvit a tak. Držel jsem se toho plotu, když v tom přiběhla holčička s kaštanovými vlasy, chvíli jsme na sebe koukali, pak mi dala přes plot pusu na pusu a utekla. Já už vám nevím proč, ale mám vžité, že to byla moje sestřenice. Možná tím, že si ji pak pamatuji z pozdějších let nebo mi někdo řekl, že chodila vedle do školky. Bůh ví, zkrátka žiju s tím, že první pusu jsem dostal od sestřenice, i když jsme tehda o sobě vzájemně nevěděli. Je to na hovno, ale možná se to ani nepočítá. Nebylo to přeci žádný jazykový Mortal Kombat. No stalo se, ale možná to přeci jen nebyla ona.

Dodnes si taky vybavuju moment, kdy jsem se nadchl pro kozénky. Hádáte správně, žádnou umečenou faunu v tom nehledejte. Jsem typickej horňák a prsa doslova hltám. Ale ať nepřeskakuju. Můj první kamarád se jmenoval Tomáš, potkali jsme se asi ve čtyřech letech na pískovišti před naší bytovkou a od té doby jsme to spolu tak do puberty táhli. Chodili jsme spolu taky do třídy na základce, ale i když jsem se náš první školní den ve třídě potkali, k sobě jsme si nesedli. Vychcaně jsme se domluvili, že si sedneme každý s někým jiným. S někým, kdo vypadá aspoň trochu chytře, tedy chytřeji než my, ať máme od koho opisovat a tak. Už tehdy jsme si uvědomovali, že kdybychom si sedli spolu, tak je to totální prohroma. Ano, takové uvědomění a vychcanost už v první třídě, byli jsme vyjímeční.

Tomáš tedy bydlel hned vedle ve vchodu a zažili jsme spolu fakt hodně. A teď to přijde, Tom měl taky starší ségru, jmenovala se Daniela a byla starší o krásných pět let. Prý mě jako malý mrně vozila v kočárku, to si ale vážně nepamatuju. Pamatuju si ale jaká byla pruda, když mě a Tomáše hlídala. Uběhlo ale pár let a všechno bylo jinak, nám bylo deset a jí krásných patnáct. Tehdy se to dost lámalo a já začal holky vnímat dost jinak. S Tomem a dalšíma kámošema jsme běhali od rána do večera venku. Nejsem žádný dinosaurus, ale tehda internet fakt ještě nebyl, jsem jeden z posledních, co zažil normální dětství. Když už jsme se ale dostali k Tomášovi domů, tak jsem se snažil, ať jsem u něj aspoň do večerníčku. Zas takový děcka jsme nebyli, ale hráli jsme si na to, jak nás teda baví a jak se na něj těšíme. Jakmile odbila sedmá hodina, tak se Danča jako na povel šla sprchovat. To jsme hned nechali v telce Človíčka Človíčkem a přisáli se na klíčovou dírku koupelny. Jo může to vypadat vzhledem k Tomášovi dost incestně, ale byli jsme děcka, žádný internet nebyl a tak byl samo sebou i on dost zvědavý a nadšený objevovat to neznámé ženské tělo. Danča pro mě byla hotová bohyně, bylo to jen pár sekund, možná minuta, ale já hltal každý cenťák jejího těla a jak ladně se utírala ručníkem! Ani kapka nazmar. To jsou okamžiky, kdy poezii slova nestačí. Vlasy měla snad až po zadek, prsa parádní dvojky a dole první centimetry houštinky. Tohle ale vážně nijak neodsuzujte, tehdy ji měli všichni. Ano, i vaše mámy. I když ty je mají pravděpodobně i do dnes. Takhle zpětně, není možné aby o nás nevěděla. Jakmile se oblékla, tak jsme vždycky ode dveří utíkali s takovým rachotem, že o nás vážně musela vědět. Jo byla to kámoška. Tak o rok později, mě Tom s totální pyšností ve tváři vzal do našeho bunkru a ukázal mi svůj úlovek. On ji normálně ze šuplíku čorl podprsenku a já mu za to byl moc vděčný. Věděl jsem totiž, že to udělal jen pro mě. Pověsili jsme si ji jako vlajku na střechu našeho bunkru a cítili jsme se strašně frajersky. Když zrovna u toho nebyl, tak jsem si k ní i párkrát přivoněl a představoval jsem si, že to je její vůně. Nikdy mi vlastně nedošlo, že to byla jen vůně jejich aviváže a že tak vlastně voněla celá jejich rodina, včetně Toma. Tím to ale skončilo, Danča si po roce špehování začala dávat do dveří klíček, už byla někde jinde. Abych tuhle kapitolu ale ukončil, tak má bohužel dost hořký konec. Zhruba ve třinácti se Tomáš a celá jeho rodinka odstěhovali do vedlejšího města. Já tak přišel o úplně prvního a věrného kamaráda. Vyměnili jsme si sice pár dopisů, ale na to byla naše dětská srdce příliš dětinská. Naše kamarádství zaniklo a znovu jsem o něm uslyšel úplnou náhodou až v pořadu Na vlastní oči. Ráďa John tam dělal rozhovor s uplakanou Dančou a jejími rodiči. Tomáše totiž našli oběšeného v lese za velice zvláštních okolností. Stalo se to během jeho tábora, jednoho večera zkrátka zmizel a po celodenním hledání ho našli na tom nejméně pravděpodobném místě. Na větvi stromu, která byla tak vysoko, že by tam sám stěží vylezl. Oficiální zpráva byla sebevražda. Nevím jestli ho na větev někdo vysadil nebo ho ta touha si ulehčit dohnala k neskutečným věcem, ale jedno je mi jasné.

On byl vždycky křehká duše a náš svět je místy dost krutý.